Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Vybrané otázky autorského práva pro potřeby škol
4,5 (4 hodnocení)
Text seznamuje čtenáře s pravidly a uplatňováním autorského zákona v prostředí škol. Upozorňuje jak na jeho znění, tak na mezinárodní dokumenty, které upravují nakládání s autorskými právy. Autorka se věnuje i kopírování učebních textů, učebnic a audiovizuálních nosičů. Neopomíjí ani zveřejňování textů na internetu a výjimky z autorského zákona. Studie je doplněna velkým množstvem příkladů z praxe.
1 Úvod
Autorské právo sleduje od svého vzniku (počátkem 18. století) především dva cíle: chránit intelektuální i jiné investice tvůrců a tím podporovat tvůrčí činnost a zároveň přispívat k tomu, aby kulturní dědictví vznikající tvůrčí duševní činností jednotlivých tvůrců mohla využívat celá společnost, inspirovat se jím atp.
Autorské právo těchto cílů dosahuje tím, že na jedné straně přiznává autorům (a dalším nositelům práv) výlučná práva (de facto monopol) k jejich výtvorům, na druhé straně stanoví řadu výjimek a omezení těchto práv, a to k poměrně přesně vymezeným účelům a za stanovených podmínek, a dále časově omezuje trvání těchto výlučných práv.
Po uplynutí doby ochrany práv se dílo (záznam apod.) stává tzv. volným dílem (záznamem apod.) a kdokoli je může využívat bez souhlasu autora a bez placení odměn. I po uplynutí doby ochrany nicméně platí, že si nikdo nesmí osobovat autorství k takovému volnému dílu (nesmí se vydávat za jeho autora) a nesmí je užívat způsobem snižujícím jeho hodnotu.
2 Právní normy upravující autorské právo
Autorské právo (v širokém slova smyslu, zahrnující jednak právo autora k autorskému dílu, jednak tzv. práva související s právem autorským, tj. zejména právo výkonného umělce k jeho uměleckému výkonu, právo výrobce záznamu k jeho záznamu – zvukovému či zvukově-obrazovému – a právo vysílatele k jeho vysílání) je
, popř. i prováděcími předpisy (vyhláškami apod.).
Mezi nejvýznamnější autorskoprávní mezinárodní smlouvy patří Bernská úmluva o ochraně literárních a uměleckých děl z roku 1886, revidovaná v roce 1971 a označovaná někdy jako Revidovaná úmluva bernská, dále Mezinárodní úmluva o ochraně výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a rozhlasových a televizních organizací z roku 1961, označovaná někdy jako Římská úmluva, a dále dvě nejnovější mezinárodní smlouvy, přizpůsobující systém autorského práva novým digitálním technologiím, a to Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o autorském právu z roku 1996 a Smlouva Světové organizace duševního vlastnictví o výkonech výkonných umělců a o zvukových záznamech, taktéž z roku 1996.
Česká republika je smluvní stranou všech zde uvedených smluv, její autorský zákon proto z těchto smluv vychází a je s nimi v souladu.
Pokud by některé z ustanovení autorského zákona bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou, pak by soud při rozhodování o věci vycházel ze znění mezinárodní smlouvy, která má podle čl. 10 Ústavy přednost před (vnitrostátním) zákonem.
To se stalo např. v souvislosti s poslaneckou novelou autorského zákona č. 81/2005 Sb., která obsahovala takovou změnu § 23 autorského zákona, která byla soudem shledána v rozporu s Bernskou úmluvou. Další novela autorského zákona č. 168/2008 Sb. tento nesoulad částečně napravila.
Českou úpravu autorského práva velmi ovlivňuje také právo komunitární, tj. právo Evropské unie, konkrétně osm směrnic harmonizujících do určité míry autorské právo ve všech členských státech Evropské unie. Jde mj. o směrnici upravující právní ochranu počítačových programů, směrnici harmonizující dobu ochrany práv, směrnici o právní ochraně databází, směrnici o určitých aspektech autorského práva v informační společnosti atd. Přehled evropských směrnic, včetně jejich anglického a českého znění, lze nalézt na http://www.mkcr.cz/scripts/detail.php?id=364.
Český autorský zákon musí býtv souladu i s evropskými směrnicemi, v opačném případě by hrozilo, že Evropská komise zahájí s Českou republikou řízení pro porušení povinností vyplývajících pro členský stát ze Smlouvy o založení Evropských společenství, resp. z Lisabonské smlouvy, tzv. infringement.
Národní právní úprava autorského práva v České republice je upravena v zákoně č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění (dále jen autorský zákon nebo AZ).
Autorský zákon byl od roku 2000 již několikrát novelizován. Nejobsažnější novela byla provedena v roce 2006 (zákonem č. 216/2006 Sb.) a poté bylo vydáno úplné znění autorského zákona č. 398/2006 Sb.
Od té doby bylo přijato ještě několik rozsahem nevelkých novel. Autorský zákon, včetně jeho novel, a vyhláška, včetně její novely, jsou dostupné např. na http://www.mkcr.cz/autorske-pravo/zakon/default.htm.
Zároveň platí, že co nelze v autorském zákoně nalézt (např. právní úpravu dědění, obecnou úpravu závazkového práva – např. uzavírání smluv atd.), je upraveno obecnými předpisy, především občanským zákoníkem, zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
K autorskému zákonu byla rovněž přijata prováděcí vyhláška, upravující typy nosičů a přístrojů, z nichž se platí tzv. náhradní odměny v souvislosti s rozmnožováním autorských děl (a zvukových a zvukově obrazových záznamů) pro osobní, popř. vlastní vnitřní potřebu, a dále stanovující některé sazby těchto náhradních odměn (vyhláška č. 488/2006 Sb., ve znění č. 408/2008 Sb.).
Ochrana autorských práv je dále upravena např. v trestním zákoníku vymezujícím skutkové podstaty trestného činu porušování autorského práva a trestní postihy takového nelegálního jednání.
Dnes platnému autorskému zákonu předcházel zákon č. 35/1965 Sb., zrušený k 30. listopadu 2000. Tento zákon může být i dnes teoreticky aplikován, a to na právní vztahy vzniklé za jeho účinnosti (např. na tehdy uzavřené a dosud trvající nakladatelské smlouvy).
