Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Všudybyl na cestách
1,0 (1 hodnocení)
Cílem projektu je poznávat okolí svého bydliště, seznamovat se s místem a prostředím, ve kterém žije a vytvářet si k němu pozitivní vztah.
Projektem děti provází postava „Všudybyla", který všude byl, všechno zná a umí o tom vyprávět. Děti se s ním vydávají na výlety do okolí svého bydliště za poznáním a zábavou. Projekt doplňuje „Všudybylův cestopis", který děti tvoří a doplňují.
Všudybylův cestopis
cestopis si průběžně tvoří každé dítě
každé dítě vlastní kartu, kde získává razítka z míst, která navštívíme
z výletů pořizujeme fotodokumentaci, která bude nedílnou součástí cestopisu
zážitky z výletu výtvarně zpracujeme
cestopis bude doplněn o příběhy vázaných na navštívená místa (zpracuje a vytiskne učitelka)
všechny materiály po ukončení projektu svážeme a každé dítě získá svůj osobní cestopis (příloha)
Všudybylovo cestování
Tipy na výlety za poznáním a zábavou (okolí Mnichova Hradiště, Český ráj).
Mnichovo Hradiště
Zámek Mnichovo Hradiště - prohlídka zámku - pohádkový okruh
Městské muzeum Mnichovo Hradiště
Obrázek
Příběh: ... Pověst o zámku Mnichovo Hradiště...
Byl jednou jeden rytíř Václav, který si nechal na kopečku postavit krásně vymalovaný zámek. Jednoho dne nastoupil na trůn nový císař Ferdinand, ovládán zlými silami Černého knížete a rozhodl se, že i Václavovi odebere moc a slávu. Václav začal proti císaři bojovat, ale nevyhrál a od té doby ve zdech zámku bloudil zakletý duch bílého rytíře Václava.
Na zámek se nastěhoval rytíř Albrecht, ale císaři se také znelíbil. Císař ho dal zabít a od té doby i zakletý duch modrého rytíře Albrechta neměl klidu.
Po dlouhé době se hraběnce Alžbětě narodil syn Vincent. Byl slepý, ale měl výborný sluch i hmat. Občas, když večer na zámku usínal, zdálo se mu, jako když slyší zámkem chodit rytíře v brnění. Nikdy je neviděl, až jednou když byl takový sychravý listopadový den a venku fičel vítr, šel právě touto chodbou a uslyšel rytířský souboj, i schoval se za truhlu a spatřil dva přízraky rytířů, jeden byl bílý s červeným chocholem na přilbici a druhý modrý se žlutým chocholem. Šermovali spolu o život a modrý vyhrál. Malý Vincent celý vylekaný běžel k mamince. Maminka tušila, odkud se ty přízraky vzaly. Byli to duchové bílého a modrého rytíře, kteří na zámku žili, a vysvobodit je může někdo, kdo je usmíří. Pak se probudí ze zakletí i zámek se zahradou. Zatím se to ještě nikomu nepodařilo a tak se rok co rok v listopadu odehrává na chodbě rytířský souboj modrého a bílého rytíře.
Drábské světničky
Drábské světničky - zbytky skalního hradu
Hrad Valečov
Obrázek
Zřícenina Valečov
Příběh: ...O obrovi z Drábských světniček...
Nedaleko našeho města jsou pískovcové skály, které vypadají jako tajemný hrad se spoustou rozsedlin a jeskyní. Za dávných časů tam bydlel obr zvaný Dráb. Když mu zemřela žena, zůstal úplně sám. Bylo mu smutno. Proto se jednou vypravil k lidem do vsi a přinesl si v hrsti dívku Aničku. Anička mu sice se vším pomáhala, ale šťastná u něho nebyla. Obr Aničce dovolil, aby se na jeden den podívala domů. Anička pomocí klubíčka dovedla vesničany až k obrově skrýši, aby ji osvobodili. Po rozmluvě s Drábem však pochopili, že obr není zlý, pouze opuštěný. Anička za službu dostala obrův poklad, ukrytý pod borovicí. Vesničané chodili obra pravidelně navštěvovat. Ten jim zase pomáhal s těžkými pracemi. A skály, kde obr bydlel, se od těch dob nazývají Drábské světničky.
Valečov
Valečov je zajímavý už svým jménem. Ve středověku totiž bylo zvykem pojmenovávat hrady ne česky, nýbrž německy. Nejstarší dokument, v němž je Valečov zmíněn, pochází někdy ze začátku 14. století. Kdysi byla stavba pevná a nedobytná, o čemž vědělo své i křižácké vojsko, jež sem přitáhlo v roce 1468. „Udatní" bojovníci vyplenili okolní vesnice, ale na hrad si netroufli. Jiří z Poděbrad pak na oplátku rozprášil je. Ve zříceninu se hrad proměnil už před třicetiletou válkou. V jeho skalních útrobách však chudina hledala útočiště až do roku 1892.
Mladá Boleslav
Škoda Auto Muzeum
městský palác Templ
ALTAMÍRA - Kosmonosy
Obrázek
Příběh: ...O mladoboleslavském postiliónovi...
Je tomu už dávno, kdy na Mladoboleslavsku jezdily vozy plné pozdravů z cest a zamilovaných psaníček. A právě o strašidelném jezdci, který tolikrát vyplašil poštovní koně, Vám budu vypravovat.
Krajem jezdil s poštou mladý postilión. Byl velmi svědomitý. Psaní doručoval včas a vždy do rukou adresáta. Jednou se zdržel na posvícení. Aby však splnil svou povinnost, vypravil se na cestu lesem v noci. Všichni ho varovali před tajemným jezdcem. Postilión se s jezdcem skutečně setkal. Jezdec ho chtěl utancovat. Statečný postilión však začal hrát na svou poštovní trubku. Hrál tak dlouho, až se jezdec začal smát a zmizel. Tím byl vysvobozen. Postilión svá psaní doručil opět včas. Až půjdete boleslavskými lesy, možná i Vy zaslechnete jeho veselou písničku.
Altamíra - Kosmonosy
areál Pěnčín
Bozkovské dolomitové jeskyně
Obrázek
Příběh: ...Jak vznikl rubín...
Pod Jizerskými horami, kousek od Českého ráje u řeky Jizery vzniklo díky lásce dvou mladých lidí tmavočervené rubínové sklo.
Sklář Weber postavil mezi lesy sklářskou huť. Jeho vázy, džbánky a pohárky se staly nejžádanějším zbožím v kraji. Nejšikovnější mezi zaměstnanci byl mladý sklář Petr. Ten se zamiloval do Weberovy dcery Leontýnky. Jejich lásce však stál v cestě Weber, protože Petr byl chudý. Když se huti přestalo dařit, byl i mladý sklář propuštěn. Nešťastného Petra v noci navštívila víla Jizerýna a poradila mu, jak vyrobit rubínové sklo. Petr začal usilovně pracovat v lomu. Za našetřené peníze koupil dva zlaté prstýnky. Hodil je do pece se sklem. Vzniklo rubínově červené sklo, které zachránilo Weberovu huť. Weber svolil ke sňatku Petra a Leontýnky. Až si koupíš vázičku nebo figurku z červeného skla, vzpomeň si na vílu Jizerýnu.
Turnov
rozhledna Kozákov
zřícenina hradu Rotštejn
Dlaskův statek v Dolánkách
Hrad Valdštejn
Valdštejn - nejstarší hrad široko daleko
Na východ od Turnova leží mnoha pověstmi opředená hora Kozákov. A snad právě díky drahým kamenům, které se na jeho kopcích nachází., se o Kozákově vypráví mnoho tajuplných příběhů. Uvnitř hory je prý říše skřítků. Ti každodenně pracují v jeskynních a chodbičkách. Sbírají, leští a brousí menší a větší achátky, jaspisy, ametysty a další drahokamy... Na všechnu práci dohlíží spravedlivý král skřítků Granát.
Na východ od Turnova leží mnoha pověstmi opředená hora Kozákov. Uvnitř hory je prý skrýš plná skřítků, kteří sbírají, leští a brousí acháty, jaspisy, ametysty.
Kdysi dávno se dva malí skřítci, Titík a Jaspísek, rozhodli, že se podívají mezi lidi. Po dobrodružné cestě z Kozákova do města Turnova si našli domov v lidském obydlí za pecí. Spřátelili se s dětmi i jejich rodiči. Když viděli, jak těžce se lidem žije, rozhodli se jim pomoci. Vzali je do svého podzemního království a ukázali, jak se brousí drahé kameny. A tak v Turnově vznikla první brusičská dílna. Půjdeš-li na Kozákov, Titík s Jaspískem Ti jistě pomohou při hledání drahých kamenů.
Valdštejn má ze všech hradů Českého ráje nejdelší historii - avšak není nijak růžová. Byl založen kolem roku 1260, v 15. století obléhán a dobyt husity, pak se majitelé střídali a stavba chátrala. Valdštejn byl brzy opuštěn a nechán napospas přírodě, jež z něj začala modelovat romantickou zříceninu. Valdštejnové, kteří o hrad přišli někdy kolem roku 1380, jej opět získali - už jako pobořenou rozvalinu - v 18. století. Využili nálady, kterou stavba dýchala, a vybudovali tu neobyčejné poutní místo, které lákalo cestovatele z široka daleka k úžasnému obrazu, tvořenému prastarými ruinami, rozeklanými skalami a švitořivými lesy. V tomto duchu se s památkou nakládá prakticky dodnes. Turistům zde slouží vyhlídka na Trosky a nedaleké skalní město.
Kost
hrad Kost
údolí Plakánek
Obrázek
Jméno hradu Kost vrtá nejednomu zvídavému turistovi hlavou. Není divu, že si lidé začali vymýšlet nejrůznější fantasmagorie, jak jej mohla pevnost získat. Nejznámější (avšak jak vám všichni historikové i sám kastelán hradu potvrdí - naprosto nesmyslný) příběh vypráví o době, kdy Jen Žižka z Trocnova obléhal hrad.
Příběh: ... Jak vzniklo jméno hradu...
Povídá se, že za husitských válek se Žižka dostal až ke Kosti. Už to bylo nějaký čas, co jeho vojáci marně útočili na mohutné hradby. Pánové z Kosti neúnavně odráželi nové a nové útoky, až si jednooký velitel uvědomil, že silou nic nezmůže. Rozhodl se nechat posádku hradu vyhladovět a zaútočit, až půlka pomře a druhá bude tak zbědovaná, že se nezvedne na nohy, natož aby vzala do rukou zbraně. Husitské vojsko rozložilo tábor v údolí a zpřísnilo stráže. Číhali na kohokoli, kdo by se chtěl z hradu dostat ven. Pochmurný mrak zkázy se snesl nad Kost a veškerá hradní posádka se chtě nechtě dala na dietu.
Dny a týdny plynuly jako voda, až na Kosti zbyla jediná vepřová hlava a soudek vína. Už už se pán hradu chystal vystrojit si předsmrtnou hostinu, když se v kuchyni přichomítl k dílu vychytralý zbrojnoš. Pošeptal něco kuchtíkovi, a ten se se smíchem vydal za pánem. Ještě toho večera se na Kosti konala velká slavnost. Posádka si dávala záležet, aby byl cinkot nenaplněných pohárů a řinčení prázdných talířů slyšet široko daleko. Žižkovo vojsko, jež už bylo dlouhým obléháním znaveno, kroutilo nad veselicí hlavou. „Ten náš vůdce má ale pochybnou strategii," říkali si a vzpoura byla na spadnutí.
Poslední kapkou byl pro vojáky zdařilý kousek hradního zbrojnoše. Když kostecká posádka začala nad prázdnými mísami omdlévat hladem, přehodil voják přes hradby onu poslední vepřovou hlavu a soudek vína. „Dejte si s námi," zavolal na husity. „Máme dost na celé měsíce!" Roztrpčené vojsko stanulo proti svému vůdci a jemu nezbylo, než hned ráno odtáhnout s nepořízenou.
Když se slunko vyneslo nad obzor, mohli vyhladovělí strážci hradu pozorovat vojáky, skládající stany a vydávající se na ústupu. Povídá se, že velký husita nedokázal opustit hrad v pokoře. Aby ulevil svému hněvu, pravil: „Hrad je tvrdý jak kost, a ta patří jen psu!" Tenkrát prý hrad dostal své jméno a jeho majiteli byla na památku posledního vepřového vsazena do erbu kančí hlava.
Příběh: ... O údolí Plakánek....
Hrad Kost je sevřen v malebné kotlině. Plakánek a Prokopské údolí jsou vroubeny pískovcovými skalami, potáhnuty kobercem měkké trávy a opředené pověstmi. Zvlášť údolí Plakánek podnítilo díky svému názvu mnoho duší tklivých kronikářů k psaní neuvěřitelných příběhů.
Obrázek
Údolí Plakánek je vidět z hradního nádvoří. Vine se jím cesta, obepínající svými kličkami skaliska a lesy na západě. Historické prameny dokládají, že tam, kde dnes vidíme jen obyčejnou zatáčku, stával kdysi domek uhlíře. Pálil dřevo na dřevěné uhlí, a tak bylo často údolí plné kouře. Není divu, že procházející lidé slzeli. Odtud možná jméno „Plakánek". Povídá se, že uhlíři se kdysi ve zdejších hlubokých lesích zatoulal syn. Celou noc jej utrápení rodiče hledali, až nakonec měsíc osvítil mdlým světlem hradby Kosti a uhlíř spatřil plačícího syna pod hradní branou.
V údolí Plakánek prý brečela a naříkala spousta lidí. Plakala zde dívka, kterou opustil milý. Sténali tu a blouznili, až se okolní skály chvěly, nešťastní odsouzenci, kteří byli v kotlině mučeni a popravováni na stínadlech. Jakási nešťastná vdova se i s dítětem v rukou vrhla do chladivé náruče Bílého nebo Černého rybníka - kdo dnes ví. Jejich pláč se údajně nesl údolím ještě pěkně dlouhou dobu!
Babky povídají, že Plakánek získal své jméno podle smutné události. Místní uhlíř měl pohlednou dceru, jejíž vnady nedaly spát ani jakémusi úředníkovi na Kosti. Dívka podlehla jeho svodům a jednou v noci, když se nekřesťanský hřích mohl schovat za roušku tmy, vydala se na hrad, aby přinesla svému milému potěšení. Jenže jakmile se mladici začalo zakulacovat břicho, už o ní hradní pán nevěděl. Tak nerovný sňatek byl přece zhola nemožný! Žena pochopila, jak naivně naletěla jeho sladkým řečem a neupřímným slibům, ale bylo již pozdě. Dítě donosila, avšak hned po porodu jej zaživa zahrabala kdesi v údolí. Teprve dalšího dne si uvědomila, jak hrozný čin spáchala a jala se svého synáčka hledat. Nenašla jej. Od té doby se prý za úplňku ozývá údolím dětský pláč. To malý chlapec s krví šlechtickou i uhlířovou naříká za svou hříšnou matkou. Úpění má zaniknout teprve tehdy, až tělo nějaká prostá a čitá lidská duše objeví a řádně jej pohřbí.
Uhlířův syn nebylo jediné děcko, které si v lesích Českého Ráje hrálo příliš dlouho do noci. V hvozdech nedaleko Kosti se před dávnými a dávnými časy zatoulala jistá Anička. Byla to dcera kosteckého purkrabího, takže není divu, že jí hledala celá hradní posádka od večera do rána. Nebylo to nic platné a až druhého dne navečer se jako zázrakem děvče samo vrátilo. Noc, probdělá ve smrtelných úzkostech z dravé zvěře a potulných lupičů, na něm byla znát. Dívka přišla domů smrtelně bledá a s černými kruhy pod očima. Jak ulehla do postele, usnula. Teprve ráno se jí rozvázal jazyk. Povídala, jak nekonečně dlouho bloudila luhem, už už byla odhodlána vše vzdát, když tu zdáli zaslechla podivný hlas. „Viz keř!" volal. Anička se otočila a spatřila hořící křovisko. Plameny osvěcovaly cestu, a po té dívka se vydala. Pěšina ji dovedla až domů. Od té doby se prý kopec, na kterém hořel zázračný keř, nazývá Vyskeř. Dnes se kolem něj rozkládá malebná vesnička s kostelem. Vyskeř je asi 5 km severně od Kosti a vede k němu modrá turistická trasa.
Zvířetice
zřícenina hradu
cesta za barvami podzimu
Obrázek
Mocné feudální sídlo pánů ze Zvířetic, jehož dějiny jsou od prvopočátků osídlování Bakovska spjaty s naším krajem, hledí už po sedm století do údolí řeky Jizery jako mlčenlivý svědek zašlých časů. Však byl také cílem mnoha poutníků a výletníků romantického 19. století včetně barda Karla Hynka Máchy, který nám dokonce stav hradu ze 30. let zachoval na své kresbě. Panorama hradní zříceniny lákalo však i další malíře a rytce, proto se nám zachovalo mnoho vypodobení stavu hradu od první třetiny 19. století až dodnes.
Klokočka
léčivý pramen
obora
chráněné území
Obrázek
Klokočka se nachází severovýchodně od Bakova nad Jizerou, nedaleko silnice do Bělé pod Bezdězem. Toto kouzelné místo získalo jméno podle obrovského klokoče rostoucího nad léčivým pramenem, ke kterému se pro dobrou vodu jezdí dodnes. V roce 1724 zde byla postavena kaple. Poblíž stojí pramene stojí bývalá lázeňská budova, která byla roku 1832 přeměněná na myslivnu. V roce 1843 byla budova klasicistně přestavěna.
Příběh:... O Zvířetické paní....
Zvířetická kněžna byla nemocná. Doktoři ji nedokázali uzdravit. Jednou k ránu kněžna usnula a zdálo se jí, že k její posteli přistoupil svatý Prokop a povídal: "Vyšli posly do lesa za Rečkovem. Nechť kráčejí podle potoka, až dojdou ke klokočkovému keři. Ten ať vytrhnou a zpod keře vyprýští pramen, jehož vodou se uzdravíš."
Kněžna se probudila a hned zavolala sluhy, aby se podle rady Prokopovy zachovali. Poslové došli ke klokočkovému keři, keř vykopali a zpod keře vyprýštil pramen vody. Sluhové přinesli vodu z pramene paní kněžně. Kněžna si potřela oči a zrak se jí navrátil. A tak dala na tomto místě po svém uzdravení vystavět kapličku-zámeček sv. Prokopa.
Zpod kaple vyvěral pramen, a jeho voda mnoha nemocným prý zdraví vrátila. Pramen tu vyvěrá dodnes.
Obrázek
