Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Velké jubileum Karla IV.: bilance a výhledy
3,7 (3 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
V roce 2016 uplynulo 700 let od narození významné politické a kulturní osobnosti evropských a českých dějin, Karla IV. (* 14. května 1316). Cílem článku je bilance všech významných aktivit, které se uskutečnily v prostředí české kultury a školství k tomuto významnému výročí. Jedná se o výběr podstatných zdrojů, které přispěly k metodické podpoře pro výuku dějepisu a pro výchovu k občanství na školách v České republice. Sleduje se a prezentuje také celková reflexe období evropských a českých politických, hospodářských a kulturních dějin v etapě spjaté s osobností Karla IV. napříč vzdělávacími obory základního a středního vzdělávání jako humanitní a kulturní odkaz pro současnost. Hodnocení jmenovaných aktivit směřuje k soustředění, vytřídění, k aktuálnímu i výhledovému využití dostupné odborné i populární literatury a dalších informačních zdrojů pro dané téma ve školní praxi.
Rok 2016, úzce spjatý se 700. výročím narození římského císaře a českého krále Karla IV. (* 14. května 1316 Praha), již pominul, některé akce spojené s významným jubileem nadále pokračují, přesto však pozvolna nastal čas bilancování. Zároveň s ním se vynořuje otázka, co lze z nepřeberného množství výstav, knih, televizních a rozhlasových pořadů, filmů, konferencí, přednášek i rozmanitých performancí věnovaných mimořádné postavě evropského středověku využít ve výuce dějepisu. Je to problém svým způsobem zásadní, neboť – ruku na srdce – i vyučovací hodiny (většinou ovšem pouhá učební hodina) leckdy jen upevňují zažité stereotypy, tradované po dlouhá desetiletí a sahající svými kořeny několik set let zpátky. Ostatně sám Karel cílevědomě budoval pozitivní obraz své osobnosti i své vlády a podstatně tak ovlivnil nazírání vlastních současníků i všech následujících generací.
Ptejme se proto, zda jubilejní rok přinesl nové poznatky a neotřelé, leč prameny podložené interpretace, které chápání života, díla i historického odkazu vzdělaného panovníka zpřesňují, doplňují a obohacují.
Jubilejní rok plně potvrdil trend, který se v našem prostředí uplatňuje přibližně čtvrt století. Karel IV. je stále více nazírán především v evropských souvislostech, a to nejen z hlediska jeho působení jako římského krále, respektive od dubna 1355 císaře Svaté říše římské, nýbrž v širším rozměru západokřesťanské civilizace. Takový přístup je logický a nepochybně správný. Stabilizovaný český stát byl sice mocenskou základnou Karlovy politiky a Praha jako sídelní město jejím centrem, panovníkovy aktivity však zasahovaly nejen do německých, italských a burgundských oblastí Svaté říše římské, ale zahrnovaly celou střední Evropu, nemluvě o nadstandardních vztazích s kulturně vyspělou Francií, která úspěšnému Lucemburkovi poskytla dokonalou výchovu i vynikající vzdělání.
Postihnout Karlovu působnost v takto vymezeném rámci ovšem nedokázala žádná z výstav, které jsme měli na teritoriu České republiky možnost zhlédnout. Nejvíce se ideální představě přiblížila expozice uspořádaná od 14. května do 25. září v pražské Valdštejnské jízdárně pod názvem Císař Karel IV. 1316–2016. Shromáždila na 250 skvělých artefaktů doslova z celého světa, přesto se programově zaměřila na český a německý kontext, který byl pro Karlovu vládu určující. Na organizaci expozice (s výmluvným podtitulem Česko-bavorská zemská výstava) se společně podílely pražská Národní galerie s Domem bavorských dějin v Augsburgu. Od října 2016 až do 5. března 2017 ji nicméně hostí Norimberk (Germanisches Nationalmuseum), v Karlových časech politicky nejdůležitější lokalita v německých regionech Říše. Z vystavených předmětů návštěvníky nejvíce okouzlila skvostná koruna, zhotovená roku 1349 na Karlův příkaz u příležitosti jeho druhé korunovace římským králem a od panovníkových časů trvale uložená v Cáchách.
Věřme jen, že na důstojný a cenově dostupný katalog, který zachytí všechny exponáty, nebudeme čekat, jak je u nás zvykem, několik dlouhých let. Nevelká doprovodná publikace Moudrý panovník v čase katastrof, editovaná kurátorem výstavy Jiřím Fajtem a Janem Šíchou, ho nahradit nemůže. Evropské souřadnice Karlova života na zájemce překvapivě dýchly hned při vstupu. Málokdo si to uvědomuje, ale velký Lucemburk skutečně vládl ve věku katastrof, sužujících především západní a jižní Evropu (morová pandemie, nálety sarančat, zemětřesení, dramatické výkyvy počasí, provázené vysokými cenami potravin, hladomory, protižidovské pogromy). I tyto okolnosti vysvětlují, proč se Karel opřel o český stát, kam neblahé jevy dolehly za jeho panování toliko okrajově. České království tak rychle dohnalo civilizační zpoždění, které je dělilo od vyspělé Evropy, a uprostřed zmatků vyhlíželo jako prosperující a šťastná země.
Další výstavy kvůli výrazně skromnějšímu rozpočtu srovnatelné úrovně nedosáhly a vesměs využily toho, co měli organizátoři po ruce. Pražský hrad nabídl ve Vladislavském sále po dobu dvou týdnů pohled na originály českých korunovačních klenotů a v sérii dílčích expozic, ukončených 28. září 2016, zejména atraktivní prostorovou rekonstrukci (nepřístupného) triforia Svatovítského chrámu. Do vlastních zdrojů sáhla i správa hradu Karlštejna, pořadatel výstavy Karlštejnský poklad – kultura císařského dvora Karla IV., trvající až do 31. října 2017. Její základ tvoří soubor předmětů (mince, reprezentativní nádoby na pití, šperky, ozdoby, módní doplňky) nalezených na hradě v 19. století a ilustrujících životní styl panovníkova nejbližšího okolí. Část návštěvníků zřejmě nejvíce osloví zdařilé kopie slavnostních oděvů Karla IV. a jeho čtvrté choti Alžběty Pomořanské, respektive Václava IV. a pražského arcibiskupa Jana Očka.
Není mým cílem uvádět zde všechny příležitostné expozice, alespoň tři však zmínit musím. Benediktinské opatství v pražských Emauzích přichystalo výstavu Slovanský klášter Karla IV. Zbožnost umění a vzdělanost (6. května – 21. listopadu 2016). Pozornost zaměřilo na samotný klášterní objekt, zvláště na architektonicky hodnotný kostel, vyzdobený cennými nástěnnými malbami, ale i na funkci kláštera jako centrum Karlem podporované hlaholské kultury.
Poměrně krátce trvala svižně pojatá výstava Druhý život Karla IV., již v Karolinu ve spolupráci s Národní galerií připravila Univerzita Karlova. V této souvislosti dodávám nepříliš známý fakt. Naše nejstarší vysoké učení nese název Karlova univerzita až od roku 1920, předtím (konkrétně od roku 1654) to byla Karlo-Ferdinandova univerzita. Označení Karolinum se dlouho vztahovalo pouze ke Karlově koleji, eventuálně k předbělohorské kališnické akademii.
S nepříliš rozsáhlou a s ohledem na vystavené materiály pouze několikadenní, zato jedinečnou expozici vyrukoval Národní archiv. U příležitosti státního svátku dne 28. října 2016 představil ve své hlavní budově Listinný poklad Karla IV., vesměs unikátní dokumenty, na nichž spočívá česká státnost.
I když letmý přehled nejpozoruhodnějších výstav působí možná impozantně, přece jen nemohu na tomto místě potlačit povzdech. Kdyby se všechny uvedené instituce v předstihu domluvily, mohly uspořádat jednu grandiózní expozici, která by život, působení i dobu Karla IV. nabídla vcelku a na jednom místě. To bych však asi chtěl příliš mnoho. V současnosti, kdy muzea, vysoké školy, archivy i vědecké a církevní ústavy zápasí s nedostatkem financí, si každá instituce pokud možno hraje na svém písečku. Až na výjimky typu Národní galerie využívá vlastní fondy, pořádá samostatné akce a doufá, že přiláká co nejvíce návštěvníků. Opravdoví zájemci ale nemají čas, ani peníze, aby všechno zhlédli. Bylo tomu tak loni v případě Husova výročí a stejná situace se opakuje letos s Karlem IV.
Nedílnou složkou většiny výstav bývají prohlídky s výklady kurátorů i edukační programy orientované v první řadě na žáky základních a středních škol. Některé instituce (například Muzeum Karlova mostu) pro ně přichystaly pracovní listy, Muzeum hlavního města Prahy se zase ochotně přizpůsobilo politickému mainstreamu a vytvořilo program Multikulturní Praha za doby Karla IV.
Šláplo ovšem vedle a školám nabídlo poněkud zcestný obraz minulosti. Praha v letech Karlovy vlády rozhodně nebyla (pomineme-li nepočetnou a víceméně tolerovanou židovskou komunitu) multikulturní, nýbrž ryze křesťanská, zato měla multietnický charakter. To je ovšem podstatný rozdíl. Naprosto nesmyslně proto vyhlíží efektní, leč nesmyslná výzva: „Naučme se od našich předků jejich toleranci a vzájemné úctě.“ Kdyby autor této věty jen nahlédl do prvních odstavců Majestas Carolina, zjistil by, že kacířství bylo zločinem proti státu i panovníkovi a že pro zatvrzelé bludaře reglementoval zákoník trest smrti upálením. Saracénům (tj. muslimům) pak Karel IV. zakazoval „zřizovat si v našem nejkřesťanštějším Českém království obydlí nebo zakládat si dům…“ O protižidovských pogromech, které byly ve věku katastrof kolem poloviny 14. století v německých oblastech Říše velmi časté, se netřeba rozepisovat. Pravda, v Praze propukl velký pogrom až o Velikonocích 1389, jedenáct let po Karlově skonu.
Marně si lámu hlavu, komu taková manipulace s dějinami slouží. Aktivisté i propagandisté jsou, alespoň se zdá, nepoučitelní a opakují pořád stejnou chybu. Přizpůsobují dějiny aktuální potřebám vlastní současnosti, a tím je nejen zkreslují, nýbrž přímo mrzačí.
Pochopit a vyložit vzdálenou dobu, jejíž hodnotový i mentální svět se nezřídka lišil od naší přítomnosti, není snadné. Vzniká přitom nejedno nedorozumění. Nebyl jsem jistě jediný, kdo v souvislosti s výročím mnohokrát odpovídal na otázku, zda je možné říci, že byl Karel IV. opravdu největší Čech, jímž ho zvolili účastníci ankety České televize v roce 2005. Člověk musí v této situaci trpělivě vysvětlovat, že ve středověku existovalo dvojí pojetí národa, teritoriální (ve smyslu obyvatelské příslušnosti k určitému území) a etnické, respektive jazykové (slovo jazyk sloužilo ve středověké češtině jako ekvivalent ke slovu národ, které se začalo více frekventovat až na přelomu 15. a 16. století). Ve smyslu obyvatelském byl Karel opravdu Čech (latinsky Bohemus). Narodil se v Praze, jeho matka vzešla z domácí přemyslovské dynastie, ovšem národnostně, ač česky uměl a kulturní emancipaci češtiny podporoval, vyhraněný nebyl a jako příslušník úzké, fakticky kosmopolitní evropské elity ani být nemohl. V denním styku dokonce možná nejvíce používal němčinu, i když sám psal latinsky, kulturním jazykem vzdělané Evropy.
Výstavy skončí, exponáty se vrátí na svá místa, vzpomínky na ně postupně vyblednou, byť si je oživíme prostřednictvím internetu. Tištěná kniha si i v digitálním věku zachovává nesporný půvab, je tu stále. V souvislosti s Karlovým výročím se na pultech objevilo přibližně šedesát knižních titulů, ať již vědeckých či populárně-naučných, pochopitelně nechybí ani beletrie. Původní velká vědecká monografie, která by představila slavného císaře v širokém dobovém kontextu, zatím nevyšla žádná. K jubileím srovnatelného významu se u nás přistupuje hekticky, opravdoví znalci jsou na roztrhání, promlouvají do médií, podílejí se na výstavách a zákonitě postrádají čas k soustředěné práci. Snad vše v nejbližší době napraví chystaná kniha Lenky Bobkové.
Jako vždy u podobných výročí dominují v nabídce výpravné uměleckohistorické publikace. Věnují se samotnému Karlovi (Jiří Kuthan a Jan Royt sepsali dílo Karel IV. Císař a český král – vizionář a zakladatel, čítající 1059 stran), ale i Svatovítskému chrámu (práce týchž autorů Katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha: svatyně českých panovníků a králů), Pražskému hradu a Praze 14. století.
Několik nakladatelství vsadilo na podmanivou řeč pramenů, takže se v knižní podobě opět objevil Karlův vlastní životopis (Vita Caroli) v překladu Rudolfa Mertlíka a nově pak poučený výbor ze souvěkých kronik, připravený Marií Bláhovou, Zuzanou Lukšovou a Martinem Nodlem (Karel IV. v soudobých kronikách), snadno prakticky využitelný právě při hodinách dějepisu.
Mezi čtenářsky náročnějšími populárně-naučnými biografickými tituly příznačně vynikají reedice starších textů, především z pera zesnulého historika Františka Kavky (Karel IV. Historie života velkého vladaře; Karel IV. Královské sňatky: čtyři ženy Otce vlasti), zatímco knížka Jaroslava Čechury (Karel IV. Na dvojím trůně) má víceméně kompilační charakter. Kdo chce Karla poznat v přehledném, poutavém a zároveň odborně fundovaném podání, tomu mohu doporučit již dříve vydanou, byť finančně poněkud náročnou práci Roberta Novotného (Karel IV. Císař římský, král český).
Sám za sebe si dovoluji prohlásit za nejlepší odbornou knihu o Karlovi IV. knihu německého historika Ferdinanda Seibta (Karel IV. Císař v Evropě 1346–1378), napsanou bezmála před čtyřiceti lety a zveřejněnou v českém překladu roku 1999. Obrovskou zásobárnu informací o Karlovi, jeho době a lucemburském rodu skýtá před čtyřmi lety publikované a encyklopedicky pojaté dílo (Lucemburkové. Česká koruna uprostřed Evropy), stále ještě dostupné na našem knižním trhu.
O tom, jaký Karel byl, víme relativně dost. Jeho státnickou činnost prozkoumali historikové vskutku důkladně, nyní si badatelé více všímají panovníkovy osobnosti, ať již z hlediska jejího psychického ustrojení nebo tělesné stránky. Ve světle nových poznatků se pozvolna rozplývá podoba Karla IV. jako ryze pragmatického politika, chladného počtáře, podřizujícího všechny kroky vlastnímu prospěchu, a cynika, schopného rozmanitých úskoků.
Ze skryté mluvy pramenů naopak vyrůstá portrét muže, který se obklopoval výjimečně schopnými lidmi, často bez ohledu na jejich sociální původ (jako příklad za všechny uvádím prvního českého kardinála Jana Očka), a filozoficky i teologicky vzdělaného člověka, dobře si vědomého tíhy státnické odpovědnosti i břemene moci. Karel ve svém životě jednoznačně preferoval duchovní hodnoty, které vnímal jako trvalé, na rozdíl od pomíjivých tělesných záležitostí. Proto se v panovníkových textech nedočteme nic o jeho skvělé fyzické průpravě a vizáži dokonalého atleta, natož o těžkém zranění, jež ze neznámých okolností utrpěl roku 1350 a které přežil nejen díky svým dispozicím, ale také zásluhou špičkové péče tehdejších lékařů a chirurgů. Bohatý rejstřík Karlových zranění a úrazů nyní znovu potvrdily a rozšířily antropologicko-lékařské výzkumy Jiřího Ramby a ortopeda Jana Bartoníčka, zveřejněné přístupnou formou též knižně.
Knižní trh však cílí nejen na vážné zájemce, nýbrž i na adresáty preferující beletrii, a také na dětského čtenáře. Množství historických románů o Karlově životě vzniklo již v časech normalizace a v raných devadesátých letech. Nyní se knihy devadesátileté Ludmily Vaňkové a o něco mladšího Vladimíra Přibského dočkaly reedic, které potěší všechny, kdo s oblibou hltají barvité milostné příběhy na pozadí dramatického dějinného dění.
Vybírat z širokého spektra titulů mohou i děti různého věku. Výtvarnice Renáta Fučíková se k nim obrací působivými ilustracemi, doprovázenými střízlivými populárně-naučnými texty (Karel IV. Ilustrovaný život a doba), již zavedené autorky Kateřina Schwabiková a Barbora Botková využily postavičku fiktivního šaška, aby Karlův život přiblížily malým čtenářům v kouzelném kukátku, a velký příběh českého krále, včetně osudového zranění, vylíčila v knižní trilogii Veronika Válková, známá více jako tvůrkyně v žánru sci-fi. Zkušený redaktor Zdeněk Ležák se rozhodl pro dnes tolik frekventovaný žánr komiksu (Karel IV., pán světa).
A to zdaleka není vše. Každý se prostě může začíst podle svého gusta. Při pohledu na stohy neprodaných knih v pražských knihkupectvích se ale musím ptát, zda to nakladatelství s nabídkou poněkud nepřehnaly. Loňský rok, odehrávající se ve znamení Jana Husa, je snad mohl varovat.
Obecný názor říká, že většinu lidí zaujme dnes pouze dynamická vizualizace, slovo se zdá druhotné. Bohužel, české televizní filmy vázané na velká historická výročí vyvolávají rozpaky. Je tomu tak i v případě režiséra a scenáristy Václava Křístka, jemuž se nedá upřít hluboký vhled do historie, přemýšlivost a kumštýřská poctivost. Stejně jako Jiří Svoboda v televizním filmu o Husovi však snímek Hlas pro římského krále (s Kryštofem Hádkem v hlavní roli) narazil na ekonomické limity, jež v našem prostředí znemožňují natočit opravdu parádní dílo. Chyba tkví ovšem i jinde.
Potřeba vystavět silný a divácky strhující dramatický příběh vede filmové a televizní tvůrce k volnému nakládání s historickou realitou a k posilování fikční složky. Václav Křístek snad až příliš akcentoval někdejší napětí mezi Janem Lucemburským a jeho prvorozeným synem. To již ale v době Karlovy volby římským králem roku 1346 dávno pominulo. Král Jan se tedy ve skutečnosti nerozhodoval na poslední chvíli, zda dá svůj hlas Karlovi, jasno měl dávno předem. Fikce se tak v Křístkově filmu prolínají s úlomky dějinné skutečnosti, ostatně jako v každém uměleckém díle zobrazujícím minulost.
Určitou protiváhou uměleckého ztvárnění Karlova osudu byl (pomineme-li zaběhnutý pořad Historie.cs) populárně-naučný seriál, který připravila Česká televize pod názvem Sedm pečetí Karla IV. Historik Pavel Helan v něm se svými kolegy (Václav Žůrek, Pavlína Cermanová) zmapoval Karlův život i odkaz. Divácká spokojenost byla, soudě podle udělených hvězdiček, vysoká, i když pouhých devět hodnocení o skutečné odezvě seriálu nevypovídá téměř nic.
Fenoménem postmoderní doby jsou rozličné performance a spektákly realizované ve veřejném prostoru. Neunikl jim ani Karel IV. Asi nejpozoruhodnější představení tohoto typu se konalo 2.–3. září 2016 ve Svatovítské katedrále, kde tým odborníků rekonstruoval na základě historických pramenů korunovaci Karla IV. českým králem. Ostatní podobné aktivity (například příjezd Karla IV. na Karlštejn) měly čistě komerční ráz a byly motivovány snahou posílit turismus a příjmy středočeských obcí. Ale to k velkým výročím neodlučně patří.
Na závěr jsem si ponechal vědecké konference. Za účasti domácích i zahraničních znalců se jich konala pěkná řádka, největší v gesci Univerzity Karlovy. Vydání příslušných publikací je, doufejme, záležitostí blízké budoucnosti. Učitelská veřejnost měla příležitost navštívit rozličné tematické cykly, semináře, workshopy i jednotlivé přednášky špičkových odborníků. Škála byla široká. Pro oživení dějepisné látky o Karlu IV. tak poskytlo letošní jubileum poznatků a podnětů víc než dost.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.