Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Úskalí a přednosti jednotlivých latinských učebnic
4,8 (5 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Autorka na základě svých zkušeností uvádí srovnání jednotlivých latinských učebnic dostupných na našem trhu. Všímá si předností učebnic pro výuku na různých typech středních škol, ale také uvádí metodické potíže, které jednotlivé učebnice přinášejí.
Pokud máte to štěstí, že se na vaší škole vyučuje latinský jazyk, stojíte před úkolem, vybrat svým žákům vhodné učebnice a současně vybrat takové, které budou nejen cenově příznivé, ale především užitečné a pro žáky motivující. Takových učebnic není na našem trhu mnoho.
Vyučujete-li na zdravotnických školách, máte k dispozici jen dvě učebnice: Vlasta Seinerová: Latina – úvod do latinské terminologie (Fortuna) a Jan Kábrt: Jazyk latinský I (Informatorium). Obě tyto učebnice mají jednu velkou přednost, jsou relativně levné a lze se z nich učit i samostatně, protože obsahují stručné, ale výstižné vysvětlení latinské mluvnice. Nemůžeme ale říci, že by motivovaly studenty k učení se latiny. Přestože se „zdravotnická“ latina vyučuje na středních školách, neměli bychom zapomínat na zásady J.A. Komenského – názornost, přiměřenost, poutavost a další. Autorům obou učebnic je ovšem nutné přiznat, že při tvorbě svých učebních textů museli vyřešit jednu de facto neřešitelnou záležitost: velmi nízkou hodinovou dotaci pro výuku latiny na zdravotnických školách. Problematičtější se tato záležitost jeví u učebnice Jana Kábrta, protože tato kniha byla původně napsána ve dvou dílech, přičemž první díl byl jakýmsi úvodem do jazyka a druhý díl pak vyučoval „skutečnou“ zdravotnickou latinu. Dnes se ale latina učí pouze jeden rok a druhý díl se proto nepoužívá. Z tohoto důsledku vzniká nerovnováha mezi množstvím gramatických pravidel na straně jedné v učebnici prvního dílu a chybějící lékařské využití v dílu druhém. Učiteli tak nezbývá, než doplnit výuku podle učebnice Jan Kábrt o vlastní příspěvky – především větší množství latinsko-řeckých složenin, existenci zkratek v lékařské latině a další. V tomto ohledu je nezbytná spolupráce s lékaři.
Učebnice Vlasty Seinerové přináší více lékařské terminologie, také více cvičení, ale stejně jako učebnice Jana Kábrta obsahuje řadu gramatických pravidel, která sice do latiny jako jazyka patří, jejich využití pro zdravotní sestry je ale sporné. V tomto bodě bych chtěla zdůraznit, že zásadně odmítám pokus vytlačit latinu jako jazyk z výuky na zdravotnických školách. Její redukce na pouhé memorování odborných termínů může být v konečném důsledku kontraproduktivní, protože sice ušetří budoucím zdravotnickým pracovníkům námahu při učení se deklinací, ale nenaučí je samostatnému chápání jednotlivých termínů, jejich odvozování a používání. Proto bych zcela nedoporučila příručku Latina pro zdravotníky od Jana Bydžovského. To opravdu není učebnice, pouze jakási příručka, gramatický přehled a ještě velmi nevyrovnaný.
Domnívám se, že nastal čas pro vytvoření nové učebnice „lékařské“ latiny pro střední školy. Učebnice, která by při zachování nezbytné části latinské gramatiky postupovala v souladu s výkladem v somatologii a orientovala by se více prakticky. Navíc dnešní žáci, studenti nutně potřebují zvýšit názornou stránku učebního materiálu bez obrázků, audioposlechů, tabulek a grafů.
Učebnic „klasické“ latiny je na našem trhu víc:
Mohli bychom je rozdělit na dvě základní skupiny: učebnice pro klasický způsob výuky (text, slovní zásoba, vysvětlení gramatiky, cvičení) a učebnice pro tzv. přirozenou metodu výuky jazyka.
Mezi učebnice klasické pro střední školy patří jednak učebnice Jiřího Pecha, učebnice Vlasty Seinerové a také učebnice Medias in Res. Zatímco Pech a Seinerová jsou učebnice vytvořené českými autory a vydávané v Čechách, učebnice Medias in Res vznikla v Rakousku a k nám se pouze dováží. Ráda bych tyto učebnice právě takto rozdělila: učebnice české mají obdobné přednosti a obdobné nedostatky. Učebnice Jiřího Pecha je zcela komplexní. Co to znamená? V této knize je úplně všechno. Začátečník, který učebnici otevře, musí být zděšen. Naopak student vysoké školy si může být zcela jistý, že v Pechovi najde všechno, co o latině potřebuje vědět. To, co je nespornou předností této knihy, je současně také její nejproblematičtější stránkou: je nesmírně obsáhlá a podrobná. Obsahuje zcela vyčerpávající výklad latinské mluvnice, zabývá se také syntaxí, slovotvorbou, metrikou. Obsahuje neuvěřitelné množství textů a to především textů originálních. To vše s sebou ale nese riziko nesmírného přetížení studenta, velmi rozsáhlé slovní zásoby, nutnosti vybírat jen části z jednotlivých lekcí. Ve výsledku může žák nabýt dojmu, že latina je vzdálená, velmi složitá a zcela neuchopitelná. Každý učitel by ale tuto knihu měl mít ve své knihovně, protože mu vždy poskytne spolehlivé odpovědi na jakoukoli otázku z latinské gramatiky, navíc je nekonečným zdrojem latinských textů.
Učebnice Vlasty Seinerové se více podobá klasické učebnici Špaňár-Kettner, která je ale již nedostupná a lze ji sehnat pouze v antikvariátu. Oproti Pechovi je výrazně stručnější, jednodušší, obsahuje jen nutnou a přitom výstižnou slovní zásobu, přiměřené množství cvičení a také zajímavé texty, z nichž ovšem řada je upravených a zjednodušených. Lze předpokládat, že z této učebnice bude výuka klidnější, pro studenty méně stresující, těžko ale říci, zda zajímavější.
Ani jedna z původních českých učebnic totiž neobsahuje to, co žáci běžně očekávají od jiných učebnic cizích jazyků - barevné obrázky, možnost poslechu textů, on-line podporu a doplňková cvičení na internetu a další. Ani učitelé k těmto učebnicím nedostanou „učitelské sety“. O metodické příručce nemůže být ani řeč. Předpokládá se tu, že latina se bude stále vyučovat tak, jako před sto lety – učitel vykládá a žáci poslouchají, pak překládají a učitel opravuje. Tak to ale není a nemůže být. I výuka latiny se může víc podobat výuce „běžného“ cizího jazyka, jak dokládají zahraniční učebnice.
Právě mezi učebnice s klasickou metodou a přitom modernějším pojetím patří učebnice Medias in Res. Tato učebnice má několik předností: vypadá stejně jako ostatní učebnice cizího jazyka, na které jsou studenti zvyklí. Současně vyhovuje i běžnému učiteli, protože postupuje skutečně klasickou metodou. Ovšem uspořádání textu, výkladu a cvičení je jiné. Kromě zcela viditelného rozdílu – barevnosti a výrazného grafického zpracování – obsahuje i méně viditelné, zato ale pro dnešního žáka zcela samozřejmé prvky – samostatný pracovní sešit s doplňujícími cvičeními, audionahrávky textů i slovní zásoby, doplňkové čítanky a učitel může využít Metodickou příručku. V té najde nejen klíč ke cvičením, ale především návody, jak s jednotlivými částmi učebnice pracovat. Velkou výhodu vidím také v tom, že výuka latinského jazyka je přímo prostřednictvím učebnice propojena s antickými reáliemi. Nikoli okrajově, jako jakýsi bonbonek na konci výkladu učitele, ale přímo organicky součástí výkladu hned od první lekce. Latina se tak díky této učebnici stává živým jazykem, kterým promlouvají jednak jednotlivé postavy, které provázejí v textech – zpočátku umělých, zjednodušených – jednak skutečné historické památky literární i neliterární povahy.
Tím jsme se přesunuli k potřebě změnit metodu výuky latiny a otázce, nakolik tomuto požadavku jednotlivé učebnice odpovídají. Neodpovídají. České učebnice vůbec nepřinášejí návod pro učitele, jak učit jinak, aby to dnešní žáky více zaujalo. Rakouská učebnice Medias in Res pro klasickou výuku tento návod přináší. Má ale i svá negativa. Jedním z těch pro české školy asi největším je cena učebnice. Pokud se k nám dováží nikoli po stovkách či desítkách kusů, ale spíše v jednotkách, pak cena cca 700,- Kč sice odpovídá, pro školní praxi ale představuje nepřekonatelnou překážku. Dalším velkým problémem této knihy je, že dosud nebyla přeložena do češtiny. Podle mého názoru to sice vůbec nevadí, dnešní žáci, studenti by ale při pohledu na německý text mohli panikařit. Přitom této nevýhody by se dalo využít – studenti německého jazyka jsou dnes ve školách vymírajícím druhem, mohli by se tedy více zapojit a umožnit i neněmčinářům uchopit doprovodné německé texty. Navíc by všichni získali povědomí o tom, že cizí jazyky se opravdu učí proto, že se s nimi mohou setkat i jinde než přímo ve výuce daného jazyka. Pro učitele by to při práci s učebnicí nemělo být nepřekonatelné. Latina je stejná i v Rakousku, bylo by ale dobré získat překlad alespoň Metodické příručky. Dalším problematickým bodem jsou audionahrávky, na kterých má latina tak silný německý přízvuk, že pro použití v českých školách se musí pořídit nahrávky nové. I to je ale spíš otázka času, protože o překladu této učebnice se již nějakou dobu uvažuje. Poslední připomínka, kterou bych měla, se týká gramatického výkladu. Kdo je zvyklý studovat latinu také z nečeských materiálů, nebude překvapen, ostatní ale zjistí, že výklad je v cizině veden jinak. Především proto, že zvlášť germánské jazyky nemají dostatek pádů (čtyři německé ku šesti latinským), angličtina vůbec, proto je potřeba nejprve žákům vysvětlit, jak kategorie pádu funguje. Pro češtinu, která latinské pády téměř kopíruje, to není potřeba. Tyto drobnosti pak mohou působit na učitele zvláštně, např. italské knihy mají jiné pořadí pádů. V konečném důsledku je to ale stále totožná mluvnice, stále stejný jazyk a záleží jen na učiteli, zda se s jiným postupem výkladu vyrovná. Žáci jiný postup neznají, bude se jim zdát přirozený.
Máte-li tedy rádi klasický způsob výuky obohacený o nové moderní prvky, pak si můžete vybrat mezi třemi výše zmíněnými učebnicemi. Volte dobře, nebojte se kombinovat. K doplnění pak můžete využít i učebnici, která klasickou metodu zcela odvrhuje a přináší tzv. přirozenou metodu výuky jazyků.
Bavíme se o učebnici z řady Lingua Latina per se illustrata, konkrétně o prvním dílu této řady učebnici Familia Romana. Nemusíme sice souhlasit s tím, že cizí jazyk se lze v pozdějším věku naučit stejně jako jazyk mateřský, tedy nápodobou bez použití mateřského jazyka, ale přes náš nesouhlas nemůžeme pominout evidentní úspěšnost této metody. Popis metody je záležitost na samostatný článek, níže uvádím několik odkazů, kde se můžete s touto metodou blíže seznámit. Kromě prof. Mouchové, která k nám tyto učebnice poprvé přivezla, je velkým propagátorem zmiňované metody J.A. Čepelák, vyučující na italské Accademii Vivarium Novum, která tuto metodu používá. Její velkou výhodou je, že žák po poměrně krátké době používá latinu aktivně, což mu umožňuje lépe a rychleji pochopit originální texty a především je motivován k učení se latiny, protože každý pokrok si může vyzkoušet živě. Netrápí se skládáním jednotlivých slov v textu, vyhledáváním vazeb a hledáním slovesa na konci periody, vnímá text jako celek, jako by byl psán mateřským jazykem. Navíc při využití této metody je možné latinu vyučovat stejně jako každý jiný cizí jazyk. Včetně toho, že se při hodinách mluví pouze latinsky. Protože je ale metoda natolik odlišná od toho, co učitelé znají, stává se, že někteří učitelé od výuky podle této učebnice zase ustupují. Aby se metoda rozšířila i u nás, pořádají se různé semináře a Jiří A. Čepelák uveřejňuje různé texty, které mají napomoci vyučujícím s výukou podle knih LLPSI. Bylo by určitě dobré, kdyby se podařilo zajistit financování dlouhodobějšího školení učitelů v této metodě, např. pobytem na výše zmíněné Accademii.
Na závěr bych připojila několik zajímavých odkazů nejen na učebnice, ale také doplňkové materiály a také odkazy, kde lze nalézt další užitečné odkazy:
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.