Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Vnitřní předpoklady mediální výchovy
<p>
Mediální výchova je jednou z aktivit projektu NIDM <i><b>Klíče pro život</b></i>. Následující článek zasazuje problematiku mediální výchovy do širšího antropologického rámce.</p>
Motto: Lidé vědí, co by měli, ale nejsou toho schopni
Dobrá předsevzetí nestačí
O nezbytnosti mediální výchovy – jak dětí, tak dospělých – se všeobecně nepochybuje. Naopak – mediální gramotnost je „průřezovým tématem“, které je povinnou součástí rámcových vzdělávacích programů všech škol. Jenže … I když odhlédneme od toho, že je velikým problémem, kdo vůbec je dnes schopný mediální výchovu učit, tak skutečný efekt takové výchovy předpokládá situaci, která ve skutečnosti příliš neodpovídá reálnému stavu většiny dětí dospělých.
Pro pochopení závažnosti úkolu, který by bylo nutné řešit, aby mediální výchova opravdu přinášela potřebné plody, může posloužit situace týkající se toho, co lidé u nás by chtěli (tedy hlavně od druhých), o čem tvrdí, že je důležité – a jak potom sami jednají. Pro ilustraci postačí tři výsledky výzkumů CVVM: Dlouhodobě se na prvních místech umisťují položky Mít přátele, se kterými si rozumím, Žít ve spokojené rodině, Pomáhat své rodině a přátelům, Žít v hezkém a zdravém životním prostředí. Tohle všechno si přeje více než 90% lidí u nás. Trvale od roku 1990 (a jistě i před ním). Jak ale vypadá skutečnost? Většina rodin se rozpadá (podle posledních údajů je to už 63%), lidé mají skutečných přátel velmi málo (většinou jen známé a v lepším případě kamarády) a o životní prostředí se skutečně aktivně stará malá menšina. Podobně nejvíc našim lidem vadí u druhých lhaní, prolhanost, faleš,
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Mgr. Zdeněk Sotolář30. 3. 2012
Článek dochází v závěru k tomu, co napovídá již titulem. Tady nelze autorovi rozhodně nic vyčítat. Článek obsahuje přehledné, i když obsahem popravdě ne příliš objevné grafy. Ale ten "antropologický" rámec je až příliš široký, ba dokonce místy až rozplizlý a ocitáme se tak již zcela mimo reálnou mediální výchovu ve školách. Především poslední takzvaná podmínka mediální výchovy (?) "mít zdroj naděje, otázka smyslu života a smyslu dějin" rozhodně není ani předmětem, ani cílem mediální výchovy. Ve čtenáři jen vzbuzuje otázky, po pravém smyslu celého článku: Jaký zdroj naděje, smysl života a dějin má autor vlastně na mysli?
Jiří Zajíc6. 6. 2012
Zdeněk Sotolář správně konstatuje, že "mít zdroj naděje, otázka smyslu života a smyslu dějin" rozhodně není ani předmětem, ani cílem mediální výchovy. Článek hovoří o předpokladech - nikoliv obsahu - mediální výchovy. Tedy o tom, co se zpravidla v mediální výchově neprobírá, ale bez čeho padá větišna toho, oč mediální výchova usiluje, do temné díry.
Smyslem článku je poukázat na to, že bez dobře ukotveného rámce celku výchovy - včetně onoho transcendentního zdroje naděje, smyslu života i dějin - nepřinese sebelépe myšlená i vymyšlená mediální výchova (ale stejně tak třeba výchova k občanství nebo dokonce etická výchova) skutečné plody k žádoucí změně postojů a jednání. Každá skutečná změna lidského jednání musí vyrůst zevnitř. A to myslím není nijak rozplizlé vyústění ;-)
Mgr. Zdeněk Sotolář8. 6. 2012
Děkuji za vstřícnou reakci. Ale odpovědi jsem se nedočkal. Jaký transcendentální zdroj naděje, smyslu života i dějin máte na mysli? Nebo si čtenář může dosadit cokoliv?
Jiří Zajíc11. 6. 2012
Ahá :-)
Čtenář si tam může za transcendentní zdroj naděje, smyslu života i dějin dosadit "cokoliv", co může opravdu poskytovat naději, smysl života a smysl dějin.
Jsou tu jednak historicky prověřené nabídky, z nichž nejlépe znám tu, která je založena na biblickém svědctví - tedy žido-křesťanskou. V našich poměrech se jí sice dost opovrhuje, ale celosvětově je to pořád nejsilnější trancendentně zakotvená orientace poskytující naději, smysl života i smysl dějin (podrobněji viz například Pierre Teilhard de Chardin Chuť žít). Dostatečně kvalitní je jistě i nabídka muslimská, kde zvláště v súfistické verzi není rozhodně hrozbou (za jakou běžně dnes Evropané pokládají paušálně veškerý islám), nýbrž inspirativní duchovní orientací. Totéž mohu říci o bhaktijoze, kterou u nás nejlépe představil Tabíndranáth Thákur (v Gítáňdžalí). Jinou, nicméně rovněž nosnou, možností je nějaká verze buddhismu, u nás nejvýrazněji představovaného dalajlámou.
Kromě těcho tadičních spirituálních cest v náboženském hávu jsou jistě možné (nebo aspoň myslitelné) cesty nenáboženské, které přesto mohou být oporou naděje a smyslu. Osobně si myslím, že v našich poměrech může být zdrojem takové cesty skauting (pokud se vážně berou jeho tři pricipy). Také na širší použití může aspirovat spiritualita vycházející z Rudolfa Steinera, kterou u nás reprezentují waldorfské školy.
V individuálním případě jsou jistě možné další, méně běžné cesty. Já jsem uvedl jen ty, které znám buď velmi dobře, nebo aspoň dobře, a vím, že mohou člověku opravdu pomoct k naději a pochopení i nalezení smyslu vlastního života i smyslu dějin světa.
neupřímnost
. Když se ale jedná o vlastní situaci, pak naprostá většina lidí, pokud lže ve vlastní prospěch, za příliš velké provinění nepokládá. Daleko závažnější jim připadá řízení pod mírným vlivem alkoholu nebo žít z podpory a nehledat práci.
Zkrátka jedna věc je, něco pokládat za správné, dokonce to i chtít uskutečňovat, ale druhá je, být skutečně schopný tyhle své představy a ideály naplňovat. A tu se ukazuje, že zejména po lidi naší západní civilizace je tu veliká propast. Jsou už řadu desítek let vychováváni k tomu, aby si vlastně vůbec nevytvořili předpoklady – duchovní, duševní či tělesné – které jsou nutné k sebepřekonávaní, bez něhož k žádnému skutečnému naplňování těch skvělých ideálů dojít nemůže. A velmi podobně je tomu i u mediální výchovy: aby vůbec měla šanci přinést nějaké ovoce, musí být na straně příjemců mediálního působení splněny určité nutné předpoklady. A těm se nyní budu věnovat.
Dostatek vnitřní svobody => schopnost říct NE
Před časem zveřejnila výzkumná agentura Median, že život bez televize si nedovedou představit tři pětiny Čechů. Rozhodně by bez ní nevydržela pětina lidí. Tedy mezi dospělými máme kolem jeden a čtvrtmilionu televizních „závisláků“. A další miliony k tomu spějí plnou parou. Mezi dětmi pak nedávný výzkum našeho pracoviště Národního institutu dětí a mládeže (NIDM) ukázal, že mezi dětmi je situace následující: Pouze 11% dětí si dovede svůj život představit jak bez televize, tak bez internetu:
Je jasné, že pokud je člověk do této míry závislý na televizi či dalších mediálních produktech, je otrokem této své závislosti a v podstatě konzumuje cokoliv. Takovému člověku je pak zbytečné vykládat o tom, jak by se měl vůči médiím chovat.
Smysl pro pravdivost => schopnost si vybírat a schopnost kritického hodnocení
Naše současná západní společnost prožívá hlubokou krizi důvěry k pravdě. V podstatě se s pravdou ani nepočítá – byť by naprostá většina lidí chtěla, aby druzí byli vůči nim pravdiví. Sami však takový závazek přijmout nechtějí. Již citovaný výzkum NIDM mimo jiné kladl dětem (6 až 15 let) také otázky týkající se právě této tématiky. Ukázalo se, že jen polovina dětí je přesvědčena, že jejich maminka vždycky mluví pravdu (a to ještě hlavní zásluhu na tom mají děti z mladších ročníků), tatínkové dopadli ještě hůř. A o učitelích si to myslí ani ne třetina dětí.
Jak se sami pak dívají na své lhaní, dobře ukázaly rozhovory v focusových skupinkách, které byly součástí kvalitativní části výzkumu. Tady je několik reprezentativních vyjádření:
Naďa (13 – 15 let): Já si taky myslím, že by se to nemělo, ale někdy i musí.
Jolana (13- 15 let): Já myslím, že každý z nás lhal, že je zbytečné říkat, že je to špatná věc. Asi se v určitých situacích musí.
Katka (13 – 15 let): Někdy se to hodí, ale je to špatně.
Šimon (13 – 15 let): Já si myslím, že na tom není nic špatného. Proč ne? Když se na to přijde, tak je to blbý.
Ve společnosti, kde se automaticky předpokládá, že mě druzí budou chtít obelhat, kde „každý má svou pravdu“ a žádná „skutečná“ pravda neexistuje, těžko hledat oporu pro schopnost odlišit skutečnost od klamu. Jaképak „kritické hodnocení mediálního sdělení“, když všechno naše poznání je „tak nějak na vodě“, na nic se nedá spolehnout. Jak poznat, čemu důvěřovat, a čemu ne? Co má opravdovou hodnotu, a co je jen náhražka, která se tváří jako originál?
Většina lidí u nás má „jasno“, jak ukazuje následující tabulka z posledního výzkumu CVVM (z října 2011; podobné výsledky jsou ale dlouhodobé):
Žít v dotyku s realitou => schopnost oprávněně důvěřovat i nedůvěřovat
O většině skutečností, které tvoří naši běžnou „komunikační agendu“, víme jen prostřednictvím médií. Ukázalo se dokonce, že běžné české dítě ani neví, jak vypadá kos. Jsou dokonce děti, které si myslí, že krávě je modrofialová – protože tak vypadá kráva na obalu čokolády Milka. Přitom bez osobní zkušenosti je naše poznání zoufale zranitelné. Člověk by měl aspoň o tom, co je pro jeho život opravdu důležité, mít mediálně nezprostředkovanou zkušenost (vezměme si jen, jak by to dopadlo s politikou, kdyby si lidé osvojili opravdu toto pravidlo).
Mediální zpracování obrazu reality přitom může klamat mnoha způsoby. Přehledně je uvádí tato tabulka:
(1) Klámání titulkem (2) Klamání popiskem obrázku (3) Zneužívání expertů (4) Desinterpretace (5) "Dobře informovaný zdroj, který si nepřeje být uveden..."
Bylo by ovšem omylem se domnívat, že až na záměrnou fabulaci se těchto „faulů“ dopouštějí redaktoři úmyslně. V drtivé většině jde o důsledek dvojího: jejich nevzdělanosti a velkého časového tlaku, pod nímž pracují (zejména redaktoři „rychlých“ médií hlavního proudu). Situaci trefně shrnul Bernard Goldberg, dlouholetý komentátor nejsledovanější televizní stanici USA – CBS – v knize Jak novináři manipulují, kterou napsal poté, co ho kvůli jednomu kritickému komentáři do vlastních řad ze CBS vyhodili: Problém je v tom, že mnoho televizních reportérů často neví, co si o té či oné otázce má myslet, pokud si to nepřečtou v novinách jako New York Times nebo Washington Post. V našich poměrech by pouze musel uvést TV NOVA a MfDNES.
Preferovat vztahy a personální hodnoty => nezůstat sám
Individualismus západní společnosti vhání lidi do malých neviditelných vězení vlastního ega, v nichž jsou neustále hnáni k tomu, aby zaplašili vlastní prázdnotu. Známý sociolog polského původu Zygmunt Bauman to v knize Gobalizace a její důsledky pro člověka popsal velmi sugestivně: Étos této společnosti vyhlašuje: „Cítíš-li se špatně, konzumuj!“ Samozřejmě, že to nemusí být jídlo, co způsobí, že se budeme „cítit uvnitř šťastni“, jak o tom zpívají Beatles. Hltavost je cesta ke spáse – konzumuj a měj se dobře!…. V zájmu zvyšování spotřební kapacity nesmí být konzumentům povolen oddech. Je třeba je napořád držet v bdělosti a ve střehu, ustavičně je vystavovat novým pokušením – jedině tak zůstanou v stavu nikdy nepolevujícího vzrušení a vlastně také ve stavu trvalého podezření a neutuchající nespokojenosti. Vnadidla nutící přesunout pozornost musí toto podezření potvrzovat a zároveň nabízet z jejich nespokojenosti východisko: „Myslíš, že jsi viděl všechno? Ještě jsi neviděl vůbec nic!“
Proto je existenciálně nezbytné, aby člověk vstupoval do skutečných vztahů typu Já-Ty (v Buberově smyslu). Na rozdíl od těch, kteří za rozhodující „síly“ světa pokládají „neosobní mechanismy“ (ať neviditelné ruky trhu či jiné síly ženoucí) ví moc dobře současný personalismus, že člověk je bytost vztahům otevřená a teprve jejich naplňováním se dosahuje skutečného lidství. Je příznačné, že každá totalita směřovala v prvé řadě proti společenstvím, proti živým lidským vazbám. Odpor proti občanské společnosti je ve svém jádru téhož rodu. Zná jen jednotlivého občana a stát. Takový jednotlivec je ovšem říčkou nejen pro síly ekonomické a politické, ale v prvé řadě pro média.
Umět se soustředit => porozumět informační hodnotě
Učitelé si dnes houfně stěžují, že se děti nejsou schopné při vyučování na nic soustředit. Neustále někde těkají, vymýšlejí různé hlouposti, hrají si s něčím. O mnoho lépe na tom ale nejsou ani dospělí. Běžně se v médiích předpokládá, že příspěvek delší než dvě a půl minuty je už nad síly většiny posluchačů či diváků. Onen „běh“ za konzumem zážitků, o němž hovořil Bauman, nachází svůj jasný odraz i v dnešním mediálním působení: „Mnoho občanů má za to, že se mohou seriozně informovat tak, že budou pohodlně usazeni na kanapi ve svém salonu na obrazovce sledovat senzační kaskádu událostí založených často na silných, násilných a spektakulárních obrazech.
Což je naprostý omyl. A to ze tří důvodů: v první řadě proto, že televizní noviny strukturované jako nějaká fikce nejsou udělány k tomu, aby informovaly, nýbrž k tomu, aby bavily. … Za druhé proto, že rychlý sled krátkých a roztříštěných zpráv vytváří dvojí negativní účinek, a to přeinformovanost a desinformovanost (příliš mnoho zpráv a současně příliš málo času věnovaného každé z nich). A za třetí proto, že chtít se informovat bez vynaložení úsilí je iluzí. Informovat se unavuje, a to je cena, kterou občan platí za právo inteligentně se podílet na demokratickém životě.“ (Ignacio Ramonet, Tyranie médií).
Dobře hospodařit s časem a být tvořivý => nenudit se
Další vnitřní podmínka je na první pohled samozřejmá. Ale v praxi se ukazuje, že lidí skutečně schopných době hospodařit s vlastním časem je pranepatrně. Lidé se to totiž běžně vůbec neučí. Tedy učí - v nákladných kurzech timemanagementu. Ale to je zpravidla už hodně pozdě.
Pro ilustraci následuje přehled času, který naše děti tráví o víkendu u televize:
Mít zdroj naděje => důvěřovat ve smysl svého života i ve smysl dějin
Ta poslední podmínka je v jistém smyslu nejdůležitější. Říká nám, proč by se vlastně měl člověk vůbec o něco snažit. Tedy i proč by se vůbec měl starat o to, aby nebyl mediálním analfabetem. Z hlediska výchovy tu zásadní roli hrají vzory. Výzkum NIDM, který se zabýval zevrubně světem dětí od 6 do 15 let (a o němž jsme už v řadě článků referovali - například zde), tu rovněž ukázal důležitá fakta: Jen polovina dětí má vůbec nějaký vzor. A pokud jej mají, tak v něm dominantní roli hrají mediální hvězdy:
Navíc s narůstajícím věkem dětí je tu vývoj dále nepříznivý - čím jsou děti starší, tím víc se upínají k mediálním hvězdám:
K jakému životu se podle těchto vzorů mohou děti směrovat, vyvstane se zvláštní naléhavostí, když k tomu ještě přidáme, čeho si na těchto svých "virtuálních vzorech" hlavně váží:
Ze získaných dat je vidět, že pokud není mediální výchova zasazena do širšího rámce, v němž je otázka smyslu života ústřední osou, k níž se nějakým způsobem váže všechno ostatní výchovně vzdělávací úsilí, těžko se lze divit její malé efektivitě.
