Specifika vztahů nadaných dětí s jejich vrstevníky a význam těchto vztahů pro sociální vývoj

Jak zajistit nadanému dítěti kvalitní péči? Jak včas diagnostikovat nadané dítě? Jak k nadanému dítěti přistupovat? A jak napomáhat jeho všestrannému vývoji? Otázek, které se pojí s nadanými dětmi, se objevuje čím dál více (k našemu prospěchu ale i stále více odpovědí či zkušeností s nadanými dětmi) – kladou si je odborníci, pedagogové, rodiče těchto dětí. Jedním z diskutovaných témat je i to, jaká specifika se často objevují v oblasti vztahů nadaného žáka s jeho vrstevníky (v prostředí školy tedy třídního kolektivu), a právě této problematice bych se v rámci tohoto článku ráda věnovala. [1]

Nadané děti mají své specifické potřeby. Jednou z nich je i to, že je nutné brát v potaz jejich velice častý nerovnoměrný vývoj. Pro dítě není přínosné, podporujeme-li jej ve vývoji pouze v oblasti, ve které projevilo své nadání (byť často neúmyslně). Naopak, pokud další (neméně podstatné) oblasti vývoje opomíjíme, dáváme mu tak do vínku určitý handicap. Zejména pokud se jedná o sociální vývoj, dítě může zůstat poznamenáno na celý život (protože na rozdíl od některých jiných oblastí styku s jinými lidmi se velice pravděpodobně nevyhne).

Úspěšný sociální vývoj u dítěte urychlí, najde-li si vhodnou skupinu kamarádů – musí se tedy umět zařadit do kolektivu. Ovšem právě hledání vhodných kamarádů může být pro nadané dítě nezřídka obtížnější než pro děti bez „speciální nálepky“.

Dítě s „dospělejšími“ zájmy si hledá své kamarády těžko jak mezi svými vrstevníky, tak mezi o něco staršími dětmi. S vrstevníky často nemůže sdílet své zájmy, a neví proto, jak/o čem si s nimi povídat. Starší komunikační partneři jej zase mohou odmítat pro jistou emoční nezralost, která logicky pramení z jeho věku. V prostředí třídy se ostatní žáci k nadanému mohou také stavět odmítavě kvůli některým jeho sklonům – u nadaných žáků se často objevují tendence starat se o druhé, snaha organizovat věci a dění okolo sebe, systematičnost. To vše (zvlášť pokud jdou tyto sklony ruku v ruce) může být ostatními žáky vnímáno jako panovačnost, kvůli které svého spolužáka nepřijímají mezi sebe. [2] Je tedy např. dobré, aby si nadaný žák vyzkoušel v rámci týmových her a úkolů různé role v týmu (nenechávat jej být vždy vedoucím), aby byl v budoucnu přizpůsobivější.

Velice důležité je také to, jak samotný žák přistupuje ke své výjimečnosti (a jak k ní přistupuje jeho okolí), protože tento přístup má významný vliv jak pro jeho další rozvoj, tak i pro jeho vztahy s vrstevníky. Pokud je tedy např. nadaný žák (z velké části právě kvůli svému nadání) odmítán ostatními žáky, může velice rychle začít své nadání vnímat jako handicap.

Nadaní žáci často cítí, že se liší od svého kolektivu – a to je může vést i k tomu, že skrývají své schopnosti (protože je vnímají jako značný sociální handicap). [2] Projevovat své nadání vyžaduje jistou odvahu. A jelikož je vlastní odlišnost nadanými dětmi často vnímána jako jasné ohrožení jejich sociálního zařazení, nezřídka je pro ně schůdnější cestou tíhnout k průměrnosti. Není to ale škoda? [3]

Dalším zdrojem problémů (a spousty otázek) je bohužel i ono označení „nadaný“. Jak k nadanému vůbec přistupovat? Veřejné označování žáka za nadaného může mít v kolektivu negativní vliv (takže je opět v sázce útlum jeho talentu). Učitel by tak měl nadaného žáka podporovat, ale v rámci kolektivu jej nijak neupřednostňovat – jedině takový přístup k žákovi může podporovat jeho vztahy s vrstevníky. Co se týče veřejného označování dítěte (a to v předškolním i školním věku) za nadané, odborníci varují i rodiče. Rodiče totiž musí brát v potaz, že sociální prostředí svého dítěte (třídní kolektiv) znají jen povrchně (protože nejsou jeho součástí, a taky mají jen zprostředkovanou vizi o něm), tudíž si nemohou být vědomi, jak spolužáci jejich potomka s jeho nálepkou „nadaný“ naloží. Odborníci proto rodičům radí dítě před kolektivem za nadané neoznačovat. [2] Spolupráce rodičů a pedagogů je v tomto směru velice důležitá.

Další doporučení, které míří k rodičům i pedagogům, je nesrovnávat – nesrovnávat nadaného žáka s jeho sourozenci, kamarády, spolužáky. Zdánlivá pochvala pro nadaného žáka a motivace pro jeho spolužáka dosahujícího ne tak dobrých výsledků může mít velice snadno negativní dopad na všechny zmíněné: nadaný žák se cítí odmítán těmi, nad kterými vyčnívá (takže „ubere“); neschopnost spolužáka (či kamaráda) dosáhnout úrovně nadaného se může velice snadno změnit v opodstatněnou lenost („Stejně to nemá cenu.“). Žáci tak mohou být demotivováni a nadaný žák se cítí v důsledku osamocen. Učitel může místo srovnávání zařadit do výuky více nesoutěžních aktivit – v rámci těch se nadaní žáci lépe zařadí do kolektivu a jejich spolužáci se jimi necítí tak ohroženi. Zároveň se u všech rozvíjí kompetence související se schopností komunikace a kooperace. [2]

Všechny školy vyžadují od svých žáků jistou míru pracovní schopnosti, vytrvalosti a soustředěnosti na úkoly – důležité však je, zda je školou povinné dítě schopno pracovat ve skupině svých spolužáků (a že umí např. oddálit své osobní potřeby ve prospěch společných cílů). [4]

Jak vidno, být nadaný vždy neznamená mít věci lehčí – zejména co se týče vztahů. Jako učitelé jsme v této oblasti významnými činiteli – najde-li u nás nadaný žák podporu a porozumění, usnadníme mu tak jeho zařazení do kolektivu. Zároveň jsme jako učitelé také ze značné části nositelé postojů, které k nadanému žákovi zaujmou jeho spolužáci. [3] Soustřeďme se proto na to, jak k nadaným přistupujeme a jak k nim (a o nich) před kolektivem hovoříme. Učme žáky o vzájemných odlišnostech mezi jednotlivci, a to s cílem prohloubit schopnost jejich vzájemné spolupráce a komunikace – jen tak lze vychovávat silné jedince bez osobních psychických bloků, předsudků a strachu. [2] Pozitivní vrstevnické vztahy jsou tedy velice důležité – podporují kognitivní vývoj jednotlivce, zlepšují jeho sociální dovednosti, podílejí se na vývoji zdravého sebepojetí a pomáhají mu utvářet si morální a sociální hodnoty. [3] 

Nepřistupujme proto k nadaným žákům izolovaně (jako by byli v jakési bublině), ale s ohledem na kolektiv, jehož jsou součástí – v budoucnu jim tak usnadníme zařadit se do dalších kolektivů (ať už na dalším stupni školství či v rámci budoucího povolání) a významně se tak zasloužíme o jejich vývoj v této oblasti. Nebudeme-li totiž klást důraz na to, aby se nadaný žák rozvíjel i na poli sociálních kompetencí (necháme jej „žít svým vlastním životem“), nutně jej odsoudíme k tomu, že se bude kvůli své výjimečnosti setkávat především s nepříjemnostmi či nepochopením.

Literatura a použité zdroje

HAVINGEROVÁ, Jana Marie; KŘOVÁČKOVÁ, Blanka. Co bychom měli vědět o nadání [online]. [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.nadanedite.eu/soubory/ucitele/brozura%20nadani.pdf.

MARTOCHOVÁ DUDOVÁ, Monika; MARTOCH, Michal; MARTOCHOVÁ, Jana. Nadané dítě a vrstevníci [online]. [cit. 2014-04-21]. Dostupné z: http://www.silnestranky.cz/Portals/0/ke_stazeni/nadane-dite_vrstevnici.pdf.

HAVINGEROVÁ, Jana Marie. Vzděláváme nadané děti. Praha: Portál, 2000.

VÁGNEROVÁ, Marie. Vývojová psychologie. 1. vyd. Praha: Portál, 2000. 522 s. ISBN 80-7178-308-0.