Vyučování mluvnice a komunikační výchova v historickém kontextu II

Vyučování českého jazyka po roce 1989

Po r. 1989 nejprve dochází k zbavení školy jejího ideologického zaměření, vzápětí se objevují připomínky k pojetí vyučování na českých školách a logicky také k pojetí jazykového vyučování.

S první výraznou kritikou dosavadního pojetí výuky českého jazyka vystupuje O. Hausenblas. Ve své publikaci Vrátíme smysl hodinám češtiny? (1991) klade jako základní cíl výuky v českém jazyce komunikační dovednosti a schopnosti žáka, ty jsou rozvíjeny pod vedením učitele v komunikačních situacích – zvládnutí gramatického systému je až druhotné a není cílem pro všechny žáky. Opět se tedy objevuje názor, jenž zpochybňuje nezastupitelnou úlohu gramatického učiva při plnění cílů výuky mateřského jazyka.

Jinak tuto problematiku samozřejmě vidí tvůrci koncepce, jež je na vyučování mluvnice založena: „Ve vyučování českého jazyka se musí odrážet zřetel ke komunikačním potřebám. Žáci se mají umět vyjádřit spisovným jazykem v různých situacích k různému účelu. K tomu má sloužit především slohové vyučování. Osvojení spisovného jazyka se může založit jen na mluvnici. Komunikační zřetel je jí podřízen, není určující“ (Hauser, P. a kol., 1994, s. 10). Objevují se také snahy o integraci komunikační a systémové jazykové výuky (Čechová, 1993), tatáž autorka později ve svém díle Čeština a její vyučování (1998) říká: „Cíl kognitivní – ovládnutí jazykového systému – je ve vztahu k cíli komunikačnímu cílem podřízeným, avšak podmiňuje jeho splnění v tom smyslu, že