Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Studentský dobrovolnický klub ADRA
4,5 (2 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Jedním z týmů soutěže <b><i>Brána k druhým</i></b>, kterému vstup do vítězné pětice unikl jen o vlásek, je Studentský dobrovolnický klub ADRA Frýdek-Místek. Soutěž probíhala v ráci projektu NIDM <b><i>Klíče pro život</i></b></p>
Členy klubu jsou studenti středních a vysokých škol, tomu nejmladšímu je však teprve patnáct let a navštěvuje ještě základní školu. Svůj volný čas věnují mnoha skupinám potřebných. Ať už dětem z dětských domovů, mentálně postiženým, seniorům či klientům z hospice. Samozřejmě se také zapojují do organizace veřejných sbírek. Jednotlivých programů se účastní zhruba sedm studentů, někdy i více, podle časového vytížení ze zhruba patnácti aktivních členů. Jak sami říkají, smyslem jejich konání je jednak nějakým rozumným způsobem využít volný čas a navíc zažít ten nenahraditelný pocit, kdy někomu vykouzlí úsměv na tváři. V klubu si budují i nová přátelství, ale to nejdůležitější a nejpodstatnější je, že odcházejí naplnění radostí, že někomu pomohli.
Studentský dobrovolnický klub při ADRA Frýdek-Místek existuje už skoro deset let. Jak se za tu dobu proměňoval?
Monika Janoštíková, koordinátorka klubu:
Myšlenka klubu je pořád stejná - být prospěšný ostatním. Prostřednictvím zajímavých programů se snažíme potěšit lidi v domově pro seniory a v hospici, sportujeme nebo si hrajeme s dětmi v dětských domovech, pomáháme jako asistenti zdravotně postiženým apod. Co se mění je množství zapojených mladých lidí a programů, které se za rok uskuteční. V minulém školním roce 2011/2012 se do klubu zapojilo přes 50 studentů a připravili okolo 40 programů. V roce 2003 to bylo asi 10 studentů a 6 programů.
Co bývá hlavním důvodem pro ty, kteří jako dobrovolníci přicházejí do klubu?
Gabriela Slívová, členka klubu
Jedním z důvodů, proč lidé přicházejí do klubu, může být touha a hlavně chuť pomáhat ostatním. Přání zažít něco nového, poznat nové přátelé, udělat radost druhým a vykouzlit úsměv na jejich tvářích. Sama jsem chtěla zkusit něco nového a zjistit, zda mám potřebnou sílu, odhodlání a výdrž pracovat s lidmi, kteří třeba neměli v životě takové štěstí jako já.
Kristýna Šebestíková, členka klubu
Mým hlavním důvodem proč vstoupit do klubu dobrovolníků bylo jednak splnění povinných hodin dobrovolnictví, jelikož studuji na sociální škole, ale ještě více jsem chtěla poznat samotné prostředí, jak domu pro seniory, dětského domova atd., a chtěla jsem si hlavně vyzkoušet, zda dokážu vycházet s různými cílovými skupinami, připravovat různé programy, které by odpovídaly jak jejich fyzickým, tak i psychickým schopnostem. Nikdy nebudu litovat toho, že jsem šla do dobrovolnického klubu, protože poznám hodně věcí, o kterých mnoho lidí nic neví.
Je pro vaši činnost podstatná podpora, kterou vám poskytuje ADRA? V čem hlavně?
Monika Janoštíková, koordinátorka klubu
Jsme jeden z mnoha projektů Dobrovolnického centra ADRA (DC ADRA) ve Frýdku-Místku, které je samostatnou pobočkou Humanitární organizace ADRA. Ze zkušeností z minulých let je ověřeno, že pro dobré fungování klubu je vhodnější, aby jej vedl dospělý koordinátor. DC ADRA se proto každým rokem snaží získat prostředky na financování koordinátora, který pomáhá studentům s přípravou programů a kontaktuje jednotlivá zařízení. Dobrovolnické centrum ADRA poskytuje studentům také klubovnu. Na získávání financí pro činnost klubu se podílejí i samotní členové. V minulém roce například zorganizovali na Gymnáziu ve Frýdlantu nad Ostravicí akci s názvem „Pečeme pro ADRU“. Prodejem vlastnoručně připravených svačinek utržili pro klub téměř 5 000 Kč.
Spolupracujete s nějakými dalšími spolky či skupinami ve svém okolí?
V současné době připravujeme programy pro tyto zařízení a organizace:
Dětský domov Na Hrázi Frýdek-Místek
Domov pro seniory Frýdek-Místek
Centrum pro lidi s mentálním postižením Náš svět Pržno
Hospic Frýdek-Místek
Dětský domov Ostrava-Kunčice
Klub Míša, sdružení rodičů dětí se zdravotním postižením Frýdek-Místek
APROPO, asociace pro zdravotně postižené Havířov
Nemocnice ve Frýdku-Místku
Do soutěže Brána k druhým jste se přihlásili s řadou aktivit, které zabírají široké spektrum oblastí. Co pokládáte za hlavní zaměření své činnosti?
Monika Janoštíková, koordinátorka klubu
Je pravda, že připravujeme řadu různorodých dobrovolnických aktivit - sportovních, výtvarných nebo kulturních, ale všechny mají jeden společný znak - jsou určeny lidem, kteří jsou oproti nám ostatním nějak znevýhodněni, například dětem, které žijí v dětském domově a nemají vlastní rodinu nebo lidem s postižením, kteří nebudou chodit nikdy do práce.
Co vám zatím přineslo setkávání s dětmi z dětských domovů?
Gabriela Slívová, členka klubu
Každé setkání s dětmi z dětských domovů je jedinečné a něčím kouzelné. Děti mají vždy spoustu energie, elánu a radost, která z nich vyzařuje je nepopsatelná. Dobrovolníci pak získávají energii zpět, jen pro ten pocit, který z povedeného programu člověk získá, to stojí za to!
Kristýna Šebestíková, členka klubu
S dětmi z dětských domovů se stýkám moc ráda. Jsou to děti nabité energií - ráda pro n společně s ostatními vymýšlím různé hry. Už tím, že se snažím spolupracovat s dětmi, se také snažím osvojit si určité dovednosti do osobního života, kdy se jednou budu starat o své vlastní. Je to pro mě dobrá praxe, jak se naučit děti zabavit jinak než hrou na počítači nebo sledováním televize.
Jaký vliv má na vás setkávání s lidmi mentálně postiženými a s lidmi, kteří se v hospicích připravují na smrt?
Gabriela Slívová, členka klubu
Setkání s lidmi s mentálním postižením je zajímavé a často pro nás překvapivé. Já osobně mám nejraději práci s touto cílovou skupinou, líbí se mi jejich odhodlání a vůle do všeho, jejich nápaditost a otevřenost. Tito lidé jsou naprosto úžasní, mám je ráda a vždy se na ně znovu těším. Programy v Hospici vždy přinášejí silný a nezapomenutelný zážitek. Občas si říkám, kde všichni berou tolik energie a síly. Vážím si je za to, jací jsou, a doufám, že jednou budu stejně tak silná jako oni.
Kristýna Šebestíková, členka klubu
Setkávání s lidmi s mentálním postižením je pro mě už více obtížné. Za prvé, je mi všech mentálně postižených moc líto a nikdy bych se nedokázala vcítit do toho, co skutečně pociťují a za druhé, mám z takové to cílové skupiny (u dospělých) taky strach, protože mají neuvěřitelnou sílu a člověk jim nechce ublížit, ale také si musí chránit své vlastní zdraví. Co se týče hospice, tak ten na mě momentálně nemá žádný negativní vliv, je pravda, že se zde nachází lidé v terciárním stádiu nemoci, ale vůbec to nevnímám a beru to tak, jak to je. Je pravda, že jsem nebyla v hospici přítomna, když přicházely ty nejtěžší chvíle klientů, ale mám ráda, když si společně s dobrovolnickým klubem chodíme do hospice zazpívat, protože jde vidět, že je to opravdu potěší.
Můžete uvést nějaký zvlášť silný zážitek z tohoto vašeho působení?
Gabriela Slívová, členka klubu
Za silný zážitek například považuji náš program pro Hospic Frýdek-Místek. A i když v klubu nejsme moc dobří zpěváci, i tak volba padla právě na zpěv lidových písní. Trošku jsme podcenili přípravu a podle toho vypadalo i naše vystoupení. Zpěv byl falešný a my zapomněli jednotlivé sloky písniček. My to cítili jako jeden velký trapas, ale ostatním se to líbilo. Po každé jiné akci jsou všichni dobrovolníci plni nadšení a po téhle byli všichni ticho. Myslím si, že všichni měli o čem přemýšlet a určitě to v každém něco zanechalo.
Kristýna Šebestíková, členka klubu
Nevím přesně, jestli může být tato odpověď, ale pro mě nejsilnější zážitek byl ten, když jsme chystali program pro cílovou skupinu s mentálním postižením, a to různého věku, a jeden z nich za mnou neustále pořád chodil a snažil se mě odtáhnout někam jinam. Měla jsem strach, i když si myslím, že to špatně nemyslel, protože si chtěl zahrát hru jinou než ostatní, ale měla jsem strach, protože měl obrovskou sílu a být s ním někde sama tak vím, že bych se neubránila.
Jaké je podle vašeho názoru i vašich zkušeností postavení různě handicapovaných lidí v naší společnosti?
Gabriela Slívová, členka klubu
Postavení různě handicapovaných v naší společnosti je o něco lepší než dřív, ale myslím si, že by mohlo být ještě lepší. Dnes se běžně s nimi setkáváme, hovoří se o nich víc, ale i tak je pořád co zlepšovat. Měli by se jim vytvořit lepší podmínky pro to, aby se mohli co nejvíce zapojit „do normálního života“, mít více pracovních příležitostí. Není také dobré, že se ruší chráněné dílny, protože pro handicapované to bylo místo, kde mohli zapojit svou fantazii, něco nového se naučit a poznat nové lidi.
Kristýna Šebestíková, členka klubu
Handicapovaní lidé (ať už jakkoliv) nejsou naší společností přijímáni dobře. Společnost je považuje za někoho jiného, a že snad ani mezi nás nepatří. Určitě je jinak vnímají ti, kteří se o ně přímo starají, protože se může jednat přímo o jejich děti a určitě by se k nim nechovali, jako k někomu, kdo není jejich součástí. Bohužel si také myslím, že lidé budou asi vždycky takoví a nebudou tak empatičtí, aby lidem s postižením umožnili lepší adaptaci do společnosti.
Mnoho dnešních mladých lidí tvrdí, že jsou znechuceni politikou a že nemá smysl se o cokoliv ve veřejné oblasti zajímat, protože to stejně nemohou změnit. Co si o tom myslíte?
Kristýna Šebestíková, členka klubu
Bohužel musím konstatovat, že jsem jedna z nich. Je to opravdu nehorázné, jaký je náš politický systém. Od každé strany přicházejí jen sliby, které stejně nikdy nejsou naplněny. Koho potom volit, když víte, že je v politice korupce za korupcí, politici se doslova „čvachtají“ v milionech, které nemůžou v životě utratit, žijí v luxusních vilách, které mají stejně k ničemu. Jsou to pro mě odporně zazobaní lidé, kteří myslí jen na svou kapsu a my ostatní si můžeme neustále utahovat opasky a za chvíli se budeme nejspíše živit trávou, protože na nic jiného nám nezbudou peníze, pokud to tak půjde dál. A to nemluvím o dluhu, které má už každé narozené dítě, které se narodí nebo neustále rostoucí hranice odchodu do důchodu. Oni mají život zajištěný a my už jsme jen spodina, která je naprosto nezajímá. V politice si zkrátka každý hlídá jen ten svůj zadek.
Gabriela Slívová, členka klubu
Můj názor je přece jen trochu optimističtější. Vrcholnou politiku asi zněmit nemůžeme, ale to neznamená, že bychom se o ni neměli zajímat. Pokud vše necháme tak, s tím, že to nemá smysl, tak potom se nemůžeme divit tomu, že se děje, co se děje. I to, že budeme mít malé povědomí o dané věci, může ovlivnit některé další osoby, lidi okolo nás a třeba se něco změní, i když třeba jen po krůčcích. Jak se říká: „I malý člověk může dokázat velké věci!“
Ptali se Svatava Šimková a Jiří Zajíc
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.