Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Věříme vůbec ještě médiím?
4,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Pod tímto provokativním názvem se konala jedna z hlavních panelových diskusí Fora 2000. A my jsme byli u toho.</p>
Otázka důvěryhodnosti médií je naprosto rozhodujícím tématem jejich působení, a tedy se i podstatně týká aktivity projektu Klíče pro život Mediální výchova a medializace. Současně ale z ní hned vyplývá několik otázek dalších. Předně, co se vlastně onou důvěryhodností myslí. To, že obraz světa, který nám média zprostředkovávají, odpovídá skutečnosti? Nebo to, že se ti, kteří v médiích pracují, aspoň o to snaží? Že nás média neklamou úmyslně? Že se mediální instituce chovají férově – platí daně, jsou ke svým zaměstnancům solidní, dodržují smlouvy? To všechno – a nejspíš ještě něco dalšího – může být obsaženo v otázce, zda dnes ještě médiím důvěřujeme.
Proto bylo s panelem Fora 2000, který měl ve štítu právě otázku Do we (still) trust media? spojeno jistě nejedno očekávání. Zvláště když v něm zasedla ještě nedávná slovenská premiérka či ředitel nejvýznamnější komerční agentury, která u nás provozuje TV NOVA, a moderoval ho Ivo Mathé, dnes rektor Akademie múzických umění, ale před tím kancléř prezidenta Václava Havla, kam nastoupil po úspěšném působení v čele České televize. Dřív, než se podíváme, čím skutečně účastníci panelu přispěli k zodpovězení ústřední otázky, poskytneme vám data týkající se postavení médií u nás z Centra pro výzkumy veřejného mínění (CVVM), což je pracoviště Sociologického ústavu České akademie věd, jež se těší značné důvěryhodnosti.
Nejprve zde uvedeme dva grafy týkající se důvěryhodnosti různých institucí veřejného života včetně médií (kde se navíc od roku 2003 rozlišují tiskoviny, rozhlas a televize). Jednak je to podrobný výsledek ze šetření starého necelých šest neděl, kdy respondenti odpovídali na otázku Řekněte prosím, zda důvěřujete soudům, policii, televizi atd.?
Druhý graf ukazuje, jak vypadala důvěryhodnost médií za posledních 17 let (od roku 1995). Pro srovnání jsou tam uvedeny též odbory a církev. Vidíme tam, že důvěra v média je dlouhodobě vysoká – a teprve v posledním roce se výrazněji zlomila pod 60 % (zvlášť se to týká tiskovin, kde v současnosti je důvěra veřejnosti menší než 50%):
Třetí graf se týká zkoumání zaměřeného na pravdivost zpravodajství. Respondenti odpovídali na otázky„Pokud jde o hlavní televizní zpravodajství (celostátní deníky/rozhlasové stanice/zpravodajství na internetu), domníváte se, že informace, které poskytuje, jsou pravdivé a úplné, pravdivé ale neúplné, nebo nepravdivé?“, přičemž jim byla vždy předložena sada titulů či zástupců daného typu média (jež se vyskytují v tabulce):
Z šetření celkově vyplynulo, že z hlediska pravdivosti přinášených zpráv jsou až na výjimky vybraná média hodnocena naprostou většinou dotázaných příznivě, když za „nepravdivé“ jejich zpravodajství zpravidla označoval jen malý zlomek respondentů. Výraznou výjimku v tomto ohledu představuje pouze bulvární deník Blesk, jehož zprávy za „nepravdivé“ označila naopak nadpoloviční většina dotázaných (55 %), zatímco pravdivost jim připisuje jen pětina lidí (což i tak je na pováženou).
Vzhledem ke sledovanosti pak relativně vysoký podíl hodnocení zpravodajství jako nepravdivého se objevuje dále u bulvárně profilovaného internetového serveru Super.cz a deníku Haló noviny, který má blízko ke KSČM. Oproti ostatním elektronickým médiím se poněkud vyšší podíl hodnocení zpráv jako nepravdivých vyskytl i u televize Nova, jakkoli pro ni stejně jako pro ostatní vybraná média platí, že velká většina dotázaných hodnotila jejich zpravodajství jako pravdivé.
Ze srovnání veřejnoprávních a soukromých elektronických médií vycházejí poněkud příznivěji ta první, když jejich zpravodajství je častěji hodnoceno nejen jako pravdivé, ale zároveň i jako úplné. Z hlediska podílu odpovědí „neví, nedokáže posoudit“ je zřejmé, že médii, na něž lidé mají nejčastěji utvořen nějaký názor, pokud jde o pravdivost a úplnost poskytovaných zpráv, jsou jednoznačně televizní stanice, na opačném konci v tomto ohledu pak stojí internetové zpravodajské servery, což koresponduje s úrovní sledovanosti zpráv v různých typech sdělovacích prostředků.
Podrobnější analýza ukázala, že z hlediska politické orientace se rozchází především hodnocení tisku, když MF Dnes a Lidové noviny jsou výrazně příznivěji hodnoceny mezi stoupenci pravice a v menší míře totéž platí i o Hospodářských novinách, byť zjištěné rozdíly v tomto případě nejsou tak velké a na rozdíl od obou předchozích titulů kritičtěji zaměřené skupiny respondentů připisují.
Hospodářským novinám ve zvýšené míře spíše neúplnost informací než jejich nepravdivost. Naopak lidé hlásící se k levici v lepším světle vidí především deník Právo, který zase kritičtěji hodnotí ti, kdo sebe řadí do pravé části politického spektra. V případě Haló novin se podle předpokladu příznivé hodnocení objevuje hlavně mezi voliči KSČM.
___________________________________________________________________________________________________
A nyní se už podívejme na průbeh panelu na Foru 2000:
Bývalá předsedkyně vlády Slovenska a významná socioložka Iveta Radičová zasadila otázku důvěry v média do širšího rámce důvěry v tradiční instituce. Tam poukázala ny typický jev posledních desetiletí, kdy důvěra ve všechny tyto instituce – banky, odbory, politické strany, parlamenty, vlády, školy, církve – významně klesá (to ostatně ukazuje i námi publikovaný výzkum za Českou republiku. Jako celá západní civilizace – zejména její evropská část – se nacházíme v situaci celkové krize důvěry. Ruku v ruce s tím jde komercionalizace celé veřejné sféry, kdy politika se stává zbožím stejně jako hodnoty, které by měly politice i veřejnému životu dodávat váhu a étos. Za těch okolností je důvěra v média v zemích Visegradské čtyřky spíše překvapením. Dochází totiž v jejich sféře k procesům, jež důvěryhodnosti rozhodně nepřispívají: čím dál tím větší tlak na ziskovost a tedy na sledovanost, poslechovost a čtenost média vede ke snižování nákladů na kvalitní pracovníky a současně ke zkracování doby, po kterou musí připravit své příspěvky. To nutně vede k chybám a povrchnosti. Navíc se výrazně prosazuje to, co Iveta Radičová nazvala „zákonem formy“ – je mnohem důležitější forma toho, co je prezentováno, než vlastní obsah. Symbolicky vyjádřeno vítězí „jak“ a „kdo“ nad „co“. V této situaci se velká zodpovědnost přesouvá na samotné adresáty mediálních sdělení, protože od nich to vyžaduje výraznou schopnost správného výběru zdrojů a navíc i dostatečný přehled, aby dokázali z informací vytvářet pro sebe skutečné poznání. Jedinou faktickou pomocí by tu mohla být média veřejné služby, neboť právě toto je smyslem jejich existence. Na Slovensku ovšem jsou v ekonomickém i politickém područí, takže tuto úlohu plnit přiměřeně nemohou.
Adrianu Sarbu z Rumunska zastupoval v panelu téměř opačný „svět“. Je ředitelem společnosti Central European Media Enterprises (CEME), která je mimo jiné vlastníkem české TV NOVA i slovenské TV Markýza, tedy nejsledovanějších komerčních televizních stanic v daných zemích. A tomu odpovídalo i jeho vystoupení. Opíralo se o dvě základní teze: 1) Médiím věřit musíme, protože nemáme jinou volbu. Jsme dnes na nich závislí do té míry, že za ně není náhrada (zejména za trojici internet+mobil+TV). 2) Pokud nedůvěřujeme médiím ani Bohu, nezbývá než věřit sami sobě. Tuto druhou tezi pak doplnil zjištěním, že v Rumunsku se důvěra v média pohybuje přes 50%, zatímco důvěra v Boha těchto hodnot (ani v pravoslavném) Rumunsku nedosahuje. Pokud sobě věříme a máme jasno o svém hodnotovém systému, pak si máme ze světa médií (zejména prostřednictvím internetu) vybírat to, co je s tímto naším systémem ve shodě. Otázkou, jak se tento interní hodnotový systém utváří a zda se na něm v prvé řadě právě nepodepisuje mediální působení, se ovšem nezabýval. Za nevyvratitelný fakt pokládá to, že i informace (zpravodajství) jsou dnes především zábavou. Nakonec konstatoval, že televize veřejné služby trpí vůči těm komerčním komplexem méněcennosti, což se následně zase promítá do jejich malé sledovanosti a tím i malého vlivu na veřejné mínění.
V kontrastu s tím bylo vystoupení Vendeline von Bredow, zástupkyně ředitele prestižního listu The Economist pro Evropu. Na rozdíl od celkem typické situace v postkomunisických zemích, charakteristické hodnotovým relativismem a prosazováním kořistnického kapitalismu, bylo její vystoupení zakotvené v důvěře vůči primátu hodnot, jež platí univerzálně, a to navzdory zdání jejich slabosti a zranitelnosti. Důvěra v média je podle ní důležitá proto, že skrze ně stále ještě může být kontrolována moc ve veřejném prostoru. A to navzdory trendům, jež nepřehlédnutelně+ tuto roli médií korumpují:dochází ke koncentraci moci vlastnictvím rozhodujících médií (příkladně Berlusconi v Itálii), média se v tvrdém konkurenčním prostředí snaží získat pozornost adresátů, dochází ke skandálům i v renomovaných médiích (BBC, The New York Times). V The Ecnomist se tomu snaží čelit až „obsesivní snahou o přesnost“. Mediálně gramotný uživatel médií by měl být nikoliv „médii kontrolován“, ale mít nad médii kontrolu. Podle ní se toho ovšem nedosahuje „přebíháním“ mezi spoustou médií, ale sledováním několika médií kvalitních (k tomu Iveta Radičová za sebe doplnila, že záleží na tom, co ch
ce člověk zjistit: tam, kde se může dobrat prvotních informací, bez mediálního zprostředkování, má jít k prvotnímu zdroji; a pak má mít okruh médií, která jsou relativně důvěryhodná – pro ni to jsou BBC+CNN+ČT 24). Pro tištěná média je pak šancí to, aby přinášela svým adresátům „ponor“, který dnes jinde chybí.
Do podstatně jiného „mediálního světa“ účastníky pak přivedl poslední z panelistů běloruský filmař, nezávislý novinář a mládežnický aktivista Franak Vichorka, muž čtyřikrát zatčený pro organizování protivládních demonstrací vůči režimu Alexandra Lukašenka. Zde je určující mocí ta politická, která ovšem využívá ekonomických nástrojů k potlačení reálné opozice. Lukašenko pod heslem „jeden vůdce, jeden národ, jedna média“ výrazně podporuje státní televizi a jeden deník, které jsou pro 90 % Bělorusů jediným zdrojem informací. Sice 50% občanů Běloruska má dnes přisup k internetu, ale jeho reálné využití je podstatně menší, protože narážejí na jazykovou bariéru a nedostatek kvalitních informací ve svém mateřském jazyku. Je tedy zřejmé, že nějaká proměna v těchto poměrech bude záležitostí dlouhodobou, protože vyžaduje mnohem silnější občanskou společnost.
_________________________________________________________________________________________________
Po skončení tohoto panelu jsem ještě stihl položit tři otázky jeho moderátorovi, rektorovi AMU a bývalému úspěšnému řediteli České televize Ivovi Mathé.
Důvěryhodnost médií je – aspoň podle výzkumů CVVM - v České republice pořád hodně vysoká. Čemu to přičítáte?
Já bych byl vůči těm datům opatrný. Když jsem tady uváděl, jak vypadá situace ve Spojených státech, kde médiím důvěřuje 44 % lidí, což je údaj Gallupova ústavu, tak jsem ta data velmi pracně hledal. A neznám žádnou obdobu podobně rozsáhlého výzkumu v Evropě, jako by si ta evropská média byla jist, že tu důvěru mají. Zejména skoro nic nevíme o novinách a internetu. Takže já bych to nepřeceňoval. I když i mě překvapuje, že po tom všem co se ve světě událo – zejména v oblasti finančnictví – se ještě dnes najdou lidé (a je jich skoro 40 %), kteří třeba důvěřují ratingovým agenturám. Tohle je pro mě skutečně nepochopitelné.
Z té panelové debaty to nakonec vyznělo tak, jako by si důvěryhodnost médií každý člověk určoval sám na základě svých osobních preferencí. Jenomže tím se ztratí ta podstatná role médií, při níž vytvářela společnou kulturní a poznatkovou bázi, a konec konců i základnu společně sdílených hodnot, díky nimž společnost vůbec může držet pohromadě. Nehrozí nám tedy naprostá fragmentarizace společnosti?
Ona se v prvé řadě fragmentarizují samotná média. A zásadní roli v tom hraje internet, což ve spojení s tím, že dnes zvlášť mladí lidé neotevírají noviny, rozhlas ani televizi a všechno svoje „poznání“ hledají jen na internetu, vytváří skutečně situaci ohrožující jak základní soudržnost společnosti, tak i u mladých lidí nějaké komplexnější poznání světa. Možná před 50 lety bychom to pokládali za zázrak, co dnes internet umožňuje, ale ono to klade na člověka také obrovské nároky. Já se snažím pořád si udržovat nějaký celkovější přehled, ale je to strašně náročné na čas, protože i pro docela jednoduchou záležitost, chcete-li mít o ní aspoň relativně odpovídající poznání, nestačí vyhledat zdroje dva, ale možná osm.
A co si myslíte o celkovém budoucím vývoji médií?
Já jsem poněkud konzervativnější, než většina těch panelistů. Já si myslím, že se nestane, aby nová média natolik převálcovala ta klasická, že by úplně zmizela. Nestalo se to knihám a novinám s nástupem rozhlasu, film nepohřbil divadlo, ani nástup televize neznamenal konec filmu či rozhlasu. Vždycky bude skupina lidí, která dá přednost těm klasickým formám a která se bude mnohem méně tenčit, než si dneska leckdos myslí.
____________________________________________________________________________________________
Jaký je z toho všeho závěr? Nebo aspoň nějaké poselství?
Jako průvodce za jeho hledáním nabízíme hodnocení, které k práci dnešních médií na svém blogu před časem uvedl jeden z nejsolidnějších českých novinářů a současně znalců mediálního světa Karel Hvížďala:
Za prvé, zeď kolem ghetta bulváru byla definitivně zbořena a hrubá slova se tudíž snáze dostávají do médií a hlavně do titulků, o což často politikům jde. Jsou vulgární úmyslně.
Za druhé, díky tomu, že postmodení svět se dívá na zpravodajství v médiích jako na hru, v níž je vše dovoleno, a informace, drb, lež, fantasmagorie či polopravda mají v neustálém mediálním toku (medialitě) stejnou váhu, i politikům přestává být jedno, jak se o nich píše: důležitější je, aby byli v médiích stále prezentní.
Za třetí, neexistence obecně uznané hierarchie hodnot už neumožňuje vyrůst autoritám, které byly vždy garanty nějaké platné hodnotové škály.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.