The Composer in the Classroom – školní hudebně estetické rozpravy

The Composer in the Classroom je titul označující přepis diskuzí, které v polovině šedesátých let vedl skladatel a pedagog R. Murray Schafer s kanadskými žáky. Ty byly cíleny především na zapojení školní mládeže do aktivit spojených se soudobou hudební tvorbou, její recepci a také produkci. Některé z debat proběhly v rámci North York Summer Music School a jiné v rámci semináře konaného The Canadian Music Centre, z jehož podnětu měla vybraná skupina kanadských skladatelů vytvářet hudbu pro mladé. Kromě jedné z rozprav, která byla vedena se žáky základní školy, se všech ostatních zúčastnili žáci ve věkovém rozmezí 13 až 17 let. V těchto Schaferových snahách se tedy setkáváme s méně častým, avšak o to potřebnějším zaměřením na aktéry převážně z okruhu staršího školního věku. Také této skupině by měla být věnována pozornost související s podporou individuálního uměleckého vyjádření a hudební kreativity s prvky aktuálních estetických směrů. Zvláště jí však přísluší specifický charakter přístupu v realizaci takto zaměřené výchovné náplně, jejíž podoba je zde naznačena, třeba právě již oním dialogickým způsobem didaktického působení.

Nejen zde, ale i v celém Schaferově hudebně pedagogickém díle nenarážíme na vyčerpávající instruktivní přístup podávající pedagogům přímý a takříkajíc „instantní” návod jak vést hudební výuku. Ve skutečnosti je zde zformulován pouze popis skladatelem uskutečněných projektů, který může sloužit přinejmenším jako podnět pro vlastní vyučování. Jak autor v předmluvě k soubornému vydání těchto textů uvádí, nic v této publikaci není míněno ve smyslu „dělejte to takto”; tvrdí jen, „dělal jsem to takto”. Podle jeho názoru nás pak mohou samy tyto postřehy podnítit k hlubšímu rozvíjení dané problematiky.[1] Patrně se však tímto způsobem pokouší zachovat co nejvyšší míru univerzálnosti svých výchovných idejí, které mohou nacházet své plnohodnotné aplikace na mnoha rozličných kurikulárních platformách, tedy i na té tuzemské. Také učitelé u nás tak mohou zúročit tyto autorovy přínosné zkušenosti a plodně je přizpůsobit podmínkám zdejšího hudebně výchovného provozu.

Navzdory nevyhraněnosti metodické formy svého pojednání tu autor důsledně zaujímá poměrně uvědomělý a koncepčně pronikavý postoj v případě samotné práce s mládeží. Schafer se v uvedených diskuzích snaží žáky postupně přivést ke klíčovým stanoviskům týkajících se hudby a hudebního vyjadřování obecně, a to cestou jejich původních úvah a vlastního definování. Tímto způsobem je například vybízí odpovědět si na základní a obecnou otázku – „co je to hudba”. Postupně a na základě souvislé konkretizace svých cílů se pak pokouší odhalit i jejich možnosti coby improvizátorů, zpočátku třeba jen pouhým imitováním přírody; vždy však na bázi intenzivnější snahy naslouchat a aktivně vnímat znějící svět okolo nich. Tímto způsobem autor plynule buduje systém vyjadřovacích prostředků, se kterými mohou žáci snadno manipulovat a jsou schopni realizovat stále uchopitelnější improvizační a experimentální produkci; to vše na základě principu pokusů a omylů či s pomocí řídících pokynů skladatele. Jak zde Schafer uvádí, skutečná improvizace je hledáním formy bez možnosti ji vždy skutečně nalézt, a to je důvod, proč chybujeme, pokud očekáváme, že se improvizace pokaždé vyvine v hudební výtvor. Její životaschopnost podle něj netkví v ničem jiném než v potenciálu transformovat sebe samu.[2]

Schafer zde ukazuje, že množství kreativních uměleckých situací lze navozovat pouhým stanovením specifického problému a jeho následným tvůrčím řešením. To je patrné například ve zde zmiňované situaci, v níž její iniciátor vyzývá žáky, aby mezi sebou vedli konverzaci, avšak místo hlasu používali pouze nástroje, které v tu chvíli drží v rukou. Vše, co chtějí sdělit svému bezprostřednímu sousedovi, všechny myšlenky, pocity a nápady, musejí být předány prostřednictvím těchto instrumentů.[3] Tímto způsobem je jednoznačně a výstižně vymezen tvůrčí úkol, který může prostřednictvím pouze tohoto úvodního zadání poskytnout snadno dosažitelnou a fungující realizaci. Mnoho jiných aktivit se však neobejde bez důslednějšího a cíleného řízení pedagogem, a proto Schafer pro tyto účely zavádí několik ukázkových dirigentských gest[4], jako například pro:

tichý tón

hlasitý tón

crescendo

decrescendo

krátké zdůrazněné tóny

tiché staccatované tóny

trilek

Tyto pokyny autor následně užívá k řízené nástrojové improvizaci, přičemž jedním z hlavních záměrů, jak je z příkladu patrné, je vytvořit maximální míru znějících kontrastů. Bohatší různorodosti takto vznikajících zvukových textur autor později dosahuje rozčleněním hudebního ansámblu do dvou až tří sekcí, které jsou individuálně řízeny svými vlastními dirigenty. Oboustranná inspirace a vzájemná zpětná vazba mezi těmito skupinami je pochopitelně žádoucím elementem těchto nekonvenčních hudebních experimentů. Jako přednost tohoto druhu řízení se jeví snadná ovladatelnost či vzájemná nezávislost dílčích interpretačních uskupení a z ní vyplývající razantní tvůrčí přesahy takto vznikajících hudebních útvarů.

Volnější improvizaci Schafer dále problematizuje jednoduchými notačními prvky a osobitými formami hudebního zápisu. Jako východisko si volí svébytný formotvorný prostředek, který je ověřen i v rozmezí tradičního hudebního vyjadřování – je jím hudební variace[5].

originál

změna rytmických hodnot

změna výškových hodnot

změna dynamických hodnot

změna dynamických hodnot

převrat podle svislé osy

Jedná se zde tedy o přibližnou a snadno čitelnou formu proporcionální notace, která pro sdělování interpretačních úkonů využívá intuitivních tvarových instrukcí. Nejinak je tomu i v tomto případě, kde vidíme dvojici tvořenou krátkým a dlouhým zvukem, která je vystavena několika základním transformacím. Původní motiv, který je prostřednictvím Schaferova způsobu zápisu vybaven informací o relativní zvukové výšce, délce i dynamice, je zde zřejmými formami obměňován a současně je tu zcela zachována srozumitelná podoba hudební notace, která má jednoznačnou výpovědní hodnotu i mezi hudebními laiky. Podobnou cestou je tak možné přejít od svobodnějšího a minimálně determinovaného hudebního výrazu k elementárním kompozičním výstavbám a operacím. Dané směřování postupující od neurčitosti k detailu a od základních principů zvukovosti k odvozenějším formám hudebně tvůrčí aktivity tak vystihuje Schaferovo chápání určité primární hudební evoluce člověka.

Tyto principy jakési formální sémantizace a symbolizace se odrážejí i v jednotlivých skladbách, které tu Schafer uvádí. Autor sám se však pouhé interpretaci již vytvořených děl vědomě vyhýbá a na základě diskuzí se samotnými hráči či dílčích pokynů a korekcí přivádí interprety pozvolna k jejich vlastnímu hledanému tvaru. Ten zpravidla vykrystalizuje z původně nahodilých struktur, které Schafer symbolicky charakterizuje například obrysy[6], podobnými těmto:

zvuková struktura

Cílené vedení skladatelem podle Schaferových zkušeností směřuje ke konstrukci podstatně sofistikovanějších celků s jasnou stavbou na kontrastně vyváženém základě. To je vidět i na příkladu ilustrujícím zdařilý kontrapunkt[7] flétny, hoboje, klarinetu, lesního rohu a fagotu.

ukázka partitury (obr. autor)

Podobný komplexně promyšlený výsledek mohl být vyprodukován patrně až na základě uvědomění si palety možností formování zvukového materiálu a postupného osvojování zákonitostí hudební improvizace ze strany hráčů samotných.

Právě tohoto rozvoje je možné dosáhnout prostřednictvím stupňovité a řízené práce se žáky, jejíž náplní je svobodný hudební experiment; tu zde Schafer objasňuje hudebním i nehudebním pedagogům jako návod či inspiraci, a to bez jakýchkoli dogmatických tendencí. Nabízí tak přijatelnou cestu hudebně výchovného uplatnění u nás doposud zanedbávaných či neznámých prvků tvořivosti, improvizace a kompozice v duchu soudobého hudebního jazyka. Tato cesta může být bez zásadnějších požadavků na jejich kulturní či obsahové přizpůsobení ražena i napříč středoevropským pedagogických teritoriem.

[1] SCHAFER, R. M. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto : Arcana Editions, 1986, s. 40.

[2] SCHAFER, R. M. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto : Arcana Editions, 1986, s. 45.

[3] SCHAFER, R. M. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto : Arcana Editions, 1986, s. 33.

[4] SCHAFER, R. M. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto : Arcana Editions, 1986, s. 30–31.

[5] SCHAFER, R. M. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto : Arcana Editions, 1986, s. 36.

[6] SCHAFER, R. M. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto : Arcana Editions, 1986, s. 38.

[7] SCHAFER, R. M. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto : Arcana Editions, 1986, s. 39.

Literatura a použité zdroje

SCHAFER, Robert Murray. The Composer in the Classroom. In: The Thinking Ear: Complete Writings on Music Education. Toronto: Arcana Editions, 1986.