Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Následující článek se zabývá důvody, pro které je <i>výchova k dobrovolnictví</i> projektu <strong><em>Klíče pro život </em></strong>důležitou nabídkou pro rozvoj občanské společnosti i pro samotné dobrovolníky.</p>
Gábina začínala v ostravském hospici, ale moc šťastná volba to pro ni nebyla. Stalo se jí to, co by se stávat nemělo. S jednou paní se natolik sblížila, že ji její smrt zasáhla. „Netušila jsem, že mě to tak sebere. Hodně jsem to oplakala. Říkali nám sice na školení, že smrt musíme brát jako součást života a nesmíme se kvůli tomu hroutit, jenže něco jiného je teorie a něco jiného realita,“ vysvětluje omluvně. Možná by to zvládala lépe, kdyby si zachovala větší odstup, jenže teď se to snadno řekne. Poznala rodinu klientky, vyslechla si mnoho příběhů z jejího života, přikývla na desítky rad.
Na špatnou zprávu nebyla připravená. „Jednoho dne po škole jsem jí spěchala přečíst noviny, v pokoji jsem však našla jen prázdnou postel. Běžela jsem za sestrou, ta mi vysvětlila, že paní náhle zemřela. Pak mi řekla, abych chvíli počkala, že mi přiřadí jiného pacienta. Na to jsem neměla sílu. Nešlo to. Neuměla jsem to jen tak hodit za hlavu. Musela jsem z hospice odejít úplně, tenkrát jsem byla přesvědčená, že už tam nevkročím,“ vypráví Gábina.
Jak to nakonec s Gábinou dopadlo – to si společně s dalšími sedmi příběhy jiných dobrovolníků můžete přečíst v nedávno vyšlém sborníku Dobrovolnického centra ve Frýdku Místku Pomáhat je radost. Zde se můžete navíc podívat na video, které o své dobrovolnické činnosti natočila děvčata ze studentského klubu při tomto centru.
V souvislosti s loňským Evropským rokem dobrovolnictví vyšlo podobných publikací několik – a zvláštní pozornost získal ten, který představuje celkový pohled na dobrovolnictví v naší zemi prostřednictvím 22 portrétů dobrovolníků i organizací v nichž působí, nazvaný Dobrovolníci mění svět. Na regionální úrovni pak vznikl sborník příběhů Dobrovolnictví pro všechny.
O jiné, méně známé, tváři dobrovolnictví přináší
svědectví poslední číslo časopisu Parlamenťák , občasníku Národního parlamentu dětí a mládeže. Jana Větříšková z Prostějova svůj příspěvek začíná následovně: O nadaci O2 Think big se ví,že ráda pomáhá mladým aktivním lidem uskutečnit jejich projekty. Neváhala jsem proto ani já a spolu s dalšími dvěma studenty prostějovských gymnázií jsme náš projekt přihlásili. Rozhodli jsme se, že podpoříme onkologicky nemocné pacienty a uspořádáme charitativní ples s názvem Pomáháme tancem. Pokud si Parlamenťák přečtete, tak zjistíte nejen, co se z tohoto nápadu nakonec vyklubalo, ale i co se skrývá za dalšími dobrovolnickými aktivitami – Terror Paříž Uničov a Mám právo na svobodný život – které dobře dokumentují možnou šíři spojení zájmu o veřejné záležitosti a potřeby lidí kolem nás s tvořivou pomocí. Všechny tři aktkvity jsou mimo jiné i velmi vhodné pro nominaci na soutěž Brána k druhým
Výchova k dobrovolnictví?
Předchozí příklady dobře dokumentují, že dobrovolnictví se aspoň někde u nás daří docela slušně. A nedávný výzkum dobrovolnictví uskutečněný ve spolupráci Pavla Friče z CESES FSV UK a Terezy Pospíšilové z FHS UK a publikovaný pod názvem Vzorce a hodnoty dobrovolnictví v české společnosti na začátku 21. stoletícelkem jasně ukázal, že se dobrovolníci i dobrovolnictví nemusejí u nás obávat špatné reputace u naprosté většiny lidí. . Jde ovšem o to, zda tuto žádoucí orientaci lze nějak účinněji podporovat – a pokud ano, tak jak.
Že nejde jen o akademicky položenou otázku, ukazuje příspěvek, který se pod nickem Bryol objevil docela nedávno - 17. června – v diskusním fórugymnázia ve Valašském Meziříčí:
Výchovu k dobrovolnictví prezentuje MŠMT jako "objev". Z pohledu zdravého rozumu jde především o nesmyslné utrácení peněz z evropských fondů a zaměstnávání úředníků na ministerstvu a lidí v řadě firem, které se na tom přiživují. Přitom nejde o nic jiného, než o běžnou výchovu v rodinách a na základní škole – především příkladem učitelů. Když ale absolventi ZŠ ve většině případů neumějí pozdravit, poprosit a poděkovat a na středních školách tomu věnují pak celý jeden rok výuky, je to smutné, bohužel, někdy až na zvracení.
Nejsou tak dávno doby, kdy učitelé v čele s ředitelkou byli dnes a denně ve styku s žáky - m.j. o hlavní přestávce v parku či na hřišti.... Dnes se bohužel učitelé zabývají hromadou nesmyslů a na výchovu nezbývá čas. O "příkladech" našich ústavních a vládních činitelů ani nemluvě ...
Sám autor tohoto příspěvku si vlastně odpovídá, zda může dnes výchovu podporující schopnost lidí k dobrovolné činnosti pro druhé zvládnout jen rodina a škola, když tvrdí, že ve škole „na výchovu nezbývá čas“. Ale příčiny toho, že skutečně účinná výchova k dobrovolnictví potřebuje dnes „vícezdrojovou podporu“, mohou být i jinde. Například v dnes tolik „rozostřeném“ chápání základních pojmů. Na to narazila ve své diplomové práci na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity Altruistické angažování se v občanské společnostiLenka Kociánová, jak přesvědčivě ukazuje výpověď jednoho z respondentů jejího výzkumu:
„Mě to slovo vždycky naštve. Já nevím co si pod tím slovem představit. To je něco, že motiv toho lidského konání je, dělat něco pro druhé nezištně, tak to si představím, že je to takové slovo, že znamená, že něco se dělá pro druhé, že člověk se tak nějak obětuje… To je mi tak nesympatické. Myslím si, že je mi to možná vzdálené a možná nesympatické. Altruismus. Skoro mně to připadne, že je to pokrytecké. „tak jo, tak já se jdu obětovat“. A teď mě napadl jeden příklad, nebudu jmenovat, ale může se stát, že se třeba v rodině narodí postižené dítě a je mnoho reakcí, mnoho postojů, které k tomu můžou rodiče zaujmout. A jeden z nich je, že se prostě obětují. Že sami ze sebe udělají mučedníky, že my jsme ti, na které padlo to strašné prokletí a že tento člověk, který přišel do té naší rodiny je ten, pro kterého my se obětujeme. A stanou se mučedníky a zničí sebe a tomu člověkovi třeba nedají lásku.“
V projektu Klíče pro život (NIDM) je výchova k dobrovolnictví jedním z tzv. „průřezových témat“, kterým se věnuje značná pozornost formou kurzů pro budoucí lektory tohoto tématu. Ukazuje se totiž, že v oblasti neformálního vzdělávání a výchovy je zvlášť příznivá situace k rozvoji kompetencí příhodných pro budoucí dobrovolníky. I na tomto portálu jsme už přinesli konkrétní svědectví.
Oč tedy skutečně jde při výchově k dobrovolnictví – aby to nebylo „nesmyslné utrácení peněz z evropských fondů“? O podporu a reflexi postojů a motivace, o osvojování a rozvíjení univerzálně důležitých kompetencí pro dobrovolnickou činnost, o rozlišování speciálních schopností pro určité typy dobrovolnictví a konečně o metody, pomocí kterých lze dosáhnout „udržitelnosti“ vlastní dobrovolnické činnosti. Podívejme se nyní na tyto čtyři roviny poněkud podrobněji.
Postoje a motivace
Jde o rozpoznání, případně posílení přesvědčení, že dobrovolná činnost pro druhé má smysl, je obecně důležitá a má i pro mě osobně význam. Současně je ale nutné, aby člověk co nejpoctivěji poznal vlastní důvody pro tu kterou konkrétní dobrovolnickou činnost. Výzkumy ukazují, že důvody deklarované i skutečné mohou být u různých lidí různé, ale je velmi důležité, aby člověk tyto své „motory“ znal. V českém prostředí jsou v podstatě rozšířené tři typy výchozích motivací, které se vzájemně nemusejí vylučovat (naopak se kolikrát prolínají):
Univerzální kompetence
Souhrnně se dají tyto kompetence označit jako předpoklady „prosociálního jednání“. Tedy smysl pro druhé, všímavost k jejich potřebám, empatie, schopnost prožívat solidaritu, laskavé jednání, spolehlivost, trpělivost, obětavost, schopnost odpouštět. Právě tyto kompetence si dnes mnohé děti a dospívající (vyrůstající bez sourozenců či v neúplných rodinách) mají nejlepší možnost osvojit právě v prostředí mimoškolní (neformální) výchovy.
Speciální kompetence
Kromě výše uvedených dispozic, bez nichž prakticky nelze úspěšně „dobrovolničit“ bez ohledu na to, v jaké oblasti a pro koho se člověk angažuje, je důležité pochopit rozpoznat, že každý typ dobrovolnické činnosti má i své vlastní požadavky, které je nutné respektovat, nemá-li veškerá snaha přinést více škody než užitku. A výchova k dobrovolnictví má poskytovat do toho přiměřený vhled. Současně by měla člověka nasměrovat, aby se angažoval tam a tak, kde má k tomu opravdu dobré předpoklady.
Udržitelnost
Mnohdy zanedbávanou, ale o nic méně důležitou rovinou výchovy k dobrovolnictví je poskytnutí základní orientace a současně i konkrétních nástrojů k tomu, aby člověk, který se pustí na dráhu dobrovolníka, neskončil záhy jako někdo, kdo neustále „nestíhá“, táhne se s nám, že většinou neplní své sliby, a nakonec zcela „nevyhořel“. Jde tu jak o zodpovědnou práci s časem, tak schopnost říkat také „NE“, ale rovněž o dostatečně hluboké duchovní zdroje, z nichž může dobrovolník čerpat v dobách krizí a nezdarů.
Zájemcům o další informace k tématu dobrovolnictví doporučuji zejména práci Ireny Tinkové (Pedagogická fakulta MUNI) Motivace a mechanismy pomáhání v dobrovolné činnosti mladých lidí, Zde lze najít i spoustu odkazů na jiné podobné zdroje.
Svatava Šimková
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.