Článek upozorňuje na aktuální výzkumy zjišťující kolik času děti prostřednictvím technologií tráví s různými druhy medií a popisuje jaký vliv to na ně má.
Všiml jsem si nedávno, že i u nás již hromadné sdělovací prostředky zaznamenaly skutečnost, že soustavný kontakt s technologiemi má na děti určitý (pochopitelně hlavně negativní) vliv. Učitelský spomocník o výzkumech tento jev popisujících informuje opakovaně. Naposledy na začátku roku 2009 v článku Děti tráví denně 6 hodin před obrazovkou. Vzhledem k tomu, že novější odhady jsou na první pohled o hodně vyšší, měli bychom se na ně podívat podrobněji.
Spouštěcím mechanizmem světem se šířících zpráv byl článek v New York Times z 20.ledna 2010 s názvem „Jsou-li vaše děti vzhůru, pravděpodobně jsou online“. Byl reakcí na nedlouho předtím zveřejněnou výzkumnou zprávu Kaiser Family Foundation Generation M2: Media in the Lives of 8- to 18-Year-Olds. Jedná se o celkem seriózní výzkum, který byl prováděn v USA během roku 2009 na vzorku 2000 dětí ve věku 8-18 let. Výsledek předčil všechna očekávání. Stejný výzkum byl realizován již potřetí (1999, 2004, 2009) a ukázalo se, že nárůst je, hlavně díky mobilním zařízením, opravdu obrovský. Zde jsou hlavní výsledky, jak je zpráva uvádí:
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Mgr. Martin Rusek2. 3. 2011
Díky za další inspiraci, pane doktore. Dovolím si ale nesouhlasit se závěrem článku. Kdybychom se snažili výuku pouze přizpůsobovat těmto podmínkám, školství se nikdy nevymaní z pozice stíhacího závodníka sledujícího čelo pelotonu, který navíc sice supí dopředu, ale tak nějak neřízeně, samovolně a kdo ví, jak efektivně (Warlic). Myslím, že by naší snahou mělo být spíše směrování žáků tím, podle nás nebo skupiny odborníků nejlepším, směrem - samozřejmě s využitím jim vlastních médií.
Bořivoj Brdička2. 3. 2011
Tak nevím, Martine, ale mám pocit, že je na první pohled jasné, že nejsme v rozporu. Stanovíme si ty nejvhodnější cíle, tedy podle našeho nejlepšího přesvědčení, a ty se pak snažíme naplňovat metodami, které jsou přizpůsobené podmínkám, v nichž se nacházíme. Nikdy jsem to nemyslel jinak. Nenajdete u mě zmínku o tom, že by snad technologie přímo určovaly, co se má učit. Ovlivňují to pouze nepřímo díky posunu kompetencí.
Mgr. Martin Rusek2. 3. 2011
Jsem rád za tuto odpověď. Zaskočila mě jen ta věta "je na nás, abychom výuku měnícím se vlastnostem dětí v maximální možné míře přizpůsobili". Dala se totiž vyložit i tak, že zkrátka podlehneme tlaku.
Vladimír Helešic2. 3. 2011
Článek je nesporně zaujímavý a vede k zamyšlení. Koresponduje s mým tématem "Jak na mediální výchovu?" z loňského roku, jelikož media jsou také technologie, které nás, ale především děti, neustále a stále více, obklopují. Souhlasím s předchozím autorem komentáře, že když už je vývoj ve sledovanosti medií ( TV, PC ...) nazadržitelný, tak se ho snažme alespoň usměrňovat ve prospěchš výuky.
Generation M2
Oproti výše citovanému britskému výzkumu, který pracoval s daty získanými v roce 2008 a vyčíslil celkový čas kontaktu dětí s různými technologiemi podporovanými medii na téměř 6 hodin denně, je tento o rok novější a týká se nikoli britských, ale amerických dětí. Celkový čas ve studii Kaiser Family ovšem již v roce 2004 přesáhl 6 hodin. Nyní se dostal na neuvěřitelných 7 hodin a 38 minut. Pro novináře hledající co nejsenzačnější sdělení je ještě mnohem zajímavějším číslem o dva řádky výše celkový čas, kdy media na děti působí. Ten totiž do výsledku zahrnuje multitasking, tj. fakt, že dochází k současnému působení více různých medií najednou, a příslušným způsobem celkový čas zvyšuje. Pro rok 2009 je to o 29% víc, tedy 10 hodin a 45 minut. To už lze v bdělém stavu dítěte skutečně hovořit o téměř nepřetržitém působení, což musí nutně mít určité následky. Písmenka v indexu u výsledků se týkají shody v reliabilitě. Naše obecné závěry žádným způsobem neovlivňují.
Při bližším zkoumání trendů je zřejmé, že rozdíl mezi výsledky v roce 1999 a 2004 byl mnohem menší než 2004 a 2009. Tak velký nárůst byl překvapením i pro samotné výzkumníky, kteří měli již v roce 2004 pocit, že výsledné časy nemají kam stoupat. Příčinu je třeba hledat v mobilních zařízeních. Za všechny uveďme alespoň vyjádření 14letého osmáka z Bronxu Francisca Sepulvedy: „Bez technologií by mé dny byly určitě strašně nudné!“ Francisco přitom běžně prostřednictvím svého „chytrého“ mobilu surfuje na webu, dívá se na video, poslouchá hudbu a posílá či přijímá v průměru 500 SMS denně.
K srdci bychom si měli vzít názor doktora Michaela Riche, který je pediatrem a ředitelem Centra pro vliv médií na dětské zdraví v Dětské nemocnici v Bostonu. Říká: „Využití technologií je dnes již natolik všudypřítomné, že bychom se měli přestat dohadovat o tom, zda je dobré či špatné. Musíme je prostě přijmout jako běžnou součást života dětí. Je pro ně stejně samozřejmé jako dýchání.“
Studie pochopitelně potvrdila i takové již opakovaně ověřené pravdy, jako že děti, které s medii tráví nejvíce času, mají větší problémy s prospěchem, že čím vyšší je vzdělání rodičů, tím nižší je zjištěný čas trávený u televize nebo u počítače, nebo že je dobré dětem pro užívání technologií stanovit (a dodržovat) pravidla. Bylo zjištěno, že 7 z 10 dětí má ve svém pokoji televizi a třetina též přístup do internetu.
Matka Francisca, Janet Sepulveda, koupila synovi, když se před rokem porouchal jejich domácí počítač, mobil Sidekick LX. Hlavním důvodem byla potřeba online přístupu ke školním materiálům. Podle toho, co říká, vše ve skutečnosti dopadlo trochu jinak: „Hádám, že pro práci do školy syn používá mobil nanejvýš tak ze 2%. Jinak dělá úplně něco jiného. Ze začátku jsem mu ho v 10 večer zabavovala, ale teď jsme přešli na jiná pravidla. Pokud zjistím, že s mobilem dělá něco nepatřičného, zablokuji mu na týden nebo dva přístup k internetu přímo u poskytovatele. Už se to stalo.“
Vliv medií na děti způsobuje změny jejich chápání světa – restrukturalizuje jejich myšlení. V mnoha případech se jedná o vývoj přijímaný pedagogy s nelibostí. V jeho důsledku vzniká tzv. „síťová generace“ obtížně vzdělavatelná tradičními metodami. Její odpor k dosud běžným postupům přitom stále stoupá. Velmi pěkně to ve svém nedávném článku (Hrozí na školách „síťová válka“?) na České škole popisuje Dan Franc, když tvrdí, že vzniká „síťový konflikt“, na který „síťová generace reaguje v tom horším případě ignorací, posměchem nebo přímo sabotáží“. Vřele vám doporučuji si článek přečíst celý.
Byl bych rád, kdybychom se na závěr alespoň trochu zamysleli nad tím, jak konkrétně se vlastnosti „síťové generace“ odlišují od vlastností generací předchozích. Můžeme k tomu použít jeden ze snímků mé prezentace, kterou používám ve výuce. Zde naznačené rozdíly musí učitel nejen znát, ale též akceptovat. Nezbývá nám, než si spolu s Michaelem Richem přiznat, že není v naší moci přicházejícím změnám zabránit. To znamená, že je na nás, abychom výuku měnícím se vlastnostem dětí v maximální možné míře přizpůsobili.
Mezigeneracni rozdily
Literatura a použité zdroje
LEWIN, Tamar. If Your Kids Are Awake, They’re Probably Online [online]. 2010. [cit. 2011-02-27]. Dostupné z: http://www.nytimes.com/2010/01/20/education/20wired.html.
KAISER FAMILY FOUNDATION. Generation M2: Media in the Lives of 8- to 18-Year-Olds [online]. 2010. [cit. 2011-02-27]. Dostupné z: http://www.kff.org/entmedia/upload/8010.pdf.
