Učitel na vesnické škole v 17.–19. století

Zvláště v době od konce 18. století do poloviny 19. století, tedy v době, kdy v českých zemích vrcholilo národní obrození, měli učitelé významnou úlohu spočívající ve vedení žáků k národnímu uvědomění, národní hrdosti. Přestože měli dle Politického zřízení obecných škol z roku 1805 zakázáno učit jinou učební látku než tu, která byla uvedena v Knize metodní, vyučovali tito učitelé své žáky vlastivědě, dějinám českého národa, přírodopisu, zdravovědě či zpěvu, především však dbali na gramatickou správnost užívání českého jazyka u žáků. Tito učitelé se tak stávali buditeli národa (Štverák, 1983).

Na venkově na rozdíl od měst převládalo obyvatelstvo hlásící se k české národnosti, v části Těšínského Slezska pak také k polské. Zatímco ve městech byl veliký podíl obyvatelstva německé národnosti.

Kvalifikovanost a vzdělanost učitelů

Vzdělanost učitelů i jejich kvalifikovanost však zvláště na menších městech a vesnicích byla nízká. Což snižovalo prestiž učitele. Ve školách farních a triviálních, zvláště těch vesnických, často učili i učitelé, kteří sami uměli pouze číst a psát, někdy šlo i o vysloužilé vojáky, kteří uměli něco málo německy. Učitelem v 17. století mohl pak zůstat každý, kdo se sám považoval za schopného vyučovat mládež.

Jiná situace však nastává ve druhé polovině 19. století. S přijetím Hasnerova zákona se po učitelích požadovala odborná kvalifikace, která byla nabývána v učitelských ústavech. Od roku 1774 do roku 1869 byli učitelé vzděláváni v preparandách, pouze učitelé na evangelických školách byli častěji vzděláváni na evangelickém gymnáziu. Nicméně i přes Hasnerův zákon byli zaměstnáváni z důvodu nedostatku učitelů především na vesnických školách učitelé nekvalifikováni. Tato situace se zlepšila až koncem 19. století, kdy již byl na školách zaměstnáván v drtivé většině kvalifikovaný personál.

V 17. století dle statistických údajů skoro 60 % učitelů nemělo odpovídající znalosti a dovednosti, které byly potřebné pro výuku na elementární škole. Inspekce se často setkávala také s tím, že mládež zvláště na vesnických elementárních školách vyučovali poloanalfabeti, inspektoři učitelům také vytýkali alkoholismus, agresivitu a bití žáků (Krukowski, 2001). Učitelé často používali k ukázňování žáků kruté fyzické kázeňské tresty. Až v 19. století, zvláště na jeho konci, kdy již byl ve školách zaměstnáván především kvalifikovaný personál, učili i na vesnických školách lidé, kteří pozitivně ovlivňovali děti i jejich rodiny, nezřídka byli vlasteneckými buditeli, jednalo se o lidi vysokých morálních a osobnostních kvalit, kteří fungovali v roli vzorů svým chováním, jednáním a vystupováním ostatním obyvatelům obce. Často to byli lidé s rozsáhlými všeobecnými znalostmi a dobří hudebníci. Dovednost hrát na hudební nástroj byla v této době pro učitele velmi důležitá.

Ve vesnických školách především v 17. století vyučovali pedagogové, kteří mluvili místním nářečím, jelikož pocházeli z daného regionu, byli s daným regionem propojeni, chápali kulturu místního lidu, jejich zvyky a tradice a sami si často lidové kultury a tradic vážili. Což mělo bezesporu pozitivní dopad na rozvoj kultury, tradic a jazyka daného regionu. Tento fakt měl bezesporu velký vliv také na to, že legislativně ukotvená germanizace jako úkol škol na venkově neprobíhala efektivně a nepodařilo se obyvatelstvo zgermanizovat. Místní obyvatelstvo si stále zachovávalo svůj jazyk, často mluvilo místním nářečím, nikoliv spisovným jazykem českým či na území Těšínského Slezska spisovným jazykem polským.

Učitelé elementárních škol z hlediska pohlaví

Učiteli elementárních škol (smíšených, chlapeckých i dívčích) byli většinu muži. Proto vztah učitele k žákyním byl zakotven také v profesním kodexu učitele, v němž bylo konstatováno, že učitel má jednat s žákyněmi správně a mravně.

V elementárním školství pracovaly také ženy, které zde měly specifickou pozici. Většinou byly zaměstnány jako industriální učitelky, které vyučovaly ručním pracím (Stráníková, 2013). Ženské ruční práce se začaly na venkovských školách vyučovat koncem 18. století.

Literatura a použité zdroje

ŠTVERÁK, V. Stručné dějiny pedagogiky. Praha, 1983.

STRÁNÍKOVÁ, Jana. Výchova a vzdělávání dívek na cestě k moderní společnosti. Univerzita Pardubice, 2013.

KRUKOWSKI, J. Nauczyciele szkól parafialnych Krakowa w XVII wieku. Krakow: Prace Monograficzne Uniwersytetu Pedagogicznego, 2001.

OSTROWSKI, W. Wiejske szkolnictwo parafialne na Śląsku w drugiej połowie XVII wieku (w świetle wizytacji kościelnych). Wroclaw: Zakład Narodowy im. Ossolińskich – Wydawnictwo, 1971.

BOGUS, M. Jazyk-škola-prostor jako determinanty kulturního vývoje Těšínského Slezska. Těšín: Kongres Poláků v České republice, 2012.