Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Materiál vznikl v rámci projektu spolufinancovaného Evropským sociálním fondem (ESF).
S ředitelkou Střední školy umělecké a řemeslné Nový Zlíchov v Praze 5 Janou Porvichovou o spolupráci s firmami při odborném výcviku žáků, o uplatnění absolventů i o potřebě mít jednotná zadání nových závěrečných zkoušek k dispozici už v únoru.
Žáci třetích ročníků vykonávají odborný výcvik na pracovištích firem po celý rok. Místo praxe si domlouvají přibližně půl roku dopředu a většinou si vyberou některou z padesáti firem, s nimiž dlouhodobě spolupracujeme. V našem případě jde většinou o malé firmy o několika zaměstnancích, které si berou na praxi jednoho, maximálně dva učně. Žáci si ale mohou podle zájmu či místa bydliště zvolit vlastní firmu. V takovém případě do ní vyšleme našeho pracovníka, aby pracoviště prohlédl, zjistil pracovní podmínky žáka a smluvně zajistil spolupráci. Prostředí firmy a práce, kterou žák bude vykonávat, musí odpovídat požadavkům školního vzdělávacího programu.
Výhodou pro takovou firmu je, že tak získávají pracovníka, který toho sice udělá méně než zkušený dospělý, ale přesto je jeho výkon pro firmu přínosný. Žák na praxi může kromě odborných úkolů zastat i méně kvalifikované, ale přitom potřebné práce. Roli hraje také to, že bere menší plat než běžný zaměstnanec a nemusí se za něj odvádět pojištění. Na druhé straně naše škola si velmi cení toho, že žáci chodí na praxi do skutečného pracovního prostředí, že vidí, jak vypadá život ve firmě, jak se jedná se zákazníkem, že je třeba někdy pracovat i o víkendech a pak zase přijde období, kdy je méně zakázek, a tedy i práce…
To se pochopitelně občas stane, ale nám hodně záleží na tom, aby žáci absolvovali svou praxi až do konce, a proto pokud nastanou problémy, okamžitě je řešíme. Podniky, s nimiž spolupracujeme, to velmi oceňují.
Oficiální školní statistiku nemáme. Podle údajů v systému Infoabsolvent bylo v roce 2010 např. mezi uměleckými truhláři deset nezaměstnaných absolventů v celé republice. Vzhledem k tomu, že se tento obor učí na pěti až sedmi školách, je to slušný výsledek. V oboru umělecký řezbář nebyl v roce 2010 žádný nezaměstnaný absolvent. Otázkou je, zdali zůstávají ve svém oboru, nebo jestli jdou třeba do klasické truhlářské firmy. Setkáváme se i s tím, že pracují v oddělení dřeva v hobbymarketech.
Ve firmách působí smluvně zajištěný, proškolený instruktor, který za žáky zodpovídá. Zadává jim práci, učí je, podepisuje jim pracovní výkaz, který pak odevzdávají ve škole vedoucímu učiteli odborného výcviku. Ten odloučená pracoviště kontroluje, řeší problémy a hlídá docházku žáků.
Firmy žákům práci nabízejí, záleží na rozhodnutí žáka, zda nabídku přijme, nebo jestli bude ještě pokračovat ve studiu. Někteří žáci chtějí hned začít vydělávat, a tak volí dálkovou nástavbu při zaměstnání.
V uměleckých oborech tak polovina až dvě třetiny ročníku. Velká část absolventů chce maturitní nástavbu zkusit, ne všichni ji však dokončí. U truhlářů pokračuje v dalším studiu přibližně třetina žáků. Mnozí využívají možnost přihlásit se do dalšího učebního oboru a ve zkrácené době získat výuční list. Například umělecký řezbář si za rok může doplnit kvalifikaci uměleckého truhláře.
Je to pro nás perfektní přínos. Situaci nám ale komplikuje, že se jednotná zadání uvolňují až v březnu, což je poměrně pozdě vzhledem k tomu, že řada žáků dělá praktickou zkoušku přímo ve firmách. Těm potřebujeme včas oznámit, co budou žáci vyrábět, aby stačily objednat materiál. Jednotné zadání předtím ještě upravujeme, abychom firmám předali skutečně jen vybrané téma, ne celou dvousetstránkovou brožuru. Zadání bychom proto potřebovali mít k dispozici do poloviny února.
Některé firmy poskytují materiál, jiné souhlasí s konáním závěrečných zkoušek s tím, že materiál zajistíme my. Někde je to půl na půl, záleží na konkrétním podniku a na dohodě.
V některých oborech žáci v rámci závěrečné zkoušky pracují na výrobku, který je pro firmu přímo zakázkou.
Podle zákona mají nárok na odměnu za produktivní činnost – tedy za výrobek, co podnik může prodat, nebo za službu pro zákazníka. Dolní hranice pro odměnu je stanovena ve výši jedné třetiny minimální mzdy. Je-li žák šikovný, podnik mu může dát i víc.
Máme problém s odborníky z praxe, kteří byli pro tyto obory vybráni. Přestože jsme je zvali na všechny naše schůzky, nezúčastnili se ani jedné. Ačkoliv poslali vyplněný dotazník s připomínkami k jednotnému zadání, nepřišli obhájit svůj názor a poslechnout si naše stanovisko. Z neznalosti školské legislativy nám například napsali, že by se praktická zkouška měla dělat šest týdnů místo tří. To však není ze zákona ani vzhledem k organizaci školního roku možné. Dalším problémem je, že odborníci z praxe nejsou nad věcí a vidí jen své hledisko. Například u oboru umělecký truhlář se někteří z nich zabývají spíš restaurováním a replikami starého nábytku, jiní naopak pracují s moderním designem. Když máme v jednotném zadání téma, které stojí mimo oblast jejich zájmu, mají k němu odstup a kritické připomínky. Náš názor si ale poslechnout nepřijdou. V tomto jsou velké rezervy. Kdybychom si pozvali vlastní odborníky z podniků, s nimiž trvale spolupracujeme a kteří na naší škole tvoří uměleckou radu, fungovalo by to mnohem lépe.
Umělecká rada se schází obvykle dvakrát do roka – diskutujeme o novinkách v uměleckém světě, o tom, kam bychom měli směřovat, i o jednotných zadáních. Škola z jednotných zadání vybírá několik – podle toho, jestli pro jejich provedení máme podmínky, jestli se časově vejdou do daného limitu a žáci je bez problémů zvládnou. Takto vybereme třeba tři a umělecká rada doporučí jedno, které pak žáci u závěrečné zkoušky dostanou. Odborníci z umělecké rady také spolupracovali na tvorbě školních vzdělávacích programů.
Například u uměleckých kovářů trvá praktická zkouška čtyři týdny, což se nám organizačně nevejde do školního roku. Z tohoto důvodu u nás umělečtí kováři zatím nemohou dělat závěrečné zkoušky podle jednotného zadání. Potřebovali bychom, aby práce byla kratší aspoň o týden nebo aby jednotné zadání nabízelo varianty praktické zkoušky na dva, tři a čtyři týdny.
Článek vyšel v časopise VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 1, číslo 3/2012, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://nuv.cz/publikace-a-periodika/vzdelavani-2-2012-1.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
