Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Učitel (něco k začátku školního roku)
4,6 (7 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Zářijové zamyšlení nad profesí učitele...
Začněme obtížně uchopitelným a stále diskutovaným pojetím učitelské profese. Ve snaze vymezit osobnost jakéhosi ideálního učitele zaznívají většinou samá nezpochybnitelná konstatování, žádný lidsky chápavý, realitě odpovídající kondicionál, co by jako učitel měl… Místo toho jen striktně, že učitel dobře rozumí zákonitostem myšlení svých žáků, přistupuje ke všem stejně, ale přitom potřebně diferencovaně, je svým žákům vzorem, optimálně plánuje vyučovací proces, kriticky hodnotí vlastní působení… atd. atd. Ti učitelsky zkušenější pak dospívají k přesvědčení, že učitel by měl mít především cit pro míru, a to vždy a ve všem, jinými slovy – měl by být vzdělaný.
Slýcháme volání po tom, aby se čeští učitelé vrátili po bok takových profesionálů, jakými jsou například lékaři nebo právníci. Podobné tužby vyvolávají pochybnost. Je kam se vracet? Všemi citovaný T. G. Masaryk ještě jako vysokoškolský učitel píše ve stati Některé problémy pedagogické a didaktické (1899–1900): „Vždycky vrtalo mi mozkem, proč učitelstvo je v takové nevážnosti, když srovnám, jak sedlák, duchovní a dokonce důstojník nebo úředník je vážen“.
Ponechejme stranou Bezručova kantora Halfara, jehož sociální problémy měly i podtext národnostní. Přejděme také smutně proslulého učitele tělocviku Konráda Henleina. O to podstatnějším námětem k zamyšlení jsou názory břitkého ironika Václava Černého. Vzešel z učitelské rodiny, z malé školy v České Čermné u Náchoda a sám se také učitelem stal, byť vysokoškolským. Pro zvláštní povahový rys poníženectví, opatrnictví a nedostatku sebevědomí používal pohrdlivé označení „čecháček“. Nejméně posluchači a absolventi pedagogických fakult si snad vybaví funkci a stav podučitele z dob rakousko-uherského mocnářství. Není bez zajímavosti, že mluvil-li Václav Černý o čecháčkovství, jedním dechem ho připodobňoval stavu podučitelskému. Čecháčkovství a jakési podučitelství pro něj byla po obsahové stránce synonyma.
Proti mínění Václava Černého se lze ohradit odvoláním na postavení českého učitele v době tzv. první republiky (1918–1938). Kdo se tehdy stával učitelem? Prvorepublikoví učitelé psali učebnice, zakládali přírodovědné sbírky, iniciovali a organizovali kulturní dění ve svém okolí. Takoví učitelé byli lidé doslova prahnoucí po vědění, po vzdělání, kteří si mnohdy z finančních důvodů nemohli dovolit nákladná studia medicínská nebo právnická. Východiskem pro ně byl učitelský ústav.
Inspirativním způsobem jsou žádoucí atributy osobnosti učitele formulovány v tzv. big five. Řečenou „velkou pětku“ tvoří inteligence, svědomitost, extroverze, pozitivní emocionalita a přívětivost (kterou by bylo možné propojit s autenticitou učitelovy osobnosti). Zásadní problém školy je v motivaci vychovávaných a vzdělávaných. Učitel motivuje především svou osobností, tím, jak na žáky působí. Zapomeneme na 90 % toho, co jsme si ve školních lavicích více méně vtloukali do hlavy. Ale nezapomínáme atmosféru, kterou ten který učitel ve třídě vytvářel a šířil. V paměti uchováváme ty tvrdší a neústupnější, kteří po nás něco požadovali. Teprve později pochopíme, že tím kladli vyšší nároky v první řadě sami na sebe.
Současný – často až glorifikovaný – trend ústupků dětské libovůli zhusta tkví v nepřiznané nechuti učitele zamyslet se nad učivem, jak je lépe a zajímavěji žákům přiblížit. Snazší je zaštítit se strašákem hrozícího přetěžování žáků. Problém není v tom, co po žácích chtít, ale jak to po nich chtít, čili otázky metodiky. Obdobně v celospolečenském dění jsou k ničemu nejrůznější nařízení a příkazy, pokud k nim chybí tzv. prováděcí vyhláška. Učitel, který ve výuce opomíjí postulát Vygotského zóny nejbližšího vývoje, přešlapuje na místě, umrtvuje a prohospodařuje svou neschopností potenciál dítěte. Znamená to, že učitel musí být natolik vzdělaný a pedagogicky fundovaný, aby dokázal denně vnímat, na co již dítě „má“, a tím směrem citlivě a obratně stimuloval jeho vývoj. Přiblíženo lidsky: musíme dítěti dávat ten banán vždycky kousek výš, ale jen natolik, aby na něj na špičkách dosáhlo, a vše se musí dít s jeho souhlasem (podloženým právě tou diskutovanou motivací).
Nad současnou realizací hesla škola hrou by asi učitel národů Jan Amos Komenský zaplakal. Ještě nikdo patřičně nevymezil, kdy by ta hra měla končit a kdy začíná povinnost, přivykání překážkám a jejich zdolávání. Žáček radostně tleskající ručkami, že může po ránu opět do školy, je trapná chiméra. Básník Jan Skácel na toto téma v jednom ze svých fejetonů poznamenal: „Ono je to složitější, protože všechno na tomto světě je složité. Do školy chodí člověk rád i nerad. Dítko, kterému chybí tato dialektika, by mělo býti pečlivě prohlédnuto psychiatrem. Něco v něm zachází, a až by dospělo, mohlo by napáchat lidstvu četné škody.“ Vedle zneužívaného Komenského (správně Quintiliana, skutečného autora) bychom měli uvažovat i nad slovy Kantovými: „Spal jsem a zdálo se mi, že je život krása. Probudil jsem se a zjistil jsem, že je povinnost.“
Byly již zmíněny aktivity dřívějších učitelů. Netřeba se ohlížet až do časů předválečných. Proč se nevrátit například k ověřeným tzv. pedagogickým čtením? Co o nich vědí dnešní mladší učitelé? Souběžně se vtírá otázka, nakolik publikují své zkušenosti současní učitelé působící na základních školách? Tento problém lze shrnout do triády: současní učitelé píší poskrovnu, odborné tiskoviny a texty valně nečtou a konečně – celkem není kde publikovat.
Nepíší-li, nepublikují učitelé proto, že nemají o čem nebo z obavy (či lenosti?), že nedokáží své myšlenky jasně formulovat, je to zlé. Učitel je přece řečový (komunikační) profesionál, vysokoškolsky vzdělaný, vyjádřit se písemně by mu nemělo činit větší potíže. Není třeba psát vždy přísně vědecky, kdy třeba prosté slovo chůze ve snaze vypadat vzdělaně nahradíme souslovím bipedální lidská lokomoce. Znovu se dotýkáme otázky nedostatku profesního sebevědomí. Uvažovat o eventualitě, že by se učitelé své myšlenky snad zveřejňovat báli, by bylo ještě horší.
Zeptat se posluchače kombinovaného studia na pedagogické fakultě (tedy již „hotového“ učitele s potenciálem dalšího vzdělávání), zda četl jistý článek v některé ze sporých pedagogických tiskovin (nebo popřípadě na webu), znamená riskovat zdrcující odpověď: „K nám na školu to nechodí.“ Ani jiskřička odborného zájmu, vlastní iniciativy něco se dozvědět, nad něčím zauvažovat nebo – nedej bože! – na něco zareagovat.
Budeme-li jakkoli zvažovat osobnost učitele jako takového, neobsáhneme onu různorodost učitelských podob a typů, jimiž se zabývá pedeutologie (zkuste se na tento termín zeptat učitelů ve svém okolí). Můžeme začít vznešeným Janem Amosem Komenským, pokračovat idealizovaným panem učitelem Barunky Panklové a skončit třeba až kontroverzním příležitostným učitelem Igorem Hnízdo ze Svěrákova filmu Obecná škola. Díky noblese těch prvních je škole tradičně upírán humor, veselost – to, co by mladá televizněseriálová generace stručně vyjádřila heslem Keep smiling! Igor Hnízdo pochopitelně také nebude všem po chuti.
Bylo by však rozumné zamyslet se nad apelem psychologa Pavla Říčana: „Posílení autority učitele vyžaduje, aby byl překonán tzv. mýtus dokonalého učitele. Tento mýtus spočívá v představě, že dobrý učitel dokáže zaujmout učební látkou každé dítě, že má respekt, lásku a důvěru všech, že zvládne po dobrém každý problém, který se ve třídě vyskytne.“ Přiznejme prostě učitelům lidské rozměry. Jsou mezi nimi skutečné osobnosti, nezávisle na tom, jedná-li se o učitele či učitelku, o muže či o ženu. Ale poměrně často – jako v každé profesi – i ti s pravděpodobně problematickou úrovní, odbornou i osobností. Ale to už je problém, kterým se blížíme na půdu pedagogických fakult, jejichž jistou zárodečnou podobu kdysi nazval Karel Slavoj Amerling příznačně učitelským semeništěm.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.