Výroba pastevecké píštaly

Klíčovým aspektem tohoto nástrojového okruhu je konstrukční střídmost vycházející z přírodních podmínek, která však skýtá širokou škálu poutavých zvukových možností. Samotná výroba požaduje materiál, který je všeobecně snadno dostupný, což platí také o k tomu potřebném nástrojovém vybavení. Zjišťujeme však, že i přes tuto dostupnost je dnes jen určité procento věkově mladší populace schopno s úspěchem zpracovat ne vždy poddajnou dřevitou surovinu prostřednictvím běžného kapesního nože a nezpůsobit si přitom poranění. Přirozená zručnost, která byla kdysi samozřejmou součástí podobných dětských hudebních her v přírodě, se vytratila a v současnosti se jen můžeme pokusit navazovat na  tuto tradici z hlediska dnešních limitovaných manuálních možností. To obnáší hledat alternativní způsoby práce i jejích prostředků, tak aby bylo dosaženo uspokojivých a plnohodnotných výsledků.

Ačkoli byla většina pasteveckých dechových nástrojů podle jejich výrobce Víta Kašpaříka konstruována z větví černého bezu, je jeho didaktické uplatnění z výše jmenovaných důvodů nepraktické, a to i přesto, že tato keřovitá dřevina poskytuje snadno odstranitelnou měkkou dužinu. Ta po jejím vytlačení – například pomocí lískového prutu – uprázdní příhodný prostor pro vzduchový sloupec budoucího nástroje. Bylo tedy potřeba v okruhu přírodních materiálů najít vhodnější řešení, které by bylo možné uplatnit v rovině školních hudebně-výchovných aktivit.

Již zhruba před stoletím řešila průkopnice dětské experimentální a tvořivé hudební výuky Satis N. Coleman totožný problém a nalezla shodné řešení, k jakému dospěl nezávisle na této americké badatelce i Kašpařík.

To je patrné z těchto jejích slov: „Co jsem chtěla ze všeho nejvíce, byla píšťala, kterou by mohly děti použít při výrobě Panovy flétny. Napadlo mě využít stonky bambusu, jaké se používají u rybářských prutů, ale zjistila jsem, že jejich otvory jsou malé a stvoly nejdou snadno uřezat. Bambus se mi proto jevil pro děti stěží použitelný. Den co den jsem tedy prohledávala lesy a údolí. Objevila jsem vysoký kloubovitý rákos, který, pokud se do něj fouklo, poskytoval čistý tón. Ale rákos brzy uschnul a byl po několika dnech od jeho uříznutí nepoužitelný. Veškeré duté traviny se zdály být dosti nevhodné. Vyzkoušela jsem bezové větve, ale bylo příliš obtížné odstranit z nich pryskyřici. Obilné stéblo, pšeničná sláma, čirok, vše mělo své nevýhody. Nakonec se mé hledání vyplatilo a já našla stvol, který by samotný Pan nemohl uplatnit lépe. Tato rostlina se nazývá křídlatka a roste jak v suchých, tak i ve vlhkých lokalitách. Její výhonky raší na jaře, přičemž kolem pozdního léta jsou její stonky plně vzrostlé a kromě jejich kloubů duté. Jejich tloušťka kolísá od nejtenčích trubiček po téměř čtyřcentimetrové průměry. Lze je snadno uřezat, ať jsou čerstvé či suché, a pokud jsou dokonale vysušené, udrží si z nich vyrobené nástroje své přibližné ladění celá léta. Objevení této rostliny vyřešilo více než jen jeden problém. Zjistila jsem, že z ní lze vyrobit ne pouze Panova flétna, ale mnoho druhů dechových nástrojů, jako jsou trumpety, pastevecké píšťaly, flétny, klarinety…“[4]

Pro naše účely byly použity dobře vysušené stvoly křídlatky české, které představují nepůvodní, silně invazivní a rozšířený druh, avšak také možný zdroj biomasy. Rostlina ve své dolní části nabývá nejen širokého průměru, ale i dostatečné mechanické pevnosti a právě tato část je vhodná pro výrobu píšťaly.

Využity zde byly i dva její kloubní spoje, které zároveň automaticky vymezují spodní a horní konec budoucího nástroje. Pomocí pilky se takovýto fragment oddělí od zbytku stvolu, a to tak, že se z obou protilehlých svrchních stran řeže jen do poloviny průměru, kolmo k ose takto vznikajícího tubusu. Tím by se mělo předejít jeho možnému rozštěpení a narušení jeho konzistence. První řez by měl být veden hned za kloubním předělem – zde bude spodní strana nástroje – a druhý – u budoucí vrchní strany – by měl zachovávat určitý přesah; přibližně několik centimetrů (viz obr. 2).

Nyní máme možnost si vzniklý útvar prohlédnout také zevnitř a vidíme, že přestože je dutý, v místech, kde jsou situovány kloubní předěly, je uzavřen. Odstraněn však bude pouze jeden z těchto uzávěrů, a to ten u kloubu s kratším přesahem, tedy ve spodní části budoucího nástroje použitím tenkého pilníku. Veškeré vnitřní nerovnosti budou stejným způsobem zarovnány a otvor bude vhodné také zkontrolovat, zda nejsou přítomny jakékoli zbytky vyschlých vnitřních blan rostliny. Horní uzávěr u ústí nástroje však musí být ponechán neporušený, jelikož vzduch nebude do trubice proudit tudy, nýbrž z horní vnější strany, jak bude popsáno níže.

Nyní je již možno začít s vytvářením samotné duše píšťaly, na které závisí charakter, barva a kvalita jejího výsledného zvuku, stejně tak i její tónový rozsah. Několik milimetrů za horním kloubem s větším přesahem bude proto vytvořen malý otvor, který pak bude potřeba pomocí ploché hrany tenkého pilníku vytvarovat do čtvercového tvaru (viz obr. 3).

Poté bude jedna strana tohoto otvoru, a sice ta od ústí nejvzdálenější, opět pilníkem zbroušena tak, aby vytvořila s pohledu podélného řezu ostrou hranu (viz obr. 4).

Ta musí být upravována tak, aby hrana její protější strany nebyla narušena a zachovala si svůj pravoúhlý tvar. Na onu ostrou hranu bude dopadat vzduchový kužel procházející úzkou štěrbinou, která vznikne připevněním podélného pásku křídlatky (viz obr. 5) tak, aby byl zajištěn přívod vzduchu přímo na tuto hranu.

připevněn na svrchní stranu horního přesahu tak, aby štěrbina jím vytvořená směřovala na píšťalovou duši. V tomto úzkém prostoru mohou překážet nerovnosti způsobené původním kloubním spojem a měly by být také pilníkem nebo smirkovým papírem nebo nožem zarovnány.

Po této fázi může být uvedený pásek přichycen například disperzním lepidlem a zafixován na obou koncích dvěma gumičkami (viz obr. 6), které zajistí zpevnění po dobu zasychání lepidla.

V této chvíli by měl již nástroj produkovat svůj nejnižší, základní tón. Ten může být ověřen ještě před lepením, a to pouhým přiložením pásku na své místo a vpuštěním vzduchu ústy skrze něj. Podle tohoto sluchového referenčního měřítka mohou být charakter a kvalita tónu stále ještě pozměněny, a to buď úpravou hrany duše, nebo pozměněním tvaru štěrbiny. Správná poloha přiložení pásku a jeho tvar by měly být případně opakovaně prověřovány, aby byla dosažena nejpřijatelnější kvalita tónu ještě před jeho samotným připevněním.

Také tato zkušenost prozradí výrobcům mnohá fakta o akustických zákonitostech tohoto způsobu zvukové produkce; ti si budou moci také vzájemně mezi sebou porovnat, jak ovlivňují proporční odchylky budoucího nástroje jeho výsledné znění. Obecně platí, že čím užší je vzniklá štěrbina, tím jasnější a pronikavější bude výsledný tón. Jeho negativa však spočívají v menším rozsahu ve druhé oktávě (ta je hrána tzv. přefukem, který vzniká silnější intenzitou vzduchového proudu) a v omezenější znělosti nejnižších tónů zvláště při výraznější intenzitě hry. Širší štěrbina poskytne vzdušnější a hladší tón, tolik typický právě pro hudební nástroje pastevecké provenience.

Takovéto nástrojové vyznění nabízí ve srovnání s oním předchozím širší tónovou škálu v přefukovém rejstříku a rovnoměrnější znělost hlubších i vyšších tónů. Výběr z těchto dvou zvukových poloh však závisí nejen na individuálních estetických preferencích, ale také na řemeslné zručnosti i tvůrčí nahodilosti. Tak či onak, pokud účastníkům píšťala zní, znamená to velkou část celkového úspěchu, neboť toto jakési „oživování“ nástroje může představovat fázi postupných pokusů a omylů. To však zároveň vede k praktickému poznávání s tím souvisejících zvukových vlastností takříkajíc „na vlastní kůži“.

Jestliže tato elementární bezdírková píšťala hraje svůj nejnižší základní tón, je možné pustit se do vytváření její diatonické tónové škály dosahované prostřednictvím jejích šesti otvorů. Postupujeme zde vzestupně od prvního, nejnižšího tónu k tónu o stupeň vyššímu atd. (viz obr. 7), přičemž před tvořením každého dalšího tónu se snažíme tón jemu předcházející přesně doladit, a to na základě sluchového rozpoznávání.

Pro tyto účely je potřeba umět rozpoznat především interval velké sekundy, kterých je ve vznikající stupnici obsažena naprostá většina. Je proto vhodné právě tuto identifikaci velké a malé sekundy se žáky a studenty procvičit či oživit, a to ještě před samotnou výrobou nástroje. Malou sekundu bude potřeba rozpoznat při tvorbě třetího otvoru (např. u stupnice C dur představuje vzdálenost mezi jejím třetím a čtvrtým stupněm, tedy tóny e – f), který bude proto nejmenší a neblíže otvoru druhému. Rozmístění celkově šesti tónových otvorů bude dáno víceméně přirozeným prstokladem a přesné dolaďování stupňů tónové škály bude prováděno zvětšováním otvorů, a to vždy směrem odspoda nahoru. Pokud bude otvor nedopatřením rozšířen příliš, bude tak přesahovat očekávaný intervalový rozsah, bude muset být opět zmenšen, například pomocí včelího nebo pečetního vosku, případně vrstvy lepidla. Okrouhlé tónové otvory jsou vytvářeny prostřednictvím tenkých zaoblených pilníků, pokud by však některý z výrobců preferoval otvory hranaté, jejich funkce tím nebude nijak ovlivněna.

Účastníkům se může stát, že zdánlivě korektně doladěný nástroj jim bude již druhý den znít jako chybně intonující. Je to tím, že se právě při tomto dolaďování nástroji příliš přizpůsobovali, neboli že se snažili hledaný interval z nástroje spíše vyloudit, než aby byl produktem nezaujaté objektivní hry. Tóny je proto potřeba dolaďovat při víceméně konstantní a spíše silnější intenzitě vpouštěného vzduchového proudu.

Tón produkovaný za současného odkrytí všech šesti vytvořených otvorů představuje poslední tón diatonické stupnice (např. u stupnice C dur se jedná o tón h). Již zmiňovaným přefukem se pak dostáváme při současném zakrytí všech otvorů k prvnímu stupni vyšší oktávy, která rozšiřuje tónové možnosti tohoto nástroje. Její reálný rozsah a zvuková kvalita společně s laděním však velmi závisí na konstrukčním úspěchu výrobce toho či onoho nástroje a při nedostatečné zkušenosti s jeho zhotovováním je částečně dílem nahodilosti. Také to však patří k základním vlastnostem tohoto tradičního hudební instrumentáře.

Pro žáky a studenty je zde klíčové především ono „ozvučení“ jejich instrumentu; zásadní jsou také poznatky spojené s jeho konstruováním a zákonitostmi jeho zvukové produkce. Samotné akustické vlastnosti související s technickým provedení, které mohou dosahovat rozličných úrovní, ani v minulosti a kdysi živé praxi nebyly předmětem měrné přesnosti a uniformity. Ba naopak, subjektivní jakost každého nástroje vnášela do tohoto hudebně provozovacího dění rysy původnosti, variability a svobodné výrazovosti.

K tomuto poznání by měli být vedeni také její dnešní následovatelé, kteří by se neměli snažit pouze připodobnit vlastnosti svých výrobků průmyslově produkovaným profesionálním nástrojům. V ideálním případě by měla být tato poutavá a obohacující aktivita prováděna opakovaně, a to se stupňující se mírou individuální samostatnosti jejích účastníků. Tímto způsobem tak budou přirozenou cestou vpravováni do podrobnějších problémů týkajících se technických rysů konstrukce hudebního nástroje tohoto typu a jejích specifičtějších náležitostí.

[1] ORSÁG-VRANECKÝ, J. Lidové hudební nástroje na Valašsku. Rožnov pod Radhoštěm : Valašské muzeum v přírodě, 1968.
[2] Digitalizováno ze zvukového archivu Muzea Novojičínska, p. o. – Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm.
[3] Lidová hudba v Československu 1929–1937: Nahrávky Fonografické komise České akademie věd a umění. Praha : EÚ AV ČR, 2009.
[4] COLEMAN, S. N.: Creative Music for Children: A Plan of Training Based on the Natural Evolution of Music, Including the Making and Playing of Instruments, Dancing, Singing, Poetry. New York : G. P. Putnam’s sons, 1922, s. 50–51.

Literatura a použité zdroje

COLEMAN, Satis Narrona. Creative Music for Children: A Plan of Training Based on the Natural Evolution of Music, Including the Making and Playing of Instruments, Dancing, Singing, Poetry. New York: G. P. Putnam’s sons, 1922.

ORSÁG-VRANECKÝ, Joža. Lidové hudební nástroje na Valašsku. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě, 1968.