Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
V nakladatelství Portál, s. r. o. vyšla kniha, která dokládá řadou kauzuistik, jak úspěšný může být výchovný přístup, jež respektuje individuální zvláštnosti žáka. Popisuje možnosti sociálně patologického vývoje žáka a ukazuje způsoby řešení problematiky socializace v rámci rodiny i školy. Kniha sleduje žáka od období časného dětství po dobu dospívání.
Pediatři a dětští psychologové zabývající se osudy chronicky nemocných dětí poukazují na to, že vleklá choroba zasahuje povětšině zásadním způsobem do pocitů autonomie dítěte, negativně působí na jeho přirozenou iniciativu, vede k pochybnostem o sobě a při porovnávání s vrstevníky může vyústit do rozvoje komplexu méněcennosti.
Bolesti, záchvaty dušnosti (astma, určitá kardiální onemocnění, akutní fáze pylové alergie), občasné ztráty vědomí (záchvatovitá onemocnění), zapovězení některých sportovních činností a náročnějších turistických podniků (poruchy a onemocnění lokomočního aparátu, srdeční vady, chronické záněty ledvin), dietní omezení (diabetes, jaterní a ledvinné choroby, onemocnění gastrointestinálního traktu) apod. se promítají do pocitů emoční tísně postižených, jejich občasné rozmrzelosti, zlých nálad, zármutků a depresí.
Jaro Křivohlavý, který se zabývá psychologickými důsledky vleklých chorob a jejich psychoterapeutickou intervencí, upozorňuje na skutečnost, že u řady chronicky nemocných dětí se vyskytuje ve zvýšené míře jak agresivita, tak depresivita. K tomu můžeme připomenout, že podle fyziologů studujících vrozené obranné reakce, jsou boj nebo útěk přirozenou odezvou organismu na nadměrnou zátěž, a rovněž lze dodat, že po vyčerpání rezervních tělesných zásob v důsledku stresových reakcí dochází zákonitě k depresím. V souvislostis popisovanou hostilitou a zlostným chováním Křivohlavý poznamenává, že je často zjišťován nedostatek kázeňských zásahů, neboť dospělí příslušníci rodiny berou na nemocné dítě zvýšené ohledy. S tím souvisí někdy až drasticky vystupňované požadavky kladené na rodiče, u nichž se projevuje chronická únava a vyčerpání. Nejednou dochází ke konfliktům, které hrozí rozpadem vztahů a rozvodem. Zamyslíme-li se hlouběji nad takovouto nešťastnou situací, pak nám vyplyne nutnost poskytovat v rámci komplexně pojímané léčby, rehabilitace a terciární prevence pomoc a psychologickou podporu jak nemocnému, tak těm, kteří o něho soustavně pečují.
V této souvislosti je dobré zmínit se o bezplatných poradenských službách, které mohou v souvislosti s výchovou a vzděláváním nabídnout nemocným nebo jinak zdravotně postiženým dětem a jejich rodičům speciálně pedagogická centra. Psychologové a speciální pedagogové provádějí v těchto zařízeních specializovaná vyšetření a připravují podklady pro vypracování individuálního vzdělávacího plánu pro žáky či studenty se speciálními vzdělávacími potřebami a taktéž poskytují konzultace jejich učitelům i rady rodičům.
Ze strany školy je vždy důležitá nejen těsná součinnost s rodinou a psychologem, ale i vzájemná informovanost a dobrá spolupráce s ošetřujícím lékařem. Újma totiž nehrozí jen z častých absencí ve vyučování a ze zákazu určitých oblíbených dětských aktivit, jež by mohly zhoršit zdravotní stav. Je třeba si uvědomit, že nebezpečí plyne i z nadměrného ochraňování před jakoukoli zátěží a z úzkostného omezování všech fyzických činností včetně tělovýchovných her.
Rodiče poznamenaní postižením potomka nemusí být schopni vyrovnat se přiměřeně s jeho odlišností, tělesnou či smyslovou vadou nebo chronickou nemocí. Někdy problémy bagatelizují a odmítají je přijmout jako realitu. V takovém případě dítě nepřiměřeně zatěžují očekáváními, kterým objektivně nemůže dostát. Mají mu pak za zlé, že je zklamalo, a v rodině se vyvíjí atmosféra obviňování, omluv, hněvu a lítosti. Často dochází k tomu, že dospělí mezi sebou či v okolí hledají viníka daného stavu. Neusilují o produktivní řešení a berou dítěti naději. Je jasné, že neempatický přístup ke specifickým potřebám dítěte narušuje jeho duševní pohodu a sebepojetí, ale může mít rovněž osudové důsledky pro jeho tělesný stav.
Extrémním příkladem autoritářského přístupu k žákovi s postižením byl případ tělocvikáře, který třináctiletého hocha se srdeční vadou označil za lenocha, když nedokázal běžet jako ostatní. Jeho stížnosti na dušnost a bolest na prsou označil před spolužáky za projevy rozmazlenosti. Aby „z toho bábovky vychoval chlapa“, přidal mu na rozdýchání ještě „dvě kolečka“ kolem hřiště. Chlapec zemřel v průběhu hodiny tělesné výchovy na akutní zástavu srdce.
Mnohdy je výchovná situace opačná. Rodina na trvale oslabené (nebo chronicky nemocné) dítě soustředí veškerou pozornost, někdy i na úkor druhých sourozenců. Vše se točí jen kolem něho a zabezpečení jeho komfortu. Rodiče jako by se snažili vynahradit mu stůj co stůj všechny útrapy či bolesti. Postižené dítě všemožně opečovávají, snaží se mu podle svých představ a možností život co nejvíce usnadnit, „odškodnit ho“ a co nejlépe ochránit před kdejakou nepohodou, dalšími obtížemi či komplikacemi. Bojí se mu umožnit i odpovídající vyžití při hrách v přírodě či zábavných činnostech se sportovním zaměřením. Strachují se, aby se nevyčerpalo, nenachladlo, nedostalo úžeh, nezranilo se. Toto ochraňování „před tvrdostmi života“ se promítá nejenom v jeho následné pohybové neobratnosti, nesamostatnosti, ale též v celkové sociální nezralosti a plachosti dítěte mezi běžnými vrstevníky. Hyperprotektivní typ výchovy a přesmíru ochranitelské rodičovské postoje vůči dítěti mohou podle zkušeností pediatrů vést např. u malých diabetiků a astmatiků ke zcela opačnému efektu, než jaký by obětaví dospělí rádi očekávali. Úzkostlivě opatrované a přespříliš ošetřované děti, které jsou vyloučeny z pohybových her na čerstvém vzduchu, ze sportu i pracovních činností v domácnosti, přibírají neúměrně na váze, jsou zchoulostivělé, méně odolné proti běžným infekcím, zvýšeně psychicky zranitelné a úzkostné. Je pochopitelné, že vlivem všech těchto faktorů dochází také ke zhoršování samotné základní choroby. O tom, že jde o uměle vytvořenou psychosociální zátěž, která se negativně odráží na fyzickém stavu malého pacienta, svědčí příslušné zlepšení klinických příznaků včetně výsledků laboratorních vyšetření při žádoucí změně výchovného klimatu.
Zvláště některé matky jsou po dřívějších nepříjemných zkušenostech, zklamáních a prožitých starostech natolik vystrašené a úzkostné, že odmítají spolupracovat i na rehabilitačních programech či odpírají účast dítěte na specifických cvičeních. Přitom je ze somatopedické a pediatrické praxe zřejmé, že by přiměřené aktivity mohly zvýšit kondici malého pacienta nebo přinést alespoň dílčí zlepšení. Stranou nesmí zůstat ani prožitek radosti ze hry, hrdost na zlepšující se výsledky a oprávněná naděje na další pokrok. Při podrobnější analýze vidíme, že pomoc směřovaná k dítěti musí probíhat cestou psychoterapeutické Dítě, pro které byl začátek docházky plný obtíží (negativně ovlivňujících výkonnost, soustředivost i přizpůsobivost), snadno vstoupí do bludného kruhu školní neúspěšnosti, vlastní nespokojenosti a konfliktů s druhými. Školní neúspěšnost se může projevit nízkou sebeúctou, pocitem vyřazenosti, ale pochopitelně i nepřátelstvím ke škole jako sociální instituci a zprostředkovateli kulturních hodnot. Mnoho zde záleží na dobrém učiteli, jenž žáčkovi pomůže, ale rovněž na celé rodině. Lze shrnout, že zkušenosti dítěte s oceněním výsledků školní práce a podporou, jíž se mu při plnění povinností ze strany dospělých dostává, se promítají jak do dalších vzdělávacích aktivit, tak do jeho sebepojetí.
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Výchovné problémy s žáky z pohledu hlubinné psychologie.KŘIVOHLAVÝ, J. Psychologie nemoci. Praha: Grada, 2002.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
