Supervize je pomoc, ne kontrola

V uplynulých letech jsme na katedře psychologie Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy realizovali dvě rozsáhlá dotazníková šetření, která mimo jiné zjišťovala, jak rozšířená je supervize na českých základních školách. Z výsledků vyplynulo, že v roce 2017/2018 supervizi zažívalo jen 3,5 % vyučujících (z celkového souboru 2394 osob) a v roce 2019/2020 4,5 % vyučujících (z celkového souboru 816 osob). Navzdory malému nárůstu se stále jedná o mizivé zastoupení. Důvody tohoto stavu jsou různé – nedostatek času, nedostatek financí, nedostatek supervizorů… A také nedostatek povědomí o tom, co supervize je a v čem může být přínosná.

Supervize má dlouhou historii a je využívána v různých pomáhajících profesích, například v sociální práci, psychoterapii a lékařství. Do učitelství také patří, ale bohužel není dosud tolik rozšířena, protože ji (například na rozdíl od sociální práce) nevyžadují regulační orgány, vyučující o ni tolik nevědí a není přítomna v běžném pedagogickém diskursu.

Co je supervize?

Supervize představuje dlouhodobé skupinové či individuální setkávání pracovníků se supervizorem. Ten je odborníkem se specializovaným výcvikem v supervizi. Instituce si supervizora najímá jako externistu a nemá s ním žádný jiný pracovní vztah. Právě to, že je supervizor „cizincem“, představuje důležitý zdroj. Může se totiž doptávat i na takové aspekty řešených témat, které jsou pro „místní“ natolik samozřejmé, že už je ani nevidí. Smyslem supervize je rozvíjet profesní dovednosti, posilovat vztahy v pracovním týmu a nacházet řešení problematických situací.

Supervize je jedním z typů kolegiálního sdílení profesních zkušeností a jedním z nástrojů profesního rozvoje. Kolegiální sdílení obecně představuje opakovaná formálně organizovaná setkávání, během kterých vyučující svým kolegům a kolegyním vypráví o subjektivně významných pracovních událostech, ti jim aktivně naslouchají a popisované události citlivě a nehodnotícím způsobem komentují. Kolegiální sdílení může probíhat různými formami – nejtypičtější je supervize, ale podobnými principy se řídí také intervize či mentoring i dílčí techniky, jako je Wanda a balintovské skupiny.

Někteří supervizoři pochází ze školství (učitelé či školní psychologové, kteří absolvovali požadované výcviky), jiní původně pracovali ve zcela jiných oblastech. Znalost školního prostředí může být výhodou, ale není nezbytná. Důležitější je, zda supervizor dokáže skupinu vést a povzbudit jednotlivé aktéry v tom, aby si kladli ty správné otázky a podívali se na sdělované zkušenosti novou optikou.

Jak supervize probíhá?

Vyučující na supervizi přináší své profesní zkušenosti, v kterých cítí pochybnosti, potřebují se v nich lépe zorientovat a inspirovat se od druhých. Může se jednat o širokou škálu témat: 1) žáci (komunikace se žáky, představy o konkrétních žácích, zvládání náročných situací ve třídách atd.); 2) rodiče (komunikace s náročnými rodiči, pravidla kontaktu s rodiči, konflikty, nastavení funkčních hranic mezi školou a rodinou atd.); 3) učitelský sbor (vztahy v kolektivu, spolupráce, konflikty mezi vyučujícími, asistentkami, vychovatelkami či vedením atd.); 4) škola (fungování školy jako celku, klima ve škole, vize, pravidla atd.); 5) osobnost a soukromí (rovnováha mezi pracovním a osobním životem, pracovní spokojenost, pochybnosti o vhodnosti povolání, profesní identita atd.).

Supervizní setkání trvají obvykle 2–3 hodiny. Průběh setkání podléhá určité obecné struktuře, ale v rámci ní vždy záleží na tom, kdo se setkání účastní a o jakých tématech se hovoří. Představu o průběhu typické supervize si můžeme udělat díky popisu paní učitelky: Přišla k nám supervizorka. Nikdo z týmu ji neznal. Změnili jsme organizaci prostoru, vytvořili kruh ze židlí a lavice nechali za sebou, všichni jsme tak na stejné úrovni s otevřeným prostorem uprostřed. Na začátku proběhlo: úvodní vzájemné seznámení, definování obsahu, cílů a pravidel supervize (otevřenost, konkrétnost a zachování důvěrnosti informací), formulování témat, která jsou pro nás důležitá a kterým se chceme věnovat. Každý, kdo přinesl téma, musel formulovat otázku, co by rád na supervizi získal, s čím chce odcházet. Pak jsme se tématům postupně věnovali. Jedno téma trvá cca 45 minut, někdy ale více. Nikdy se nestihnou všechna témata. Supervizorka se hodně ptá. Občas něco poradí, pokud o to stojíme. Na konci je závěrečné kolečko.

Kde se dozvědět více?

Pozornost věnovaná supervizi a kolegiálnímu sdílení pomalu narůstá. Doporučit lze například práce Bohumily Lazarové, Jany Poche Kargerové, Step by Step a další. Také náš tým se kolegiálnímu sdílení, včetně supervize, již delší dobu věnuje.

V aktuálním projektu „Supervize – prevence učitelského vyhoření“ (TL01000399), který realizujeme za finanční podpory Technologické agentury ČR, jsme výzkumně mapovali situaci na školách využívajících kolegiální sdílení (ponejvíce supervizi). Na základě výsledků výzkumu jsme připravili několik praktických výstupů.

Pro školy, které dosud nemají žádné zkušenosti se supervizí a mezi vyučujícími panuje neznalost a skepse, může být přínosné krátké animované video „Supervize nekouše“. Jeho scénář vychází z autentických zkušeností a prožitků profesionálů, kteří supervizí prochází. Video je dostupné zde: https://www.youtube.com/watch?v=u290gkHVQjQ.

Pro vedení škol, které uvažují o zavedení kolegiálního sdílení, je určena certifikovaná metodika výběru a zavádění kolegiálního sdílení do škol. Ta ve stručné formě představuje hlavní principy kolegiálního sdílení, rozdíly mezi supervizí, intervizí, mentoringem, balintovskými skupinami a Wandou a otázky, na základě kterých lze zvolit tu nejvhodnější metodu pro potřeby a podmínky konkrétní školy. Metodika je dostupná zde: https://pages.pedf.cuni.cz/vyzkumvyhoreni/files/2021/06/TEKOS_METODIKA_final-1.pdf.

Hlubší vhled do kolegiálního sdílení profesních zkušeností ve školách představujeme v knize „Techniky kolegiálního sdílení profesních zkušeností – Když spolu vyučující mluví o práci...“ (Smetáčková et al., 2021), která vedle teoretických poznatků a výsledků výzkumu nabízí i řadu příběhů konkrétních škol.

Další výstupy projektu průběžně představujeme na webových stránkách www.ucitelskevyhoreni.cz.