Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Víkend ve znamení hraní
3,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
I dospělí si mohou hrát, tak zní titul jedné chytré knížky. Je to otřepaná, ale pravdivá fráze. Během jednoho květnového víkendu, kdy se v rámci projektu Klíče pro život uskutečnil kurz průběžného vzdělávání pro vedoucí letních táborů, jsem se sama přesvědčila, že spousta dospělých ráda zapomene na běžné starosti a vrátí se do dětských let.
Na kurz „Kdo si hraje, nezlobí“ mě přihlásil hlavní vedoucí mého tábora, kam v létě jedu jako oddílová vedoucí. Osobně jsem tuto možnost přivítala s nadšením, protože je to už nějaký pátek, co jsem nějakému oddílu šéfovala a možnost naučit se nové hry se mi hodila.
Do hotelu Orlík dorazila naše banda mezi prvními. Hlavní organizátorka Jolana ochotně vyzvedla naši dívčí skupinu v sousední vesnici, kam jsme se dokodrcaly autobusem. Program začínal až po obědě, takže bylo dost času na seznámení se s okolím.
Po obědě se nás v učebně sešla celkem početná skupina lidí různého věku, ženy převažovaly. Představili se nám dva sympatičtí lektoři Zdeněk a Radek, a protože bylo nádherné počasí, s chutí jsme vyměnili učebnu za trávník u hotelu.Bez zbytečných úvodů jsme se začali seznamovat s takzvanými „icebreakery“. To jsou hry, které mají za úkol lidi mezi sebou sblížit a zrušit ochranné bariéry. A hned jsme se seznámili v praxi s tím, že při jakékoliv hře musí být jasně specifikována pravidla, protože děti jsou koumáci a vymyslí i to, na co organizátoři nepřijdou. Chvilku mi trvalo, než jsem si tohle znovu osvojila, než jsem ztratila tu svou ostražitost a potřebu mít jasně daná pravidla, než jsem akceptovala, že co není zakázáno, je povoleno.
Když jsme před sebou ztratili ostych, mohli jsme se začít seznamovat. Nevím jak vy, ale já osobně mívám problémy s tím, abych si zapamatovala jména lidí, se kterými jsem se seznámila, zvláště, když mi jich je najednou představeno více. Po bloku seznamovacích her jsem si ale pamatovala většinu účastníků kurzu, to je u mě s podivem. Takže nějakou z těch her budu určitě hrát i se svými táborovými robátky, abych se naučila jejich jména.
V dalším bloku her nám bylo dokázáno, že není potřeba náročné vybavení a zabavíte děti na celé odpoledne a všichni se u toho pobaví. I když jsme byli všichni tím běháním znaveni, tak asi nikdo nepředpokládáme, že by se nám povedlo děti tak jednoduše utahat, ale za pokus to stojí.
Po vynikající večeři jsme si ukázali, jak děti zabavit večer. Vědomostní hry a soutěže jsem na táborech jako dítě měla ráda. Asi hlavně proto, že obě ruce mám levé, a když se rozdával talent na sport, tak jsem se zapomenula někde vzadu. Při těchto hrách jsem ale mohla ukázat všem, co je ve mně. A nechci se chlubit, ale i tady se to potvrdilo, náš tým Čtyři grácie s přehledem zvítězil nad ostatními. Zásluhu na tom má především náš univerzální tým, ve kterém každá vynikala v něčem jiném. Jak jsem napsala už i výše, tyto večerní soutěže jsou dobrým způsobem, jak do kolektivu zapojit outsidery, kteří při ostatních aktivitách příliš nevynikají.
Soutěžní večer pozvolna přešel v odpočinkový, kdy organizátoři vytáhli spoustu deskovek, které nám ochotně půjčili. Tolik stolních her jsem pohromadě ještě neviděla. Z víkendu jsem odjížděla některými tak nadšená, že jsem se rozhodla, že je musím mít. Navíc druhý den nám lektoři ukázali, jak se dají původně stolní hry přetvořit k venkovním.
Druhý den jsme se vydali k zámku Orlík. Při vycházce jsme si ukázali, jak udělat zábavnou rozcvičku. Na parkovišti a v zámeckém parku někteří účastníci zřejmě nevěřili vlastním očím, když se tam honila banda dospělých lidí a snažili se ukořistit si navzájem kolíčky nebo se jich naopak rychle zbavit připnutím na druhé. Osobně jsem se nejvíc pobavila při hře na krmení ptáčků, která spočívala v tom, že jsme si navzájem z úst do úst pomocí kolíčků předávali namalovaný hmyz nebo jsme se jej naopak snažili sami v trávě v parku nasbírat. Výletníci na lodi pak zcela nevěřícně zírali na cvoky, kteří chodili po břehu, hráli mezi sebou kámen – nůžky - papír a přitom vydávali hrozné skřeky – někteří pípali, jiní štěkali, ale všichni se u toho smáli.
Po sytém obědě se nám nic dělat nechtělo, nejen já bych po něm asi přivítala delší polední klid (je zajímavé, jak jsem ho na táborech neměla ráda, ale teď bych se s chutí po obědě natáhla a dala si pár minut šlofíka). Instruktoři však na nás byli hodní a žádnou příliš fyzicky náročnou aktivitu nevyžadovali, hráli jsme si spíše na detektivy a tam je důležitější fištrón a paměť, jen tak jsme mohli díky identikitům členů různých band odhalit toho největšího Capo di Tutti Capi.
Abychom však nezakrněli, byla tu další běhavá hra. Právě na ní nám bylo ukázáno, jak se dají využít deskovky pro pár lidí u stolu a převést je na hru pro více lidí. Při další hře jsme se vydali na procházku do lesa a zahráli si tam obří pexeso. Ze svých táborů jsem znala pouze „co do lesa nepatří“ nebo „písmenkový závod“. Z lesa nás však vyhnal déšť, a tak jsme si v učebně zahráli africký trh, což byl další příklad deskovky adaptované pro početnější skupinu. Přiznám se, že jsem ze začátku příliš nepochopila pravidla, ale díky pomoci ostatních členů týmu jsem nakonec jak na to přišla.
Tak jako na každém táboře nemohla ani při našem kurzu chybět noční hra. Dosud jsem znala pouze noční bojovky a pochody, ale teď mi do repertoáru přibyl i „svíčkový fotbal“. Po něm nás opět většina byla zralá do sprchy, ačkoliv nám bylo řečeno, že se moc nezapotíme. Děti by se možná nezapotily, ale my ano.
Večer byl opět ve znamení deskovek a pak i hraní na sladké dřevo. Většinu textů táborových písní jsem již úspěšně zapomněla, ale nebyli jsme v divočině, a tak poradil „strýček google“.
V neděli jsem se probudila v nenáladě, protože to byl poslední den hravého víkendu. Klidně bych si vydržela hrát i déle, ale blížilo se pondělí a kdo by za mě šel do práce, opět zvítězil ten pocit povinnosti, že tam musím. Dopoledne před odjezdem patřilo týmovým hrám. U jedné z nich nás lektoři pěkně vypekli a ukázali nám, jak je v nás všech zakořeněna soutěživost a pokud to není explicitně řečeno, tak místo spolupráce spolu týmy soupeří. Hráli jsme obří piškvorky. Cílem bylo udělat co nejvíce čtveřic. Samozřejmě, že jsme si to všichni přeložili tak, že dvě družstva hrají proti sobě a škodili jsme si. Teprve když nám začali počítat body, zjistili jsme, že jsme nehráli proti sobě, ale spolu.
Ještě před odjezdem jsme si všichni sedli a probrali jsme, co se nám na víkendu líbilo a co ne. Já sama se vrátila nadšená. Instruktoři byli zábavní a hry uměli dobře vysvětlit. Navíc nám k některým hrám nadělili i pravidla. Organizátorka Jolana nám pomohla vyřešit každý problém a navíc i ona se s chutí zapojila do programu.
Bc. Iva Endrychová, DUHA Miřetín, účastnice kurzu
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.