Výchova k udržitelnému rozvoji – model Údolí v lese

Model „Údolí v lese”, který mne napadl při čtení knihy Erazima Koháka Čertování s Míšou, používám pro objasnění základních pojmů výchovy k udržitelnému rozvoji. Maluji tento model na tabuli a věnuji čas diskuzi s žáky.

Situace 1

V údolí pod horami u potoka, ve kterém žijí pstruzi, stojí jeden srub. Jeho obyvatelé, první bílí osadníci (pionýři), žijí v přírodě a nemusí si dělat velké starosti se svým chováním – vodu k pití, k vaření i k praní berou z potoka, v potoce myjí nádobí, do potoka vylévají splašky. Na záchod chodí do lesa s lopatkou. Dřevo získávají z lesa. Na blízkém pozemku také pohřbívají své mrtvé. Co se děje s jejich zbytky jídel, exkrementy, odpadky apod.? Příroda si s nimi poradí.

Přírodní ekosystém má totiž schopnost autoregulace – tedy udržovat sám sebe ve stabilním stavu. Zbytky jídel v potoce mírně vychýlí ekologickou rovnováhu, do dospělosti přežije o několik pstruhů více, ti se o zbytky postarají a sami zase poslouží jako potrava lidem. Obdobně si zem poradí s exkrementy a mrtvými těly, v lese se obnovuje dřevo. Rodina pionýra ovlivňuje prostředí, ve kterém žije, ale vlastně se nic neděje, prostředí zůstává díky autoregulačním schopnostem ekosystému stálé, v rovnováze.

Situace 2

Pokud se do údolí přistěhuje další rodina, tak se pravděpodobně prostředí stále udrží v rovnováze.

Situace 3

Pokud se ale stěhují další a další rodiny, přijde okamžik (ekologové ho nazývají překročení nosné kapacity ekosystému), kdy autoregulační mechanismy přestanou fungovat. Potok nebude schopný zvládnout veškeré znečištění a voda v něm začne hnít, pstruzi zemřou a lidé onemocní ze závadné vody. Země nebude schopná pojmout všechny exkrementy a mrtvá těla, lidé nebudou moci najít čisté místo. Údolí přestane být příjemným místem k životu.