Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Těší mne, že se fiktivní firmy dožily dvaceti let
3,5 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Docent Miloslav Rotport, zakladatel Centra fiktivních firem na VŠE v Praze, vyprávěl o počátcích fungování centra i samotných fiktivních firem a naznačil možnosti jejich dalšího rozvoje.
Vraťme se v čase o dvacet let zpátky, kdy jste stál u zrodu Centra fiktivních firem (CEFIF) při VŠE. Co se vám líbilo na myšlence vedení fiktivních firem na středních školách?
Že je to předmět, který studenty připraví na praxi a je zároveň i zajímavý. Není to tak nudné, jako když vyučující zadá studentům úkol a oni se pokoušejí vžít do něčí role. Ve fiktivních firmách v té roli skutečně jsou.
Jak se dařilo zakládání fiktivních firem na školách prosadit?
Vůbec nic jsme neprosazovali. Žádné škole jsme neřekli, založte fiktivní firmu. Naopak jsme museli některé školy brzdit, aby firem nezakládaly tolik, jinak je nezvládnou vést. Bylo to spontánní, hlásilo se tolik škol, že jsme je ani nestíhali registrovat. Necelý rok po svém vzniku vyrazila fiktivní firma Krystal z Českoslovanské obchodní akademie na veletrh fiktivních firem do Norimberku. Takové tempo jsme nečekali. Studenty to bavilo, spoustu věcí dělali i ve svém volném čase.
Jaké úkoly plnil CEFIF ve svých začátcích?
Činnosti se vykonávaly v podstatě ve stejném rozsahu jako dnes s tím, že jsme neměli banku – tu si založili na jedné střední škole – a také u nás ještě nefungovala zdravotní pojišťovna a správa sociálního zabezpečení. Jednotlivé agendy CEFIFu jsme zřizovali za pochodu, jakmile jsme se dozvěděli, co školy potřebují. Když se na nás obrátila škola, která na trhu nemohla sehnat jistý druh zboží, zjistili jsme, že v jiných centrálách existuje centrální dodavatel, a tak jsme ho také založili.
Vedení centra a komunikace se školami musely být náročné s ohledem na tehdejší techniku…
Při menším počtu firem to bylo jednodušší. V té době jsme na katedru pořídili několik prvních počítačů s kapacitou pevného disku 40 MB a ještě neexistovaly e-maily. Zpočátku jsme neměli ani vlastní formulář na živnostenský list, poradili jsme si tak, že jsme na kopii živnostenského listu manžela jedné kolegyně zabílili údaje a napsali jiné. Prvních pět nebo šest živnostenských listů jsme předali v této podobě, pak jsme teprve sehnali čistý formulář tiskopisu a text jsme tam doplňovali.
Hledali jste inspiraci u zahraničních center?
Soukromě nás vyškolilo Rakousko, teprve později, když už jsme měli větší množství firem, jsme začali komunikovat s centrálou v Essenu. Co se týče oblasti podnikání, některé školy se inspirovaly tím, co vyráběla sponzorská firma. Například Krystal měl zpočátku reálného sponzora ve firmě, která prodávala sklo. Některé skutečné pivovary zase sponzorovaly pivovary fiktivní. Když si pak někdo fiktivně objednal pár soudků piva, na veletrhu mu načepovali i reálné. Mysleli jsme, že se sponzorství rozšíří jako šance se zviditelnit za velmi nízké peníze, ale příliš se to neujalo. Obecně se ale fiktivní firmy zavedly velmi dobře. Jsem moc rád, že se ta myšlenka letos dožila dvaceti let a pořád jsou možnosti dalšího rozvoje.
Jaké například?
První oblastí, která není příliš využitá, je rekvalifikace nezaměstnaných. Tímto způsobem vznikaly fiktivní firmy v Německu v oblasti Essenu, kde byla po zrušení těžkého průmyslu velká nezaměstnanost. Lidé se potřebovali zaškolit, aby mohli podnikat ve službách, naučili se vést účetnictví apod. U nás je problém v tom, že rekvalifikace na základní kancelářské dovednosti nejsou zapotřebí, protože značnou část nezaměstnaných tvoří ekonomové. V rekvalifikačních kurzech ekonomického zaměření se vzdělávají lidé, kteří mají všeobecné znalosti a potřebují si například doplnit něco konkrétního z účetnictví, což formou klasického kurzu zvládnou pravděpodobně rychleji než přes fiktivní firmu. Lidé, kteří chtějí pracovat v řemeslných profesích nebo v gastronomii, zase potřebují praktické dovednosti, které se tímto způsobem dají těžko trénovat. Cílová skupina je u nás tedy užší.
Jakým způsobem by se výuka realizovala?
Nejjednodušší je využít vybavení fiktivní firmy ve škole a výuku vést v rámci vzdělávání dospělých. Musely by se ovšem pečlivě vybrat aktivity, kterým by se účastníci věnovali. Zatímco v našich fiktivních firmách máme na všech pozicích včetně ředitelů studenty, uchazeči o zaměstnání si musí procvičit činnosti, které budou opravdu dělat.
Kde vidíte další možnosti rozvoje fiktivních firem?
Druhou možností je prohloubení praktické přípravy na středních školách, ale i tady narážíme na problémy. Na některých školách hodinovou dotaci fiktivních firem naopak snížili, aby mohli žáky připravit na státní maturitu z cizích jazyků. Na jiných školách výuku z tohoto důvodu zčásti přesunuli do třetího ročníku. Zde se ale ukazuje, že studenti ještě nejsou připraveni, protože řadu věcí v teoretických předmětech neprobírali. Z ekonomiky podrobně znají zahraniční obchod, ale neučili se například o mzdách. Úkolem fiktivní firmy přitom není poskytovat nové teoretické učivo, měla by procvičovat učivo, které znají. Jiné podmínky pro výuku cvičných firem jsou v Rakousku, kde jsou obchodní akademie pětileté a studenti mají už v prvním a druhém ročníku více teoretických ekonomických předmětů vztažených k praxi.
Co byste fiktivním firmám popřál do dalších let?
Aby školy měly více finančních možností a mohly podpořit účast firmy na zahraničním veletrhu. Do zahraničí začaly jezdit spíš soukromé školy, protože mohou použít peníze vybrané na školném, zatímco státní dotace nejsou určené na výdaje tohoto druhu. Před lety jsme měli představu, že by se vytvořil „fond státní reprezentace“, z něhož by se například deseti nejlepším cvičným firmám přispělo na výjezd do zahraničí, a zbytek by dopláceli sponzoři. To se bohužel nerealizovalo, ministerstvo tehdy přestalo vyplácet CEFIFu příspěvky, a tak jsme s návrhem ani nepřišli.
Jaká je vaše osobní zkušenost se žáky působícími ve fiktivní firmě? Jsou samostatnější a sebevědomější?
Na Českoslovanské obchodní akademii, kde jsem se byl podívat u maturity, se do fiktivní firmy zapojila polovina třídy a rozdíl v sebejistotě vystupování studentů byl podstatný. Bylo to také tím, že v Praze byla ze začátku tahle firma dlouho jediná a ostatní školy do ní chodily na exkurzi. Studenti neustále někomu cizímu vysvětlovali, co je fiktivní firma. Přítomnost předsedy maturitní komise už je pak nevyvedla z míry na rozdíl od studentů, kteří zatím poznali jen své učitele.
Článek vyšel v časopise VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 1, číslo 4/2012, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://nuv.cz/publikace-a-periodika/vzdelavani-4-2012.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.