Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Učíme se s radostí
1,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Pedagogové jedné z mateřských škol využívají ke své práci s dětmi metody kritického myšlení. Tento příspěvek ukazuje, že tato metoda je se svými principy ve shodě s požadavky a předpoklady RVP PV.
V moderním pojetí vzdělávání (tzv. humanistické pedagogice) školu chápeme jako službu dítěti, jako pomoc v jeho vývoji. Namísto neustálého přizpůsobování dítěte uměle vytvořeným normám je respektováno právo dítěte na individuální rozvoj, na vlastní názor, osobité prožívání, objevování, samostatné hledání, ale i tápání a chybování.
Cílem učitele by mělo být, na základě poznání individuálních předpokladů, dotažení každého dítěte k maximu jeho možností. K tomu by nám mělo pomoci rozvíjení dětské osobnosti v nejširším slova smyslu. Děti uvádíme do poznání, vybavujeme je dovednostmi pro další poznávání (kritické myšlení, dovednost pracovat s informacemi, učit se učit, spolupracovat, nebát se projevit svůj názor, komunikovat apod.).
K jednoduššímu pochopení toho, oč se v naší MŠ snažíme, použiji třídění a citace ze sborníku Učím s radostí, kterou v roce 2003 vydalo Kritické myšlení, o.s. a Step by Step ČR, o.s.
| KVALITY DOBRÉ ŠKOLY |
|
Tato "pravidla" se sice původně vztahují na základní školy, tedy k práci se staršími dětmi. Principy kritického myšlení mne a mé kolegyně oslovily, nadchly a okouzlily natolik, že jsme neodolaly a začaly je uplatňovat i v naší mateřské škole.
Každá škola má svá specifika, jiný učitelský sbor, jiné podmínky, a tím se liší jedna od druhé. Maximální využití lidského potenciálu je skutečným uměním. Je nutné stále hledat originální cesty, neustále řešit přicházející problémy, inovovat vražednou rutinu a přitom nesklouznout k chaosu, nebát se rizika při zkoušení neověřených postupů apod.
K tomu všemu má naše MŠ báječné předpoklady. Jsme malý kolektiv, velmi snadno si předáváme nápady, zkušenosti. Díky prostorovému uspořádání neustále hospitujeme jedna u druhé. Dovednosti jednotlivých členek kolektivu jsou předávány všem dětem, které naše zařízení navštěvují. Odpadá tedy častý povzdech rodičů: "Ty se máš, Tvoje dítě mělo štěstí, tahle učitelka je dobrá."
Dalším nesporným přínosem je neexistence suplování. Děti znají nejen všechny učitelky a berou je za své, ale do kolektivu zahrnují i školnici a kuchařku. Jejich přítomnost ve třídách považují za zcela přirozenou.
Ve škole pracuje tým lidí, který by měl být schopen sladit své názory na směřování školy. Pro dobrý chod školy jsou nutná pravidla (a sankce), kterým všichni společně rozumějí a jejichž užitečnost uznávají. Pravidla se vyvíjejí s potřebami a nároky společenství lidí, které ve škole žije.
Jak na to? Pokud mají z našich dětí vyrůst samostatní a zodpovědní lidé, nemohou jen trpně přijímat předpisy, které jim vnucujeme, aniž by věděly, z jaké potřeby pravidlo vzešlo. Potřebují se naučit pravidla vytvářet, schvalovat, přijímat a opravovat. Stejně tak učitelé, jejichž vlastní špatné zkušenosti s výchovou mohou být dobrým východiskem ke změně. Rádi bychom měli namalovaná pravidla chování, které společně vytvoříme, neboť zejména před školou v přírodě jsme pocítili velkou potřebu je mít. Pracovali jsme na společném projektu "Kdo jsem já?", "Co je to právo a mám nějaká?", "Co je to povinnost a mám nějaké?"
Pojem kompetence v kritickém myšlení shrnuje tři dovednosti do jedné: něco vědět znamená, že také vím, jak se znalost používá a že jí také použít dokážu. Učitelé musí vědět, že ve výuce nejde o izolované znalosti, dovednosti a postoje, ale že vychovávají žáky s kompetencemi pro život.
Tento princip je pro nás velmi důležitý. Vždyť právě v MŠ se děti poprvé setkávají se srovnáváním, s hodnocením, s nutností se projevit před ostatními. Oproti škole máme velikou výhodu - nejsme vázáni vědomostními osnovami, ale právě těmi dovednostními. Můžeme si zkoušet, které postupy při získávání a aplikaci vědomostí jsou ty nejlepší, při kterých se děti nejvíce zapojí, při kterých se naučí spolupracovat, při kterých si ověří, že každý jednotlivec je důležitý a prospěšný. Při kterých se naučí projevit svůj názor, vysvětlit svou myšlenku ostatním, poslouchat názor druhých a mnohé další, které mu v budoucnu usnadní učení.
Velmi se nám osvědčila metoda myšlenkových map (mp), a to jak kolektivních, tak individuálních (popřípadě skupinových). Děti ještě neumí psát, a tak vznikají mapy v kreslené podobě. Někdy to ovšem může být problém, neboť jsme velmi omezeni výtvarným projevem. Jak namalovat tání sněhu nebo prodlužování dne? Často tak vznikají naprosto unikátní nápady. Bohužel jejich autoři (děti) často druhý den nevědí, co tím kterým obrázkem vlastně chtěli říci. Pak nastává problém. Ovšem zároveň je tato chvíle velmi motivující - "Už abych uměl číst a psát!" A co víc jim můžeme ve školce dát, než tuto obrovskou motivaci ke vstupu do základní školy.
Při tvorbě společných map doplňujeme dětskou kresbu textem a druhý den tak dětem můžeme snadno připomenout včerejší myšlenky.
Promyšleně vyučovat znamená vyučovat na míru konkrétním žákům, jejich potřebám a možnostem.
Pokud jsme měli k danému problému nějaký plán pro předešlou třídu, nemůžeme stejný plán použít pro třídu novou. Děti, které se v ní sešly, jsou nutně jiné, než děti předchozí. Promyšleně vyučovat znamená také vědět, jak vyhodnocovat, a to jak práci žáků, tak svou. K tomu nám slouží třídní vzdělávací program (TVP), který každý rok přizpůsobujeme či plně obměňujeme podle situace ve světě, zemi, městě, škole a třídě.
K tomuto nám napomáhá Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání, který nám umožnil báječnou věc - profilaci. Snažíme se na těchto principech stavět. Vzhledem k nízkému věku našich letošních "studentů" (2 - 6 let) jsme musely program upravovat. Získaných zkušeností chceme využít v tvorbě programu příštího. Nechceme ustrnout v rutině, která je často ke škodě věci. Kolik je mezi námi pedagogů, kteří již dvacet let učí stále to samé, ale hlavně stále tím samým způsobem? (Baví je to ještě? Jak to má bavit jejich žáky?) Již od vánoc proto připravujeme inovace, střádáme nápady a náměty.
Máme vlastní systém hodnocení - hodnocení dosažených cílů či důvěrné poznámky o úspěších jednotlivých dětí, o tom, co a jak je nutno vylepšit. U dětí se nám osvědčuje systém chválení, ale ne za každou cenu. Je nutné trvat na dokončení daného úkolu. Děti předem vědí, co znamená, že je úkol splněn. Myslíme si, že není dobré používat srovnávání. Je lepší přistupovat k hodnocení opravdu individuálně (viz níže - Reagujeme pozitivně).
Velmi nám pomáhá, že všechny děti známe, že o nich hovoříme a problémy, které máme, můžeme ihned konzultovat (jsme malá škola, kde jsme stále v kontaktu jedna s druhou). Pokud je problém většího charakteru, spolupracujeme se speciální MŠ, psychology, případně s logopedkou. Tyto problémy řešíme v součinnosti s rodiči.
Máme vysoké nároky
Výuka, která by nedávala možnost postavit si vysoké cíle, bude pro děti i učitele nezáživná. Náročnost v tomto případě neznamená hodně si toho zapamatovat, ale umět použít dosavadní informace a být otevřen novým nápadům a mít snahu odvést co nejkvalitnější práci.
Tento bod klade velké nároky na osobní přípravu pedagogů. Nutí nás neustále hledat nové cesty, hledat nové inspirace, promýšlet své postupy. O co těžší si klademe cíle, o to více musíme vědět a znát. Velmi nám v tom pomáhá možnost snadné komunikace mezi všemi zaměstnanci.
Jestliže se mají děti opravdu účastnit učení, potřebují získat důvěru v to, že učení zvládnou, že jsou natolik dobré, aby jejich otázky, názory, návrhy a myšlenky byly vyslyšeny a využity. Učitelka musí být pro děti partnerem. Měla by respektovat jejich individualitu, musí chápat důležitost každého jednotlivého žáka. Jinak se stane, že pouze chválí nebo haní, ale nebude vzbuzovat v dítěti odhodlání uplatnit svoje schopnosti.
V tomto nám velmi pomáhá možnost každodenně pracovat se všemi dětmi, vidět jejich úspěchy i prohry, jejich pokroky a zlepšení. Výhodou je i již zmiňovaná možnost denní konzultace se všemi zaměstnanci i rodiči.
Účinnější, než vyhledávání a vypichování omylů a nepovedeností, je práce s úspěchem. Je lepší nalézt, co se nám podařilo, kde jsme zaznamenali pokrok a zkoumat, jak k takovému výkonu došlo. Tím se učíme tomu, které cesty jsou účinné a naučíme se neopakovat nesprávné postupy.
Důležité je vyzvednout úspěch či podařenou práci dítěte méně zdatného. Osvědčilo se nám zapisování hodnocení na týdenní plány, kam si děláme osobní poznámky o úspěších, ale i problémech našich dětí. Velkým přínosem jsou i věkově smíšené skupiny, protože menší děti se snaží těm velkým vyrovnat a ty větší se učí vycházet s menšími. Schopnější zcela samozřejmě pomáhají těm pomalejším. Učí se komunikovat, neodsuzovat.
Děti potřebují rozumět tomu, že práva neexistují odtrženě od zodpovědnosti, a že povinnosti jim nikdo nemůže stanovovat bez respektu k jejich právům. Nesnažíme se vychovávat poslušné "ovce", ale svéprávné občany.
Pokusily jsme se vypracovat miniprojekt na téma dětských práv. Snažíme se tak o propojení těchto hesel s praxí.
Spolupracujeme s rodinou, jsme součástí komunity
Učení a vzdělávání dětí nemůže probíhat odděleně od jejich osobního života doma i ve škole. Školní práce má být přínosem i pro rodinu, činnost školy přínosem pro širší obec nejen pro současné žáky a jejich rodiny.
Tato idea se táhne jako nit celým naším programem. Bez spolupráce s rodinou a příznivci si nedokážeme představit jak pozitivní vzdělávací proces, tak ani prostý chod školy. Do naší MŠ nechodí jen děti, ale i rodiče, prarodiče, sourozenci, známí a kamarádi. Naše činnosti jsou na těchto úzkých vazbách postaveny. Každoročně pořádáme např. vánoční dílny, vánoční a velikonoční setkání a brigády.
Skutečným odborníkem není ten, kdo si myslí, že se už všechno naučil. Odborník naopak ví, že se toho ještě mnoho potřebuje naučit. Hledání, ověřování a případné nezdary nejsou projevem neschopnosti, ale naopak schopnosti se zlepšovat.
Pravidelně navštěvujeme školení pořádané Pedagogickým centrem, dvě z nás studují na Pedagogické fakultě, další navštěvují kurzy Kritického myšlení pořádané FZŠ Chlupova.Také navštěvujeme nejrozmanitější výtvarné dílny, účastníme se nejrůznějších víkendových a týdenních pobytů, ze kterých neustále čerpáme novou inspiraci a nové nápady. Opět poukazuji na obrovskou výhodu denního kontaktu - co jedna viděla, okamžitě dělá a zkouší celá škola v praxi.
Být aktivní je celoživotní postoj a vytváří se postupně.
Děti se k ní mohou dopracovat zejména v činnostech, které dávají dobrý smysl a přinášejí jim uspokojení z výsledku. Jako příklad projektu, který probouzí aktivitu v plné míře, jsou projekty škol v přírodě (viz článek Škola čar a kouzel). Být samy aktivní a tuto základní hnací sílu vzbuzovat v našich dětech patří ke stavebním kamenům našeho ŠVP.
Autentické úlohy jsou takové, které dítě baví. Nedělá je pouze pro školu či učitelku. Jsou to takové úlohy, které dítě samo potřebuje vykonat a vyzkoušet, při nichž má dítě pocit samostatnosti a sebedůvěry. Dělá je pro sebe a kvůli sobě.
Známá pravda, že svůj obor ovládneme nejlépe tehdy, když mu začneme učit druhé, platí i pro děti.
Výborně se nám tato skutečnost osvědčuje právě v okamžicích, kdy pracujeme jako škola jednotřídní. Velcí se ochotně staví do role učitelů a rádců. Jsou ochotnější pomoci kamarádovi, není pro ně zatěžko něco vysvětlit. Dobře je to patrné při příchodu nových dětí, které nemívají větší problémy s adaptací, ačkoli na jiných školách (z pravidla větších a věkově diferencovaných) patřily mezi problémové.
Obrovským přínosem je tato skutečnost pro mladší děti, kteří se snaží těm "větším" vyrovnat. Velmi dobře to bylo vidět na letošní škole v přírodě, kde jsme měli s sebou i děti tříleté. Týdenní pobyt nejen zvládly, ale velmi si ho užily a staly se posilou svých týmů.
Dalším příkladem je poobědové vyprávění pohádek samotnými dětmi (jakési rétorické cvičení). Postupně se vystřídají všechny děti, jejich projev se ostatní snaží zhodnotit. Učíme se tedy nejen zprostředkovat něco druhým tak, aby to pochopili, ale i hodnotit, do jaké míry se to komu povedlo.
Individualizace je potřebná pro rozvoj dítěte a uplatnění jeho potřeb ve společném prostředí nad společnou prací. Je potřeba řešit individuální problémy a otázky i pochybnosti, jinak dítě ztrácí důvěru.
Systém učení ve třech, jak byl popsán již výše, se nám osvědčuje i zde. Např. přínos naší počítačové učebny není pouze v její atraktivitě a možnosti procvičení daných témat, ale také v tom, že zde máte každý týden každé dítě na deset minut jenom sama pro sebe a obráceně.
A nejsou to jen počítače. Mnohé výtvarné činnosti bychom nemohli dělat, nebýt našeho systému. Rovněž práce nad složitějšími pracovními listy je lepší dělat individuálně, o hodnocení a dialogu ani nemluvě
Škola je jednak životem samotným, jednak přípravou na dospělost. Mají-li zodpovědnost a pravomoci přijmout žáci, je určitě nutné, aby je uměli přijímat i učitelé a ředitelé. Jednou z důležitých pravomocí školy má být možnost rozhodovat o tom, co a jak se bude vyučovat.
Otevřená občanská společnost může fungovat tehdy, když se její členové naučí o svých věcech promyšleně rozhodovat z toho místa, na kterém jsou. Takové jednání předpokládá schopnost rozeznat a dobře zvážit konkrétní problém, vyhodnotit dostupné informace, získat chybějící, převzít rizika a odpovědnost.
Pro úspěšný život v moderním světě je nevyhnutelné naučit se stále učit, a to jak organizovaně, tak individuálně (mimo instituce). To je jedním z velkých úkolů současné školy. Člověk by nikdy v žádné fázi svého života neměl ztratit chuť ptát se, chuť přicházet věcem na kloub, chuť dozvídat se nové informace. K tomu všemu by měla směřovat dobrá škola a kde jinde začít než v předškolním zařízení. Rámcový vzdělávací program pro předškolní vzdělávání takové možnosti poskytuje.
Učím s radostí, vydalo Kritické myšlení, o.s. a Step by Step ČR, o.s., 2003.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.