Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Supervize pro učitele jako cesta k řešení náročných situací
3,0 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Co je supervize a co může nabídnout školám a učitelům? Možná nejlepší odpovědí na tuto otázku jsou přímé zkušenosti a reflexe supervidovaných učitelů: „Možnost podělit o své problémy s ostatními a vyslechnout názory a zkušenosti kolegů“, „Jiný pohled na události a problémy, získání nadhledu, vyčištění hlavy“, „Podělím se o problémy a zjistím, že je nemám jen já“, „Ujasnění a potvrzení správnosti řešení a rozhodnutí“, „Pomohla mi získat nadhled“, „Smysl je přivést paní učitelku do lepšího psychického stavu a nálady, uklidnit ji, že v tom není sama“.
V anotaci jsou jen některé z odpovědí učitelů na otázku, co jim přinesla supervize a v čem vidí její smysl. Hodnocení probíhalo po roce supervize. Jistěže nebyly všechny odezvy tak pozitivní, někteří učitelé v supervizi smysl nenašli, někteří ho ani nezkusili hledat. Někteří se supervize báli, což je zcela přirozené a dosti časté – „Mám obavy z kritiky kolegyň“, „ Nechci se před ostatními svěřovat“. To je riziko skupinové supervize (odpadá při supervizi individuální) a je jednak o osobním nastavení, ale také o vztazích v týmu.
Možná již čtenáři běží hlavou úvaha „o dětech si přece povídáme s kolegyněmi v kabinetě pořád, tak k čemu nějaká supervize?“. "Jsou ty hovory vždy, nebo alespoň převážně, užitečné?" "Netočíme se v kruhu?" "Nevyčerpává nás to, namísto posílení?" Supervize se vyznačuje mimo jiné přítomností a činností osoby supervizora, tedy odborníka zvenčí, který není zatížen osobní angažovaností v daném problému/konfliktu/vztahu a může tedy nabídnout nový/jiný/nečekaný pohled na situaci. Rádi bychom slyšeli, že nám tento odborník najde i řešení. Supervizor ale nemá předkládat řešení, může nám však pomoci vhodnými otázkami řešení nalézt. Jsou i situace, které řešení vlastně ani nemají. Pak nám supervize může pomoci si uvědomit, že jsme již možnosti nalezení řešení vyčerpali a umožní nám se s takovou situací vyrovnat.
Supervize ve školách je stále novinkou a rozhodně jsme nečekali, že to bude snadné. Setkali jsme se i s podivem či obdivem kolegů supervizorů nad naším nápadem supervize v běžných základních školách. Naši učitelé supervizi převážně přijali. Postoj příjemců též mohl být ovlivněn tím, že v rámci evropského projektu (2010 – 2012) měli supervizi zdarma a vedení školy tak nemuselo řešit, z čeho bude supervizi financovat. Někde se zúčastnila menší část sboru, která intenzivně, ba i nadšeně pracovala. Jinde ji měli povinnou. A přestože by supervidované tato skutečnost mohla odrazovat, připravovali si konkrétní témata - většinou se jednalo o aktuální kasuistiky „problémových“ žáků. Otázka vedoucích pracovníků, zda supervizi pojmout dobrovolně či povinně, se ve školách nijak nelišila od řešení této otázky při supervizi v sociálních službách. Tyto organizace mají zásadní výhodu v tom, že supervize je v oboru již známým pojmem.
Jedním z nejčastějších témat supervize ve škole je konkrétní žák, se kterým si paní učitelka, případně celý sbor, neví rady (případová supervize). Tedy například, jak reagovat na „zlobení“ či jiné projevy nekázně. Výhodou supervize ve skupině je, že prakticky pokaždé se při společném sdílení nepříjemných zážitků, problémů, rozzlobenosti, bezmoci či pochyb v souvislosti s chováním Jirky Nováka ze 7.A, ukáže jiskřička pozitivna. Někdo z kolegů má dobrou zkušenost s tím, co na Jirku funguje či si v něčem konkrétním s Jirkou rozumí. Můžeme společně přijít na to, co se osvědčuje (a naopak co moc nepomáhá). Můžeme uvažovat o tom, v čem se Jirka liší od jiných dětí, se kterými se nám spolupráce daří. Můžeme vytvořit mozaiku osobního a rodinného příběhu Jirky. To nám může otevřít nový pohled, že ten nesnesitelně provokující "zlobivý" kluk má tak těžký život, že bychom na jeho místě asi také zlobili. On nám to nejspíš nedělá naschvál, ale jinak to neumí. Nebo to právě naopak naschvál dělá, a právě nám, a pak může být velmi zajímavé se podívat na to, zda my k tomu nějak nepřispíváme.
Principem supervize je společné hledání, ne hotové návody či chytré rady. Ty totiž nefungují univerzálně. Univerzální rada může být na používání mixéru, nikoliv na jakýkoliv vztah. To, co funguje paní učitelce Kudláčkové s Jirkou, jí možná „nefunguje“ s jiným žákem z téže třídy a ani jiné paní učitelce a Jirkovi. Každý jsme jedinečný a vzájemné interakce jsou jedinečné. To někdy trochu pomíjíme, když chceme návody a jasná řešení – „Měla jsem zcela jiné představy, myslela jsem si, že se od supervizorů dozvím konkrétní řešení různých situací“. Takové nereálné očekávání pak vede ke zklamání ze supervize či ze supervizora, případně celého světa „nikdo mi nepomůže a neporadí“.
Někdy nám supervize přinese nečekaný vhled do naší práce. Jedna zkušená a určitě velmi dobrá paní učitelka se po první supervizi přišla podělit o nečekaný "aha" zážitek. „Víte tak mě napadlo, že to co se v té třídě děje, nějak souvisí se mnou“. Na jednu stranu skvěle objevné po jenom setkání, na druhou stranu překvapivé, že to dosud netušila.
Supervize je důležitou součástí profesního růstu, protože pomáhá rozvíjet reflexi a sebereflexi toho co dělám (jaké používám metody, proč a jaké to má výsledky) a co prožívám. Ano, prožívám - někdy totiž slyšíme argumenty typu „jsem profesionál, situace v práci nijak neprožívám“. To je nereálné. Lidé, kteří nejsou vyhořelí, zcela disociovaní od svých pocitů, dlouhodobě pod farmakologickým tlumením apod, zpravidla „něco“ prožívají. Pokud opravdu neprožívají, nezasahuje tento stav jen jejich práci, ale celý život. Tedy i v pracovních vztazích profesionálové prožívají negativní pocity: zlost, bezmoc, lítost... Protože pocity, které prožíváme, si nemůžeme vybrat jak rozinky z vánočky, tedy jen ty příjemné. Pracovní vztahy nasedají na naše osobní zkušenosti, minulost, aktuální současnost i očekávání. Pracovní vztahy mohou otevírat naše osobní témata a oživovat staré zážitky. Malý příběh: Paní učitelka má před každými třídními schůzkami velmi nepříjemné pocity, ba až strach. Před lety se jí totiž stalo, že ji jedna matka žáka velmi nevybíravě napadla, křičela na ni přede všemi ostatními rodiči, nespravedlivě ji obviňovala a nikdo z ostatních rodičů se jí nezastal. Přetrvává pocit křivdy, zklamání, ohrožení, a to i po letech. Navíc jí připadá, že když už je „stará a zkušená“, neměla by se takovými věcmi zabývat, natož trápit. To říká rozum, ale je otázka, do jaké míry náš rozum ovlivní naše prožívání, ať už emocionální, či tělesné. Paní učitelka má již léta před každými třídními schůzkami stažený žaludek. Kolegyně vyprávěly, co podobného zažily a jak to zvládaly, a paní učitelka si uvědomila, že to, že byla ochotná své obavy sdílet, jí jednak ulevilo a navíc ji potěšilo, že inspirovala ostatní - „mladé kolegyně si uvědomily, že to, čím prochází, postihlo každou z nás“. Obav z třídních schůzek se paní učitelka úplně nezbavila, ale její potřeba „nebýt s tím sama“ se naplnila. To je výhoda skupinové supervize. Při individuálním setkání bychom se mohli dobrat k tomu, proč jeden, byť nepříjemný zážitek, tak dlouho ovlivňuje naši práci. Vysvětlení nebude pravděpodobně jen v této nepříjemnosti, ale možná v souvislosti s něčím podobným z našeho života. Může to být řada situací či událostí, osobní křivda od blízké osoby nebo i nenaplněná potřeba podpory.
Pokud se máme zabývat potřebami dětí (a některé mají i speciální potřeby), respektive žáků, je třeba se též zaměřit na potřeby učitelů. Jsem přesvědčena, že učitel, který nevnímá, nereflektuje a nenaplňuje potřeby vlastní, může jen stěží vnímat potřeby svých žáků, nebo za cenu vyčerpání či sebeobětování. Základem dobré péče o druhé je dobrá péče o sebe sama. Tedy „nikoliv potřeby samy o sobě, ale jejich popření může být škodlivé“ (Hawkins P., Shohet R., 2004) [1]. Supervize je jedním ze způsobů duševní hygieny, tedy péče o sebe.
„Supervize je pro nás vlastně podněcující rozhovor, v jehož průběhu máme možnost lépe reflektovat svoje postoje ke konkrétním tématům, ale i k metodám své práce. Nabízí nám nový pohled na obtížné situace při výkonu profese - zdánlivě neřešitelné, či zvládnutelné jen s velkými obtížemi. Velice motivující je fakt, že nejsme "postrkováni" do určitého modelu - naopak, řešení nacházíme sami v sobě. Každý má určité skryté rezervy, které patřičnými otázkami může aktivovat.„ Mgr. Jitka Dupalová, ředitelka školy. Nebo velmi podobnými slovy supervizora: ,,Ti, kteří se již naučili supervizi systematicky využívat, pociťují na své kůži její výsledky. Zřetelněji a reflektovaně se pohybují uprostřed mezilidských profesních vztahů, nabírají novou chuť ke své náročné práci a tato chuť je také prevencí ohrožujícího syndromu vyhoření.“ (Šimek, A., 2000) [2].
Vraťme se k úvodnímu trvzení „nebýt v tom sám“. To je samozřejmě smyslem supervize kdekoliv: ve zdravotnictví, v psychoterapii, sociálních službách. Ale učitelství je v tomto ohledu specifické. Učitel je ve třídě reálně sám. Nemyslím ty klidné chvíle ztichlé školy, kdy je opravdu sám, myslím plnou třídu dětí a jednoho dospělého, kdy kromě toho, že jsem jako učitel zodpovědný za to, že děti budou něco umět, také ovlivňuji klima ve třídě, buduji vztahy, pomáhám a kontroluji. Již jen kombinace toho, že jako učitel mám jak pomáhat, tak kontrolovat, je velmi náročná. Toho, co učiteli pomáhá, je poměrně málo a on sám se setkává spíše s kontrolou své práce než podporou. Jednou z forem podpory je právě supervize. Tento pojem si již konečně proklestil oficiální cestičku do českého školství, a to Metodickým pokynem o poskytování supervize ve škol. zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ve školských zařízeních preventivně výchovné péče č.j. 1599/2010-6/IPPP [3]. Je to jasný krok kupředu. V jiných oborech pracujících s lidmi je již supervize samozřejmým jevem. Nebojme se říci, že je to malý krůček pro supervizi, ale velký krok pro školství, a to nejen speciální. Důležité je, že tento pojem již vůbec ve školské oficiální terminologii existuje, nicméně v běžných školách je povědomí o supervizi malé.
Náročné situace ve škole nenastávají bohužel jen tehdy, kdy žáci zlobí. Dějí se i situace, které jsou pro učitele reálně traumatizující: úraz dítěte a z toho případně vyplývající trestně právní odpovědnost nebo jen necitlivě vedená inspekce, která na několik měsíců doslova otráví atmosféru ve škole. To je akutně prostor pro krizovou intervenci, o které se toho ve školách také mnoho neví; ale i pro supervizi. V rámci již zmíněného projektu proběhla konference o supervizi ve škole s výstupem sborníku Rozvoj školy a supervize [4] a na základě odborného kvalitativního výzkumu i scénář k filmu.
V základních či mateřských školách se postupně objevuje supervize z aktivity osvícených ředitelů a ředitelek, často prostřednictvím různých projektů. Přístup a nastavení vedení školy je v kontextu supervize zcela zásadní. Pokud vedení není zvyklé či ochotné řešit problémy otevřeně, může pro ně supervize být ohrožující. Může to být velmi direktivní styl řízení nebo manipulativní jednání vedení; ukázkově třeba reálný dotaz vedení „to mi tedy poraďte, jak mám děvčata donutit, aby přišla dobrovolně“. Též postoj „my se máme všichni rádi a žádné problémy nemáme“ supervizi nenahrává. V těchto týmech sice „nejsou“ konflikty, ale problémy se řeší oklikou: pomluvami a dalšími nefér strategiemi. Supervize vede a povzbuzuje lidi k jejich kompetentnosti a zodpovědnosti, to znamená i vědomí si vlastních potřeb a hranic. Pokud je vedení školy supervizi otevřené, může mít supervize značný přínos pro tým (supervize týmová). Může otvírat, kultivovat a pomáhat řešit latentní konflikty. Jak je třeba třídní učitelce, když se na ni kolegové na pedagogické radě sesypou a o její třídě se hovoří jako o té nejhorší na škole? Jaké to je pro kolegy, když jsou domluvená nějaká pravidla vůči žákům a někteří je nevyžadují, případně sami nedodržují. Vnější pohled supervizora může pomoci v tom, že můžeme mít různé názory, můžeme se neshodnout, dokonce ze situace vyplynout i konflikt. Přesto můžeme (a měli bychom) dobře spolupracovat – od žáků čekáme, že budou spolupracovat, vytváříme aktivity pro skupinovou výuku, ale daří se spolupracovat i v rámci sboru? Tedy, může to jít dětem, pokud to nevidí u učitelů samotných?
Někteří učitelé uvedli „supervize mi nic nepřinesla“. To se může stát. Se supervizí se to má totiž tak, že to, co do procesu vložím, to také dostanu zpět. Pokud se nechci angažovat, zapojit, jsem myšlenkami jinde, tak mi to možná nic nepřinese, protože supervize není pasivní konzumace rad a postupů, ale aktivní hledání. Možná ale potřebuji čas a zpočátku mi stačí naslouchat. Kromě ochoty hledat je třeba i vůle, ba odvaha, připustit si pochyby o své práci. A to je ve škole, která stále často stojí na hledání chyb, těžší než kdekoliv jinde.
http://www.youtube.com/watch?v=LpkCpBj6XGU&feature=youtu.be,
http://www.stream.cz/video/696211-supervize-ocima-ucitelu
Použitá a doporučená literatura:
Bálintovská skupina – bezpečná supervize pro učitele – Štětovská I. (In Rodina a škola 04/2007)
Balint, M: Lékař, jeho pacient a nemoc, Grada, 1999
Broža, J. (ed.) Supervize v adiktologické praxi, Triton, 2008
Fejfarová, R.: Jak získat energii a udržet si ji – prevence syndromu vyhoření, Speciální vzdělávací potřeby žáků a potřeby učitelů, Lumen vitale – centrum vzdělávání, o.s., 2008
Fejfarová, R.: Proč supervize? Pomáhá učitelům zrát. Rodina a škola, 8/2010
Hajný, M.: Jak se bránit supervizi, www.supervize.eu
Havrdová, Z., Hajný, M., Praktická supevize – Průvodce supervizí pro začínající supervizory, manažery a příjemce supervize, Galén, 2008
Hawkins P., Shohet R.: Supervize v pomáhajících profesích, Portál, 2004
Kopřiva, K.: Lidský vztah jako součást profese, Portál, 1997
Metodický pokyn o poskytování supervize ve škol. zařízeních pro výkon ústavní výchovy a ve školských zařízeních preventivně výchovné péče č.j. 1599/2010-6/IPP, www.msmt.cz
Pačesová, M.: Lékař, pacient a Michael Balint, Triton, 2004
Psychoterapeutické sešity 2/2000 – úvod A. Šimka - Supervize je u nás stála nová
Sborník konference Rozvoj školy a supervize, Lumen vitale – centrum vzdělávání, o.s., 2012
Supervize, Pražský psychoterapeutický institut, 1995
Supervize – kazuistiky, Triton, 2004
HAWKINS, Peter; SHOHET, Robin. Supervize v pomáhajících profesích. Portál, 2004. 202 s. ISBN 8071787159.
ŠIMEK, Antonín. Supervize je u nás stále nová in Psychologické listy. 2. vyd. Praha: Portál, 2000.
MŠMT, -. Metodický pokyn k poskytování supervize ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a ve školských zařízeních preventivně výchovné péče [online]. 2010. [cit. 2013-09-19]. Dostupné z: www.msmt.cz/file/1569_1_1/.
AUTORŮ, kolektiv. Rozvoj školy a supervize. 1. vyd. Praha: Lumen vitale - centrum vzdělávání, 2012. ISBN 978-80-905000-7-5.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.