Uri Orlev: Ostrov v Ptačí ulici (čtenářská dílna)

Práce s obrázky – úvod hodiny

Učitel obrázky buď promítne na zeď. Nebo nakopíruje do skupin. V obou případech je ale ukáže postupně.

• Brainstorming – bez hlášení žáci sdělují svůj náhled na fotografie. Popisují vše, co vidí. Ptají se. Proč je tam tolik dětí? Co dělají? Proč nakukují (lezou přes zeď)? Co je za zdí? Proč tam ta zeď stojí? Atd.

• Na základě pohledu na druhý obrázek (pohled „za zeď“) žáci korigují své předchozí názory. A znovu se ptají. Čím se obrázky liší?

Aktivity před čtením

1. Volné psaní – zkuste si představit, že se musíte skrývat, nevíte, na jak dlouho, nevíte, komu můžete věřit… Pište tři minuty metodou volného psaní, vyjádřete své pocity, potřeby, plány. Text po sobě neopravujte, soustřeďujte se na obsah, nebojte se myšlenek, které s tématem zdánlivě nesouvisejí.
2. Sdílení ve skupinách – vytvořte skupiny po čtyřech členech a své zápisky si přečtěte. Poté každá skupina vybere jedno volné psaní, které ostatní nejvíce zaujalo, přečtou nahlas.
3. Zapsání klíčových slov do jedné velké společné záznamové tabulky. Každý ze svého vlastního psaní vybere jedno nejdůležitější slovo a půjde jej zapsat na velký (učitelem připravený a předepsaný) arch papíru, který např. leží na zemi uprostřed místnosti.
4. Všichni zavřou oči. Představí si, bez čeho by se ve skrýši určitě neobešli. Postupně půjdou vepsat do druhého sloupečku tabulky. Nevadí, když se slova budou opakovat.
5. Před čtením. Ve skupinkách žáci hovoří o tom, co vědí o situaci v Polsku za druhé světové války, konkrétně pak o osudech hlavního města. Heslovitě půjdou zapsat do třetího sloupečku. (I v případě, pokud by měli zapsat slovo „nic“.)
6. Po čtení. Ke konci dílny učitel žáky vyzve k témuž znovu. Vyplní poslední sloupeček. Srovnávají, co bylo důležité pro ně a co pro Alexe.
7. Plachty s prezentacemi skupin i společnou tabulkou rozvěsíme ve třídě, aby se ke své práci mohli žáci vracet a číst si, co napsali ostatní.

„Ostrov v Ptačí ulici“

(Tabulku připraví před vyučováním učitel na velký arch papíru. Položí na zem doprostřed místnosti. K dispozici několik barevných fixů.)

Očíslované úryvky z knihy „Ostrov v Ptačí ulici“

Učitel rozdělí podle počtu skupin ve třídě. Ideálním stavem je vytvoření čtyř až pěti skupin.

Text č. 1, str. 11

Otevřel jsem oči. Tatínek seděl na podlaze. Před ním hořela svíčka. Byl jsem hrozně unavený a navíc jsem se probudil uprostřed snu. Zívl jsem a chtěl se zkusit vrátit zpátky, abych se dozvěděl, jak sen dopadne. Někdy se to povede. Když se člověk úplně neprobere. Maminka říkávala, že do snu se můžete vrátit, jen pokud se nepodíváte z okna. Ale okno bylo zatemnělé a venku byla stejně tma.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 2, str. 12

Tatínek neměl v úmyslu prozradit mi, že má pistoli, přestože jsem mu jinak se vším pomáhal. Když jsme společně s Grünovými stavěli bunkr. Když jsme si jen sami pro sebe budovali malou skrýš za prkny na půdě. O opravách v domácnosti ani nemluvím. Ale když už jsem jeho tajemství odhalil, bez okolků mi ukázal, jak se zbraň rozebírá a skládá. Jak se čistí a olejuje. Co se musí promazat a co je potřeba od oleje očistit, předtím než začnete střílet.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 3, str. 17

…táta říkal, že pokud jde o Němce, pravidla rytířského boje přestávají platit. Už jenom proto, že oni je porušili jako první. Přesně jako starý Baruch, ani tatínek nemohl svoji zbraň použít. Jenom mluvil o tom, že ten den jednou přijde. Kdyby totiž někdo v továrně nebo v naší ulici napadl Němce, zabili by Němci hodně mužů, žen i dětí, aby všechny postrašili a aby se nikdo neodvážil udělat to znovu. Zastrašovací akce. Tak tomu říkali. A opravdu se nikdo neodvážil. Kdo by si mohl vzít na svědomí tolik lidských životů jenom proto, že dostal chuť dát jednomu Němci za vyučenou.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 4, str. 19

Někdo myši nemá rád. Někdo se jich bojí. Ale chovat myš je úplně stejné jako chovat kočku, psa nebo ptáčka. Jenomže myška je malá, moc toho nesní a starat se o ni nedá žádnou práci, když člověk ví, jak na to. Například starý Baruch se mi svěřil, že myši nesnáší. Nepřiznal to hned. Ze začátku jen říkal, že když se k němu přijdu schovat, je lepší myš s sebou nenosit. Prý mi uteče a já ji mezi balíky nenajdu. Namítl jsem, že ke mně přiběhne na zahvízdání. Můžu mu to ukázat. To už se skutečně polekal.

„Ne, ne,“ protestoval.

Zvláštní. A Němců se nebál.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 5, str. 21–22

Ve skrýši jsem musel zůstat celý den, dokud se táta nevrátil a nedal mi znamení. Měl jsem zakázáno vylézat, i kdyby byl pryč další noc a den. Ale to se nikdy nestalo, vždycky jsem však měl zásobu jídla na několik dní a taky vodu v lahvích. Ani na záchod jsem nesměl. Měl jsem krabici. Tatínek mi slíbil, že kdyby se mu nedejbože něco stalo, někdo už pro mě přijde. Třeba starý Baruch. Nechtělo se mi na to myslet.

Velké starosti jsem si ale nedělal. Tatínek byl veliký a měl sílu. Zamlada boxoval. Myslím, že byl nejsilnější ze všech mužů v továrně. Navíc měl pistoli. A taky byl hezký. Ne náhodou se za něj maminka provdala.

Ale přesto pokaždé, když se vrátil z práce a zapískal na mě, vyskočil jsem, vrhl se k němu a pevně ho objal, jako bych si o něj celý den dělal starost a jenom si to nechtěl připustit. Zvedl mě do vzduchu, i když jsem byl už velký a těžký, žádné miminko. A dal mi pusu.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 6, str. 32

Odcházeli jsme. Ve trojici s námi byla zdravotnice jménem Ráchel. Baruch bez přestání mluvil. Musel jsem si spoustu věcí zapamatovat. Až dojdeme k číslu 78, mám vběhnout do domovních vrat. Znal jsem ten dům, průčelí s prázdnými okny. Uvnitř nezůstalo nic. Jen polorozbořené obvodové zdi, ze kterých trčely kusy podlahy a trubky. V pravou chvíli mě postrčí. Slíbil mi, že za mnou tatínek přijde. Buď uteče teď, nebo dorazí později. Za dva za tři dny. Každopádně tam musím zůstat, jak nejdéle to půjde. Třeba i měsíc. Nebo celý rok.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 7, str. 37

Ulici vzadu za domem dělila po celé délce na dvě části vysoká cihlová zeď, skleněné střepy na jejím vršku připomínaly vyceněné zuby. Přes Zeď jsme viděli domy na polské straně. Vypadaly tak blízko, skoro na dosah ruky, ale byl to dočista jiný svět. Svět, ve kterém jsme dřív žili, aniž jsme si uvědomovali jeho cenu. Ani nás nenapadlo, že mít právo chodit si venku, kam se člověku zachce, je něco mimořádného. Nebo třeba nastoupit do tramvaje a projet napříč městem. Zajít do parku a krmit labutě. Pobíhat tam.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 8, str. 39

Nebyl to Němec, ale Poláci nás taky nenáviděli. Podle tatínka je tak prý vychovávali doma, ve škole a v kostele. Říkali jim, že Židi ukřižovali Ježíše. A taky, že Židi jsou podvodníci, zloději a lichváři. Táta povídal, že i mezi Poláky jsou podvodníci, zloději a lichváři, dokonce i vrazi. U nás aspoň nemáme vrahy a opilce. Ale když je někdo cizinec nebo tak vypadá, je hrozně snadné ho nenávidět. Například když není práce a úředníci a dělníci jsou nezaměstnaní, hned říkají: Židi nám všechnu práci sebrali! Židi do Palestiny!

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 9, str. 41–42

Měl jsem tři učitele. Měl jsem samozřejmě i učitele ve škole a taky ve třídě v ghettu. Ale ty nejdůležitější věci jsem se naučil od táty, od mámy a od Barucha.

„Když si najdeš skrýš, vždycky se postarej o to, aby měla únikový východ,“ učil mě Baruch.

„Hlavní je okamžik překvapení. Počkej si…,“ to byla tátova lekce.

„Když se budeš k lidem chovat vstřícně a s důvěrou, pomohou ti,“ mámina lekce.

Ale táta taky říkal: „Důvěřuj, ale prověřuj.“ To mě mátlo.

„Záleží na situaci,“ vysvětlovala maminka. „Chytrý člověk pozná, kdy se má chovat tak a kdy onak. Nejde o to, že bys měl být důvěřivý a vstřícný vždycky a vůči všem. Mluvila jsem o tom, jaký bys měl být hluboko uvnitř. Ale nemusíš to pokaždé dávat najevo. Rozhodně ne tehdy, když máš před sebou vraha v uniformě s lebkami.“

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 10, str. 45

V části, kde byli ubytovaní dělníci z továren, bylo zakázané mít u sebe děti. Ale ne hned od začátku. Zpočátku se to smělo. Pak najednou vydali nové nařízení, které už to nepovolovalo. Vypuklo pozdvižení. Tatínek mě chtěl poslat ke svým polským kamarádům na venkov. Ale maminka se odmítala se mnou rozloučit. Nelíbila se jí představa, že bych byl daleko, sám a opuštěný. Proto se rozhodli postavit skrýš z prken a potom i bunkr, který vybudovali dohromady s Grünovými. Dělníky Němci neodvedli, protože je potřebovali. To jsme si mysleli. Táta si tím byl jistý. Říkal, že to dá rozum. Baruch mu na to odpověděl, že Němci nejednají vždycky rozumně.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 11, str. 46, 48

Plížil jsem se po temné straně ulice, ne po té, kterou osvětloval měsíc. Snažil jsem se jít co nejblíž u zdi. To mě naučil táta: „Čas od času se zastav a poslouchej. Dívej se do stran i za sebe. A taky nahoru. Nebezpečí nemusí přijít jenom zepředu.“ Tyhle věci mě učil, když jsme v noci po zákazu chodívali ven, koupit si od pašeráků chleba. Vraceli jsme se pak tajným vchodem, oknem s přepilovanou mříží na zadní straně našeho domu. Táta vždycky zapískal a Baruch mu zevnitř pískáním odpověděl.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 12, str. 55

Vrátil jsem se do bytu a do tenké deky si sbalil svou peřinu a polštář. Pár knížek. Jídlo, které mi dali. Prostěradlo. Ručník. Spodní prádlo a nějaké oblečení. Jako když člověk jede na letní tábor. Pak jsem se zamyslel a vzal si sirky a svíčky. Tátovu baterku. Budu mít dvě. Lžíci, lžičku a nůž. A ještě jeden příbor pro případ, že by přišel táta.

Už jsem se chystal k odchodu, když jsem si vzpomněl na krabici našich fotografií a přidal jsem ji na hromadu. Nechtěl jsem, aby se naše fotografie jednou válely po zemi na dvoře jako mnoho snímků jiných rodin.

Možná bych si těch fotografií, které všude ležely rozházené, ani nevšiml, ale maminka mě na ně upozornila. Řekla, že jsou to obrázky lidí, kteří kdysi bývali šťastní. Svatební fotografie. Snímky prarodičů nebo miminek. Ty obrázky jsou prý jako stopy lidí, kteří už zemřeli. A pro nikoho jiného než pro majitele nemají žádnou cenu.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 13, str. 59–60

Vstoupil jsem do opuštěného a dost poničeného bytu. Prošel jsem na chodbu. Na okamžik jsem se zastavil. Bylo ticho. Zkusil jsem otevřít dveře naproti. Povolily. Vypadalo to, jako by si lidé jenom na chviličku odskočili a co nevidět se měli vrátit. Všechno bylo na svém místě. Trochu zpřeházené, tu a tam něco leželo na zemi. A bylo tu hodně prachu.

Ze všeho nejdřív jsem šel do kuchyně. K jídlu jsem nenašel nic. Zatím mě to netrápilo. To, co jsem dostal od Grünových, mi určitě vystačí tak na týden a pak už tu bude táta. V dětském pokoji jsem objevil spoustu knížek. Některé už jsem četl, jiné ne. Vzal jsem deku a začal balit. Byla tu i skříňka s hračkami. Zapomněl jsem na svět a zabral se do hraní. Pak jsem uslyšel kroky. V některém z bytu nade mnou někdo chodil. Ztuhl jsem a dlouho jsem se nehýbal z místa, dokud se kroky nevzdálily a neutichly. Zloději, došlo mi. Když si nepospíším, nezbude tu nic. Prozkoumal jsem i ostatní byty. Nikde nebylo zamčeno. Němci vždycky přikazovali, že dveře musí zůstat otevřené, aby mohli dovnitř, až budou hledat ty, co se skrývají. Prohledával jsem kuchyně. Jídlo si všichni nejspíš vzali s sebou, nebo ho před odchodem dobře ukryli. Otvíral jsem skříně. Oblečení. Pánské i dámské. Ručníky a prostěradla. Spodní prádlo. Hotové poklady. Začal jsem všechno vyhazovat ven a dole na chodbě to vršit na sebe. Hromada rostla. Knih jsem ale moc nenašel. Jenom v prvním bytě bydlelo zřejmě dítě, které rádo četlo.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 14, str. 61

Nazítří jsem se do domu vypravil znovu. Opatrně jsem vešel dovnitř, bylo ticho. Už jsem věděl, co mám hledat. Jídlo a svíčky. Nic jiného potřebovat nebudu. Můžu si vzít i nějakou knihu. Hromady, které jsem tam předešlý den navršil, zmizely. V noci tu byli zloději a věci odnesli. Ať si je užijí.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 15, str. 63

Počítal jsem dny. Kouskem uhlí jsem si dělal značky na zeď. Pak jsem se rozhodl vrátit se do bytu, kde byly dětské knížky. Vzal jsem si pastelky a sešity, které zloději neodnesli. Třeba budu mít chuť psát si deník, říkal jsem si. Začal jsem si dny zaznamenávat do sešitu. Zvenku jsem velkými písmeny napsal DENÍK. Nakonec jsem si však nenapsal nic, kromě jména a jedné věty osmého dne: „Mám hlad.“

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 16, str. 65

„Jsem židovský kluk a hledám jídlo, otevřete mi,“ zašeptal jsem.

Žádná odpověď. Vyzradil bych já svůj úkryt, kdybych slyšel takový šepot? To sotva. Udavači mohou přece poslat dítě jako zvěda, i žena klidně může být udavačka. Obhlédl jsem místo kolem dokola. Odsunul jsem starou skříň. Zatlačil jsem na prkno, které mi připadalo uvolněné. Našel jsem ji. Malá, prázdná skrýš. Leželo tu půl pytle brambor. Co s nimi budu dělat? Dají se brambory jíst syrové? Ochutnal jsem je. Určitě dají. Pak jsem na skryté poličce objevil sáček sucharů a několik konzerv. Možná to byly sardinky. I sušené mléko. Marmeládu. Dvě sklenice drůbežího sádla. Velký pytlík mouky. A cukr. Nabral jsem si ho plnou hrst. Posadil jsem se a začal hodovat. Snížek už mi spal v kapse.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 17, str. 68–69

Už všechno sbalili a měli se k odchodu.

„To jídlo jsem našel já. Nemůžete si všechno vzít sami,“ bránil jsem se…

„Tati,“ řekla holčička, „dej mu trochu jídla.“

„Zavři pusu, Marto,“ okřikl ji muž, ale zastavil se a položil brambory na zem.

Povzdechl si. Pak vzal od své ženy druhý pytel a vytáhl z něj pár sucharů, krabici sušeného mléka a skleničku marmelády. Jeho žena zvedla ze země staré noviny, stočila je do kornoutku, jako to dělávali v koloniále, a odsypala do něj trochu cukru.

„Stačí,“ zarazil ji muž.

Všechno položili na podlahu a zavolali na mě, abych si pro to přišel. Nešel jsem. Sebrali pytle a odešli. Vzal jsem si, co mi nechali, a vydal jsem se domů. Moc toho nebylo. Stěží tak na tři dny. Možná na čtyři. Dnes jsem už přece jedl. Každý den se počítal. Každým dnem se mohl tatínek vrátit.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 18, str. 86

Nazítří brzy ráno, jakmile na polské straně začal nový den, posbíral jsem na zbořeništi kusy dřeva a zašel hluboko do sklepa nařezat si příčky na žebřík. Když jsme s tatínkem řezali, většinou jsem jen držel. Nebo jsme měli velkou pilu pro dva, vždycky jsem zatáhl na jednu stranu a on pak táhl na druhou, na tu těžší. Teď jsem měl malou ruční pilku. Přidržel jsem si klacek nohou a dal se do toho. Nejdřív jsem řezal příliš rychle a brzo jsem se unavil. Ale postupně jsem si našel to správné tempo a práce mi šla rychle od ruky.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 19, str. 98

Sešel jsem dolů. Všechno bylo vzhůru nohama. Kolem dokola se táhly dřevěné pryčny s přikrývkami. Uprostřed místnosti stály stoly. Na jednom z nich byly rozházené karty. Na jiném ležela pohozená šachovnice. Vedle na kovovém stolku jsem uviděl několik přenosných vařičů na petrolej. Hrnce. Pánvičky. Moc jsem se nerozmýšlel a pustil se do jídla. Vařené brambory. Trocha rýže. Vařená mrkev. Už tak dlouho jsem nejedl zeleninu. Na jedné pánvi byla omeleta. Nechutnala moc dobře. Tu chuť jsem znal, vejce nakládaná v soli. Byla tam spižírna plná zásob. Neměl jsem pochyby o tom, že se vrátí, aby všechno odvezli. Začal jsem jídlo vynášet ven. Celé pytle jsem málem ani neuzvedl, byly příliš těžké. Tak jsem prostě část odsypal na podlahu a vzal jsem, co jsem unesl. Dvoje brambory, dvoje suchary. Pytel rýže. I když jsem nevěřil, že budu mít možnost si ji uvařit. Pak jsem se rozhodl vzít si jeden vařič, hrnec a pánev. A taky kanystr petroleje. Byl hrozně těžký. Rozhlédl jsem se kolem a našel jeden poloprázdný. Z dalšího kanystru jsem také trochu odlil.

Všechno jsem to odnosil nahoru. Moje spíž praskala ve švech. Skoro v ní nebylo k hnutí. Musím najít způsob, jak se dostat i o patro výš. Škoda, že jsem si nemohl udělat ještě jeden žebřík.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 20, str. 99–100

Pak jsem si došel na jejich záchod. A spláchl jsem. Jako král. Do teď jsem musel chodit do sousedního domu a riskovat život, abych tam mohl vykonat potřebu, a pak jsem ještě musel zahladit stopy. Udavači a zloději by hned poznali, že tu někdo bydlí, nebo že tudy před malou chvílí procházel. Potom jsem se ještě trochu porozhlédl kolem a na vysypané brambory, na petrolej a rýži na podlaze jsem naházel nějaké věci. Připadalo mi, že to tak bude vypadat přirozeněji. Jako by tu byli zloději. Nedokázal jsem odolat a vzal jsem si ručník a mýdlo, svlékl jsem se a vysprchoval se. Bylo to k neuvěření, ale tekla teplá voda. Stál jsem tam, dokud nezačala téct studená. Měli plechový bojler a pod ním naftový hořák. Přesně jako jsme to mívali doma. Jestli to tady Němci nezničí, můžu se tu ještě jednou nebo dvakrát umýt. Víckrát raději ne. Štěstí se nemá pokoušet. Doma jsem se myl hrozně nerad. Hádal jsem se kvůli tomu s mámou. A teď to bylo tak příjemné.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 21, str. 104

Mnohokrát za den jsem opatrně, pomaličku otevíral větrací otvor, bral si dalekohled a pozoroval, co se děje na polské straně. Na ulici i v domech naproti. Připadal jsem si, jako bych žil na pustém ostrově a přes moře se díval na domy a na lidi, kteří vypadali tak blízko, ale ve skutečnosti byli hrozně vzdálení, jako v jiném světě. Když jsem si dalekohled dole v bunkru bral, nenapadlo mě, že pro mě bude mít stejnou cenu jako knihy, ne-li větší. Bylo to vlastně jen obyčejné divadelní kukátko.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 22, str. 109–110

Doktora i jeho ženu jsem znal už dávno. Bydleli v patře pod holčičkou s úkoly. Pozoroval jsem je dalekohledem. Měl jsem výhled přímo do jeho ordinace. Hladil děti po hlavičkách a rozdával cukrátka. Přesně jako hodný pan doktor z knížek… Všiml jsem si ještě něčeho. V době, kdy platil zákaz vycházení, někdy hodně pozdě v noci, jindy až k ránu se do domu naproti tu a tam někdo vplížil… Jednou přivezli nějakého člověka na voze. Stalo se to ve dne. Nedalo se poznat, že tam někdo leží. Byl schovaný pod pytli. Sledoval jsem, jak je dávali na stranu a muže opatrně vynesli. Položili ho na nosítka a pospíchali s ním dovnitř. Nejprve se důkladně ujistili, že na ulici není nikdo cizí. Byl tam jenom ten zlý kluk, ale s ním si starosti nedělali.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 23, str. 111

Kdybych v nějakém domě našel stejně starého kluka, mohl bych si ho odvést k sobě. Kéž bych tak uměl natáhnout nějakou rouru nebo telefonní drát, přes který bych se mohl seznámit s tou polskou holčičkou odnaproti a povídat si s ní.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 24, str. 114

Neslyšel jsem, co si lidé venku říkali. Škoda, že dalekohled neuměl taky zesilovat zvuk. Z útržků slov, které ke mně dolétly, jsem přesto pochopil, že Židé bojují. Konečně. Byl jsem na ně pyšný. Vytáhl jsem pistoli a začal vážně uvažovat o tom, že opustím skrýš a půjdu tam. Ale co když přijde táta? Mám zbraň, a proto musím jít, rozhodl jsem se. Vzal jsem si batůžek po Josim a sbalil si do něj tolik jídla, kolik se jen vešlo. A taky lahev vody. Tu jsem přivázal provázkem. Přibalil jsem i svůj velký kuchyňský nůž. Budu muset počkat až do tmy. Za denního světla jsem neměl šanci se tam dostat. Rozhodl jsem se, že večer pustím Snížka. Jestli se odtamtud vrátím živý, zkusím ho na zbořeništi najít. Nemůžu ho vzít s sebou. Jestli budu muset utíkat, plížit se vleže, procházet přes půdy a ukrývat se ve sklepích, ještě bych ho v kapse rozmáčkl.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 25, str. 127

„Pane doktore,“ začal jsem a ukázal rukou, „tam v tom rozbořeném domě leží pod oknem raněný muž, který patří k židovskému povstání. Má kulku v rameni a je potřeba ji vyndat.“

Doktor se otočil a zadíval se na slepé průčelí. Pak se obrátil ke mně a zeptal se:

„Jak to víš?“

„Už dlouho se v tom domě schovávám. Teď jsem odtamtud přišel. Musíte jít se mnou, pane doktore. Má horečku.“

„Jak poznám, že můžu věřit tomu, co tu povídáš? Možná tě poslal nějaký… nějaký…,“ nedořekl. Nechtěl to doříct.

„Domovník tě pustil dovnitř?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Chtěl jsem k doktorovi, velectěný pane,“ odrecitoval jsem mu.

„Kdo ti to prozradil?“

Začal jsem mu všechno vyprávět od začátku.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 26, str. 134

Následujícího dne se Henryk cítil líp. Snědl brambory a jedno z jablek, která jsem přinesl. Obě jsem schoval pro něj. Ukázal jsem mu Snížka a kousky, které dovede. Snížek nezklamal. Přiběhl na zapískání, a když jsem mu dal znamení, hned utíkal hledat snídani. Henryk z toho byl celý pryč. Jako malý si nikdy s bílými myškami nehrál. Měl velkou siamskou kočku.

Znovu jsem vyprávěl všechno od začátku, o rodičích a o tom, jak jsem se dostal do tohohle domu. I on mi vyprávěl svůj příběh. Byl přesvědčený, že celá jeho rodina zahynula. Vůbec nedoufal, že by se po válce mohl s někým z nich shledat. Já jsem si to nemyslel. Pak jsme si povídali o tom, jaké to bude po válce. Jak se nebudeme muset skrývat, budeme se moct procházet po ulici, vyrazit na výlet nebo na projížďku loďkou, jet v zimě na lyže nebo jít bruslit. Hovořili jsme i o tom, o čem mluvila maminka. O Palestině. Henryk jí říkal Země izraelská.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 27, str. 134–135

Vysvětloval mi, že hlavní potíž je právě v tom, že Židé nemají svůj stát. Vyprávěl mi o Zemi izraelské. Ležel se zavřenýma očima, jako by blouznil a měl vidiny, a mluvil o státě, který jednou budeme mít, opravdovém státě, s vlajkou a prezidentem. Já bych měl samozřejmě radši krále. Tiše jsem seděl a poslouchal. Bylo to zvláštní, myslet na město, kde budou bydlet samí Židé. Půjdeš po ulici a všude budou Židé, kolemjdoucí, řidiči taxíků, kočí. Nosiči i listonoši. Policisté i kominíci. Domovníci i děti, všichni do jednoho budou Židé. A pak se ten, kdo má židovský obličej a velké smutné oči, vůbec nebude muset bát vyjít na ulici. Nikdo ho nebude otravovat a posmívat se mu. Nikdo se nebude pošklebovat a říkat mu, že má židovský frňák.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 28, str. 136

Občas mě objal a zašeptal, že jsem úžasný a že jsem mu zachránil život. Přivádělo mě to do rozpaků. Zachránil jsem mu život, to ano, ale proč o tom pořád mluvit.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 29, str. 143

Sešli jsme dolů. Všechno pověděl své ženě. Mluvil šeptem. Usadili mě ke stolu a dali mi najíst. Bylo to opravdivé jídlo. Uvařené. Polévka. Maso a zelenina. Puding. A chleba. Uf, tolik jsem se najedl, že jsem skoro nemohl vstát. Vlastně jsem nejdřív nebyl hladový, ale takové jídlo už jsem neviděl strašně dlouhou dobu. Při pohledu na něj jsem skutečně dostal hlad jako vlk.

Zatímco jsem jedl, šeptem si povídali. Měl jsem trochu obavy, ale nevypadali jako lidé, kteří se mě chystají udat. Hned se ukázalo, jaké tajnosti řešili.

„Alexi,“ řekl pan Bolek. „Zůstaň u nás. Pro nemocného pošleme a odvezeme ho, kam bude potřeba. Ale ty zůstaň tady, u nás doma. Papíry ti zařídíme.“

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 30, str. 150

Odpoledne jsem zaplatil domovníkovi a vydal se rovnou do parku. Potkal jsem tam ty samé kluky, se kterými jsem hrál kopanou. Nebyli všichni a nehráli kopanou, většinu z nich jsem však už znal. Nadělali jsme si sněhové koule a vypukla velká bitva… Zničehonic ze mě byl vůdce a začali jsme plánovat skutečnou bitvu. Když to skončilo, byl jsem úplně mokrý a celý jsem se třásl zimou. Už se stmívalo. Všichni se rozešli domů. Bylo mi jasné, co se stane, až se vrátím do skrýše. Přesto jsem se držel… Zatnul jsem zuby a vydal se na cestu domů. Neměl jsem je zaťaté kvůli zimě, ale kvůli pláči, který jsem už cítil v krku…

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 31, str. 160

Byl to ten nejkrásnější den v mém životě. Aspoň od chvíle, co jsem zůstal sám. Ne den, ale odpoledne. Nejdřív jsem Stasie pevně zavázal tkaničky a pak jsem jí nasadil brusle. Pořádně jsem utáhl kličku, aby držely. Chytila se mě za paži a já ji pomalinku odvedl na led. Dal jsem jí židli. Pomalu jsem bruslil vedle ní. Jen když přišel Vlodek a dva jeho kamarádi, na chvíli jsem ji opustil a trochu jsme závodili. Minulou zimu jsem nebruslil, ale pořád mi to šlo moc dobře. Uměl jsem i na jedné noze. Obdivovali mě.

„Proč jsi tu celý týden nebyl?“

„Máma je nemocná.“

„Přijď k nám,“ řekl Vlodek. „Mám všechny možné hračky. Táta je přinesl od Židů.“

„Tak jo.“

„Já zas přijdu k tobě.“

„Tak dobře.“

Jak by se asi tvářil, kdybych ho přivedl k sobě „domů“?

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 32, str. 166–167

Netrvalo dlouho a děti z okolních domů si sem začaly chodit hrát. Přesně jako my. A dospělí je odsud s křikem vyháněli. V noci jsem dole slýchal kroky a šepot. Určitě si tu dávali schůzky zločinci nebo pašeráci. A taky velcí kluci, kteří někde ukradli cigarety nebo si je tajně koupili. Někteří si je balili z nedopalků posbíraných na ulici. Ti všichni sem teď chodili kouřit v době, kdy ještě neplatil zákaz vycházení, ale venku se už setmělo. Když bylo nebe zatažené, vládla tu kvůli zatemnění tak hluboká tma, že jsem mohl nehnutě ležet na kraji podlahy a poslouchat, o čem si povídají. Poprvé jsem se to odvážil udělat, když byli dole kluci, pak jsem tam lehával, dobře zabalený, i když se zdola ozývaly hlasy dospělých. Někdy se tam sešli zloději, kteří spřádali plány. Jindy pašeráci, kteří vymýšleli, jak se spodem probourají do sklepa, o němž věděli ještě z dřívějška, aby tam mohli ukrýt zboží. Jednou tam dokonce přišli lidé z odboje, kteří byli na útěku. Ale než jsem se rozmyslel, jestli mám riskovat a hodit jim žebřík, zase zmizeli.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Text č. 33, str. 169–171

Nerozsvěcel jsem svíčku. Jenom baterku a pro jistotu jsem ji zakrýval rukou. Chtěl jsem, aby si mohla prohlédnout skrýš. Vykoukla větracím otvorem, aby si vyzkoušela, co z něj vidím. Přinesla mi dopis. Měla v plánu nechat ho dole. Bez data. Nepodepsaný. Donesla i druhou půlku dalekohledu.

„Ne,“ zašeptal jsem. „Nech si ho na památku.“… „Jak tě po válce najdu?“ Snažili jsme se něco vymyslet. Nějaký způsob, jak jeden druhého najdeme.

→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→→

Citace:

Obr. 1: unknown. [cit. 2019-3-15]. Dostupné pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Warsaw_Ghetto#/media/File:Getto_warszawskie_Dzieci_przechodz
%C4%85ce_przez_mur_getta_1941.jpg>

Obr. 2: Ludwig Knobloch. [cit. 2019-3-15]. Dostupné pod licencí Creative Commons na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Warsaw_Ghetto#/media/File:Bundesarchiv_Bild_101I-134-0791-29A,_Polen,_Ghetto_Warschau,_Ghettomauer.jpg>

ORLEV, Uri. Ostrov v Ptačí ulici. Praha: Práh, 2013. ISBN 978-80-7252-433-4. – viz stránky uvedené u jednotlivých ukázek.

Literatura a použité zdroje

ORLEV, Uri. Ostrov v Ptačí ulici. 1.. vyd. Sv. 483. Český Těšín: Práh, 2013. 179 s. ISBN 978-80-7252-433-4.