Slovník frekventovaných syntaktických termínů

Tento text nevazuje na příspěvek Syntaktické termíny v učivu českého jazyka na základní škole.

V současné době se skladební učivo na školách probírá podle dvou syntaktických teorií. Oba přístupy, klasická syntax i valenční syntax, mají body styčné, ale mají i oblasti problematické. To se zpětně odráží v lingvistické terminologii. Pro ilustraci uvádíme několik příkladů.

S dvojím přístupem k vyučování skladbě se mění pojetí členitosti vět. Přehodnocen je také pohled na termín základní skladební dvojice. Se zavedením valenční syntaxe do výuky ztrácí své opodstatnění užívání termínu skladební dvojice, rozvíjející či určovací, další skladební dvojice. Větné členy přísudek, podmět, předmět, příslovečné určení a doplněk ve školní terminologii zůstávají (v odborných kruzích se uvažuje o odstranění termínu doplněk), mění se však jejich funkce ve větě (výpovědi). Podle nového pojetí se dělí na větné členy základové a větné členy nezákladové. Své postavení ve skladebním učivu mění především podmět a přísudek. Zatímco v klasické syntaxi tvořily oba dva větné členy základ věty, v syntaxi valenční je struktura věty dána přísudkem a jeho valenčním doplněním, které vytváří významově uzavřený celek věty (výpovědi).

Výzkumným šetřením i konzultacemi s učiteli z praxe se prokázalo, že syntaktické termíny nejsou v učebnicích českého jazyka uspokojivě prezentovány. Není přesně stanoven výběr a počet syntaktických termínů, neklade se důraz na propojenost jednotlivých termínů, nepřihlíží se k tomu, zda syntaktické termíny tvoří systém.

Problémy v teoretickém pojetí skladby na školách se zákonitě přenášejí i do praxe. Proto jsme na pomoc učitelům sestavili Slovník frekventovaných syntaktických termínů, který by jim měl napomoci orientovat se v terminologii klasické a valenční syntaxe a následně potom zkvalitnit předávání poznatků ze skladby.

Výklad jednotlivých termínů je proveden následovně:

pomlčky (-) znamenají, že jde o postupné uvádění charakteristických rysů termínu;
číslice (1.,2. ...) uvádějí různé významy termínu, např. adresát - 1. účastník komunikace...; 2. participant...;
kurzívou jsou v závorkách uvedené příklady.

adice
- připojování

adiční spojovací výraz
- slučovací spojovací výraz (a, ani, jakož i, kromě toho, ani-ani apod.)

adjunkce
- přimykání (hlasitě mluvit, cesta zpět)

adnominální pád
- pád při jméně (střecha domu, slib otci, kabát po strýci)

adordinace
- syntaktický vztah mezi dvěma i více výrazy stejné syntaktické platnosti, které se vztahují k téže skutečnosti (Marta, moje nejlepší kamarádka, tráví léto na chalupě.)

adordinační skupina
- výrazy spojené vztahem adordinace

adresát
- 1. účastník komunikace, jemuž se dostává sdělení;
2. participant, k němuž směřuje děj (Petr věnoval Evě kytici růží)

adverbiale
- příslovečné určení
- větný člen rozvíjející sloveso, přídavné jméno nebo příslovce a označující okolnosti a vztahy místní, časové, způsobové, příčinné, účelové, podmínkové a přípustkové

adverbiální pád
- pád, který není formálním prostředkem pro vyjádření syntaktické závislosti, ale převládá u něho význam nevztahový, např. místa, času, zřetele apod. (jít pěšinou)

adverzativní spojka
- spojka vyjadřující vztah odporovací (ale, avšak, však)

adverzativní vztah
- odporovací vztah
- vztah mezi členy, které jsou po významové stránce v rozporu; vztah mezi větami, jejichž obsahy jsou v rozporu nebo se stavějí proti sobě

agens, -ntu
- původce děje, vykonavatel děje, často (v aktivní větě) shodný s podmětem (Matka vaří oběd)

aktant
- větný člen vyžadovaný významem predikátu, pojmenování účastníka slovesného děje - agens, patiens apod.

aktuální členění
- kontextová organizace věty, zvl. z hlediska známého a nového, resp. tématu a rématu, projevující se především ve slovosledu a intonaci; funkční/dynamická perspektiva výpovědi

anakolut
- změna původního větného schématu v jiné - další část věty nenavazuje správně na část předcházející - vyšinutí z vazby, přeryv větného schématu uprostřed věty (Naši hráči, když přijedou do ciziny, dobře se jim hraje.)

antepozice
- postavení závislého větného členu před členem řídícím, zejména postavení shodného přívlastku (modrá obloha)

apozice
- přístavek
- syntaktický vztah
- připojený nebo vložený větný člen mající stejnou nebo podobnou referenci s jiným

apoziopeze
- akustické nebo myšlenkové přerušení konstrukce či věty a odmlčení se z citového rozrušení aj., graficky je označovaná zpravidla třemi tečkami

asyndeton, -ta
- bezespoječné spojení větných členů nebo vět
- asyndetické spojení

atrakce
- větná spodoba
- mechanické přizpůsobování slova podobě slova sousedního, často nadřízeného (neunikla pozornosti učitelce)

atribut
- přívlastek
- větný člen sémanticky modifikující nebo specifikující substantivum

atribut kongruentní
- přívlastek shodný, je zpravidla v antepozici (stará budova)

atribut nekongruentní
- přívlastek neshodný, je zpravidla v postpozici (věno mé dcery)

atribut substantivní
- přívlastek vyjádřený podstatným jménem (hora Říp, deska stolu)

atribut verbální/verbonominální
- doplněk
- nejednotně chápaný větný člen vyjadřující vlastnost nebo stav jména se zřetelem ke slovesu (Jana se vrátila unavená. Petra zvolili za předsedu. Viděl ho tam stát.)

beneficient
- účastník slovesného děje, v jehož prospěch, resp. neprospěch, se něco děje (Sekretářka zajistila řediteli letenku.)

bezagentní větný typ
- typ vět, které nemají činitele děje (Sněží. V křoví zapraskalo.)

cirkumstantivum, -va
- slovo/výraz pro vyjádření okolnostního určení významově pojatého děje, vlastnosti nebo jiné okolnosti, obvykle fakultativní povahy

dativ commodi
- dativ prospěchový
- volný dativ doplňující slovesa pojmenovávající děje, jejichž uskutečnění má pro osoby určitý dosah (Šel otci pro pivo.)

dativ emociální
- tvar, který slouží jako prostředek citového zabarvení výpovědi (Ty nám tu nebudeš lenošit!)

dativ etický
- dativ sdílnosti
- dativ vyjadřující zájem mluvčího na ději nebo snahu vzbudit zájem u posluchače, dává výpovědi familiární zabarvení, funkci kontaktu a osobního zaujetí (Ležím si a koukám. To je mi náhoda!)

dativ kontaktový
- dativ sloužící k navazování a udržování kontaktu mluvčího s adresátem během projevu (To jsem ti ráda, že už je po všem.)

deagentizace
- změnou způsobu (ne)umístění původce děje ve větné struktuře se mění i tvar VF v predikátu

deiktické funkce
- funkce spočívající v přímém poukázání na předmět skutečnosti; deiktickou funkci mají některá zájmena

deliberativní otázka
- rozvažovací otázka
- otázka, kterou mluvčí klade sám sobě

deliminace
- rozhraničení hlásek, slabik, slov, vět; hranice signalizují prostředky zvukové (předěl, slovní přízvuk atd.) i prostředky znakové povahy (spojky), v psaných projevech, např. interpunkce

denotát
- předmět objektivní mimojazykové skutečnosti, na něhož odkazuje jazykový znak

determinace
- určování; určovací vztah
- syntaktický, resp. syntakticko-sémantický vztah, v němž závislý větný člen blíže určuje člen řídící

diateze
- vztah mezi participanty věty a syntaktickými funkcemi/pozicemi, které jim odpovídají, např. agentu připadá pozice podmětu atd.; prostředkem k vyjádření diateze je slovesný rod

disjunkce
- vylučovací vztah

disjunktivní otázka
- vylučovací otázka
- druh zjišťovacích otázek, které mají dvojnásobné jádro výpovědi ve vylučovacím poměru (Čteš knihy, nebo raději časopisy?)

disjunktivní spojka
- vylučovací spojka (nebo, anebo)

disjunktivní vztah
- vylučovací vztah mezi větnými členy nebo větami

dominace/dominance
- syntaktický vztah mezi skladebnými členy, při němž užití jednoho členu (dominovaného) je sémanticky formálně podmíněno užitím druhého členu (dominujícího)

dubitativní otázka
- otázka, kterou mluvčí klade zároveň sám sobě nebo pouze sobě (Mám tam jít?)

dynamika věty
- silová modulace věty projevující se zvýrazněním slova z logického hlediska (větný přízvuk, důraz) nebo citového (emfáze)

elipsa
- výpustka
- syntaktická konstrukce, v níž je v závislosti na kontextu nevyjádřen, resp. vypuštěn některý větný člen či jeho část (Já mu nic neřekla.) nebo věta, kterou v kontextu očekáváme; existuje i elipsa ustálená, lexikalizovaná (Její muž pije!)

emfáze
- zesilování expresivity výpovědi zvukovými, tvaroslovnými nebo skladebními prostředky

explikativní spojka
- vysvětlovací spojka (totiž, vždyť)

finální spojka
- účelová spojka (aby)

fráze
- 1. ustálené spojení slov, slovní obrat, úsloví, rčení;
2. v generativní gramatice bezprostřední složka (nominální, verbální fráze);
3. nadnesené, otřelé vyjádření;
4. větný úsek

frázování
- členění věty na větné úseky pauzami, melodií a rozložením přízvuků a důrazů

genitiv adnominální
- pád neshodného atributu
- genitiv označující věc, která se vztahuje k jiné věci (střecha domu)

genitiv explikativní
- genitiv vysvětlovací
- genitiv, který blíže určuje slova obsahově velmi široká, vyžaduje doplnění, zpřesnění (trest smrti)

genitiv kvalitativní
- genitiv vlastnosti
- genitiv, který v přívlastku označuje blíže určenou stálou vlastnost (muž vysoké postavy)

genitiv objektový
- předmětový genitiv
- genitiv vyjadřující např. cíle děje (využít poznatků)

genitiv partitivní
- genitiv celkový
- zdůrazňuje větší nebo menší množství (přibývá vody) nebo vyjadřuje, že děj se týká jen blíže neurčité části (přidal cukru)

genitiv posesívní
- přivlastňovací genitiv
- genitiv, který v přívlastku vyjadřuje vlastnický vztah, příslušnost k osobě, místu, části celku (dům mého otce)

genitiv záporový
- genitiv označující podmět nebo předmět po některých záporných slovesech (k návrhu nebylo připomínek, nemá nejmenší příčiny)

gradace
- ve skladbě stupňování mezi souřadnými členy nebo větami

gradační spojka
- spojka vyjadřující gradační vztah (dokonce, ba i)

gradační vztah
- stupňovací vztah mezi větnými členy nebo větami

hypersyntax
- nadvětná (textová) syntax
- syntax zkoumající stavbu celků vyšších než věta

hypotaktická spojka
- podřadicí spojka (že, aby apod.)

hypotaxe
- podřadnost
- syntaktické spojení charakterizované mluvnickou závislostí jedněch větných členů nebo vět na druhých, nadřazených

intence
- sémantická valence
- schopnost dominujícího členu zakládat vztahy mezi svým významem a členy významového pole, schopnost určovat sémantické role, jako agens, patiens, instrument apod. (Petr píše dopis na počítači.)

intence predikátu
- vlastnost slovesa jako potenciálního predikátu vyžadovat participanty určitého druhu a počtu

interpozice
- interpoziční slovosled
- umístění závislého členu mezi částmi členu řídícího, např. zájmeno do slovního spojení (hluboký ten les)

intonace
- melodie věty
- funkční výškové rozdíly ve výslovnosti slabiky, slova nebo věty, které mají často povahu znaku

inverze
- převrácení mluvnicky obvyklého slovosledu (lesů pán); inverzní slovosled

juxtapozice
- spřahování
- prosté umístění dvou nebo více slov do výrazu, fráze, složeniny (pantáta, obranyschopný), popř. vět vedle sebe bez vyjádření vztahu mezi nimi a beze změny podoby (Slunce svítí. Vítr fouká.)

kadence
- melodický průběh věty (úseku) počínaje přízvučnou slabikou posledního taktu věty nebo větného úseku; melodém

kauzalita
- příčinnost

kauzální spojka hypotaktická
- příčinná spojka podřadicí (protože)

kauzální spojka parataktická
- příčinná (důvodová) spojka souřadicí (neboť)

kauzátor
- účastník slovesného děje, který je jeho příčinou (Vichřice polámala stromy.)

koherence textu
- celková funkční souvislost, spojitost, resp. soudržnost a identita textu

koheze textu
- syntakticko-sémantická souvislost, provázanost části textu a konstrukcí
- významová soudržnost, spojitost textu je podmínkou smyslu textu a jeho porozumění příjemcem

kólon, -la
- větný úsek, který vznikne dělením souvislého proudu řeči a obsahuje jedno slovo, jehož přízvučná slabika je zvukovým centrem

komparativní, komparační spojka
- přirovnávací spojka (jako, jako kdyby)

komplement
- nepodmětové doplnění predikátu; rozlišuje se komplement předmětového, adverbiálního a kvalifikačního typu

kompletace
- přičleňování syntaktických členů k výpovědi z důvodu doplnění neúplné informace (Matka navštívila. Svou sestru. V nemocnici.)
- viz také parcelace; rozlišení kompletace a parcelace je možné jen na základě širšího kontextu

komunikační akt
- řečový kontakt uskutečněný dvěma/více mluvčími v jednom prostředí a nepřerušeném čase

komunikační funkce
- komunikační záměr mluvčího realizovaný ve výpovědi
- ve vztahu k typickým výpovědním formám lze vyvodit komunikační funkci oznamovací (Dnes je pondělí.), tázací (Kdy se vrátíš?), rozkazovací (Dej mu napít vody!), přací (Kéž by byl zdravý!)

komunikant
- účastník komunikačního aktu

komunikát
- jazykový projev, promluva; výsledek komunikační aktivity jedince nebo více účastníků

koncesívní spojka
- přípustková spojka (třebaže)

kondenzace
- zhuštění jazykového projevu
- 1. užití syntaktických prostředků jmenné povahy, zvl.polovětných útvarů, místo věty vedlejší;
2. změna pojmenování víceslovného v jednoslovné (zubní lékař - zubař)

kondicionální spojka
- podmínková spojka (jestliže, kdyby)

konektor
- prostředek, jehož hlavní funkcí je zajistit návaznost textových jednotek a vyjadřovat jejich vzájemný vztah; může být povahy lexikální (synonyma, antonyma, navazovací slova), gramatické (shoda, vazba, některé částice), paralingvistické a extralingvistické (zvukové prostředky, kinezika) aj.

konfrontační vztah
- druh odporovacího vztahu mezi větami v souřadném souvětí
- obsahy vět se konfrontují, mohou být postaveny až do protikladu, kontrastu; při vyjadřování kontrastně konfrontačního vztahu se uplatňují spojky původně podřadicí (aby, jestliže, -li, kdežto)

kongruence
- shoda
- syntaktický vztah závislosti mezi členem řídícím a závislým, projevující se přítomností stejných kategorií v obou, např. srovnej atribut kongruentní (dobová nálada) a atribut nekongruentní (nálada doby)

konkluzívní spojka
- důsledková spojka (proto, tedy, tudíž)

konsekutivní spojka
- účinková spojka (takže, že, aby, až); ve větě řídící bývá odkazovací výraz tak, natolik

konsituace
- soubor všech fyzických i psychických podmínek, v nichž probíhá konkrétní komunikační akt

konstrukce
- útvar složený alespoň ze dvou prvků, které jsou gramaticky a významově spjaty a uplatňují se jako celek, např. polovětné konstrukce (infinitivní, přechodníkové, participiální)

konstrukce aktivní
- větná konstrukce, v níž činitel děje zaujímá pozici podmětu

konstrukce impersonální
- neosobní větná konstrukce (Sněží.)
- viz věta jednočlenná

konstrukce personální
- osobní větná konstrukce (Otec pracuje.)
- viz věta dvojčlenná

konstrukce verbonominální
- analytický predikát
- konstrukce sémanticky chudých až prázdných sloves a dějových substantiv (provádět hodnocení)

kontaminace
- 1. směšování dvou různých vazeb, jehož výsledkem je nějaká vazba nová (předcházet něco místo něčemu)
2. vznik nového slova křížením dvou synonymních slov (elipčitý)

kontext
- významová souvislost v jazykovém projevu
- soubor výpovědí, které předcházejí před danou výpovědí nebo za ní následují

kontextová deixe
- poukazování ke skutečnosti nepřímo prostřednictvím jejího označení
- odkazování ke skutečnosti v rámci textu pomocí ukazovacích zájmen, příslovcí, číslovek
- vnitrotextové odkazování; endofora

koordinace
- přiřazování, přiřaďování
- 1. syntaktický vztah mezi mluvnicky rovnocennými větnými členy nebo větami;
2. vztah mezi syntakticky a sémanticky rovnocennými členy kompozita (lesostep)

koordinační skupina
- výrazy ve vztahu koordinace (bratr a sestra)

kopula
- spona

kopulativní spojka
- slučovací spojka (a, ani, i apod.)

korelativum, -va
- souvztažný víceslovný výraz s funkcí spojovací (... tam, kde ...; ... to, že ... )

lokalizátor
- větný prvek určující prostorové okolnosti děje (chodit po náměstí, jít na náměstí)

lokus
- participant vyjadřující místo, kde se někdo nebo něco nachází (Praha leží na Vltavě.)

makrokompozice
- způsob výstavby jazykového projevu jako celku

melodém
- melodická jednotka systému
- část melodie věty (kóla) počínající přízvučnou slabikou jádra výpovědi a pokračující až do konce věty
- slouží k odlišení věty ukončené od věty (úseku), která bude (po pauze) dále pokračovat, a k odlišení různých druhů vět; kadence

mikrokompozice
- spojování samostatných vět ve vyšší celky kontextové; členění textu podle důležitosti a podle latentních vnitrotextových vztahů

modalita, modálnost
- vztah obsahu výpovědi nebo slova ke skutečnost

modalita výpovědi
- uplatňování různého komunikačního záměru mluvčího ve výpovědi a hodnocení obsahu výpovědi mluvčím z hlediska vztahu výpovědi a skutečnosti
- vyjadřuje se intonací, slovosledem, modálními příslovci, slovesy, slovesným způsobem

modální spojka
- způsobová spojka jak, čím - tím, jako by, než by

negace
- zápor, popření obsahu
- rozlišujeme negaci větnou, členskou, slovní

nekongruentní atribut
- viz atribut nekongruentní

nominalizace
- transformace větné konstrukce ve jmennou (Když se vrátil z ciziny, navštívil matku. Po návratu z ciziny navštívil matku.)

nositel
- konstitutivní komponent sémantické struktury věty charakterizovaný vlastností, stavem nebo změnou stavu (Student složil všechny zkoušky.)

numerativ
- pád počítaného předmětu (mnoho žáků)

objekt
- předmět
- větný člen rozvíjející hlavně predikátové sloveso v rámci jeho pravé valence

objekt externí
- vnější předmět
- předmět existující před vznikem slovesného děje, na kterém je nezávislý (Vinař kopal vinici.)

objekt interní
- vnitřní předmět
- předmět, který vyjadřuje výsledek děje nebo obsah slovesného děje (snít sen)

objekt přímý
- akuzativní předmět (Karel půjčil Jirkovi nůž.)
- dativní předmět, který je jediným nebo základním předmětem u slovesa (děkovat mamince)

objekt nepřímý
- dativní předmět, stojí zpravidla vedle předmětu akuzativního (Přinesl mamince kytici.)

parataktická spojka
- souřadicí spojka (a, i, ale apod.)

parataxe
- souřadnost
- vztah větných členů, resp. vět, které mají stejnou platnost

parcelace
- syntaktický proces, komunikant záměrně zdůrazňuje a člení informace (Matka navštívila svou sestru. Spolu s bratrem. V nemocnici.)
- viz kompletace

parenteze
- vsouvání, vsuvka
- slovo nebo věta vložené do větné konstrukce bez syntaktického začlenění

participant
- prvek významové struktury věty, který vyplývá z významu členu dominujícího, řídícího
- sémantická složka valenčního větného členu

pasivizace
- transformace aktivní věty v pasivní
- viz deagentizace

patiens [pacijens],-ntu
- předmět, který je dějem zachován nebo zasažen, nebo který dějem vzniká (podtrhnout slovo, nakreslit postavu)

perioda
- složené souvětí zpravidla s dvěma souměrnými částmi, předvětím s obecnou myšlenkou a vysvětlujícím závětím

polysyndeton, -ta
- syntaktické spojení souřadných větných členů nebo vět pomocí mnoha spojek
- polysyndetické spojení

posesívní rezultativní forma
- opisný tvar vyjadřující stav vyplývající z minulého děje (mám vystaráno)

posesor
- účastník slovesného děje, vlastník, majitel (Petr má mnoho knih. Evě ukradli kolo.)

postpozice
- postavení členu závislého za členem řídícím (spisovný jazyk český)

potenciálnost
- vlastnost jazykových jevů být součástí jazykového systému bez ohledu na konkrétní realizaci v řeči

predikace
- přisuzování
- syntakticko-sémantický vztah spojující predikát se subjektem a připisující subjektu nějaký sdělovací příznak (činnosti, stavu, vlastnosti)

predikace implicitní
- vztažení příznaku pojmenovaného substantivem nebo adjektivem přímo na úsek promluvové situace (Škola. Skvělé!)

predikační vztah
- vztah přisuzování

predikát
- přísudek
- větný člen tvořící s podmětem základní skladební dvojici; přísudkový výraz (sloveso, spona a jméno)

predikát analytický
- viz verbonominální konstrukce

predikát nominální
- jmenný přísudek

predikát verbální
- slovesný přísudek

predikát verbonominální
- přísudek slovesně-jmenný, jmenný se sponou

predikativ
- jmenný výraz, který tvoří významové jádro sponově-jmenného predikátu, může být vyjádřen substantivem, adjektivem nebo adverbiem (Petr je učitelem. Petr je nemocen. Petr je nahoře.)

predikativum
- druh plnovýznamového neohebného slova
- vyjadřuje stav všeobecného, nepojmenovaného nositele (Je zima.), subjektivní pocity a nálady (Je mi nevolno.) nebo má význam modálního či subjektivního hodnocení dějů vyjádřených infinitivní konstrukcí nebo vedlejší větou (Bylo radost na ni pohledět.)

predikativum modální
- způsobové příslovce vstupující do větného schématu jednoduché věty jednočlenné a vyjadřující možnost (možno, lze, nelze) nebo nutnost (třeba, záhodno)

presupozice
- předpoklady vyplývající z kontextu a ze situace, nezbytné pro správné užití určité výpovědi jako celku nebo některého pojmenování obsaženého ve výpovědi

procesor
- nositel děje
- účastník slovesného děje, konstitutivní komponent charakterizovaný svou sémantickou rolí (Zloděj ukryl kořist do houští.)

pronominalizace
- náhrada, nahrazování větných členů deiktickými slovy

propozice
- významová stránka věty
- jazykově zpracovaný odraz úseku skutečnosti, o kterém mluvčí vypovídá

proživatel
- konstitutivní komponent sémantické struktury věty (Jeho bezohlednost mě rozčiluje.)

recipient
- adresát, příjemce
- účastník slovesného děje, jemuž je objekt adresován (Petr předal Evě kytici.)

rekce
- řízenost
- označení syntaktického vztahu, ve kterém řídící člen skladební dvojice určuje pád závislého členu

rektifikace
- oprava
- obsahový poměr mezi dvěma výrazy (pojmenováními, větami) ve skupině, kdy druhý výraz lépe (správněji, vhodněji) vystihuje skutečnost, opravuje, popř. zpřesňuje vyjádření první, a to pomocí výrazů (nebo spíše, přesněji řečeno, vlastně)

réma, -matu
- jádro výpovědi

samostatný větný člen
- větný člen, který není mluvnicky začleněn, stojí před nebo za větou (Petr, to je ale odborník. Je to odborník, ten Petr.)

sémantické pole
- 1. soubor jevů nebo úsek skutečností mající v jazyce „odraz" v sémanticky spjatém souboru jazykových jednotek (sémantické pole času, místa apod.);
2. soubor slov a výrazů, mezi nimiž jsou určité sémantické vztahy; okruh slov příbuzného významu (jít, jet, cestovat atd.)

sémantický komponent
- významový komponent
- lexikální nebo gramatický obsahový prvek významu vztahující se vrůzném stupni abstrakce ke skutečnosti
- sémantický příznak, rys

signifiant [sini-an]
- označující
- formální (zvuková nebo grafická) stránka jazykového znaku

signifié [sini-]
- označované
- významová stránka jazykového znaku, určitý úsek lidského vědomí, představa

situační deixe
- přímé odkazování ke skutečnosti ukazovacími zájmeny, příslovci, číslovkami; exofora

směr
- participant vyjadřující místo, odkud nebo kam někdo, popř. něco směřuje (Zloděj ukryl svou kořist do houští.)

souvětí
- spojení dvou nebo více vět do jednoho celku, z něhož aspoň jedna je syntakticky nezávislá

souvětí adverzativní
- souvětí souřadné odporovací

souvětí disjunkt(iv)ní
- vylučovací souvětí
- souvětí souřadné s vylučovacím vztahem mezi větami

souvětí explikativní
- vysvětlovací souvětí

souvětí gradační
- souřadné souvětí stupňovací

souvětí hypotaktické
- podřadné souvětí

souvětí hypotetické
- podmínkové souvětí

souvětí kauzální
- souvětí příčinné (důvodové)

souvětí konfrontační
- souvětí souřadné složené z vět, jejichž obsah si odporuje

souvětí konkluzívní
- důsledkové souvětí

souvětí kopulativní
- slučovací souvětí

souvětí parataktické
- souřadné souvětí

souvětí relativní
- souvětí s vedlejší větou vztažnou

struktura jazykových jednotek
- stavba vyšších jazykových jednotek z nižších jazykových jednotek
- uspořádanost jazykových jednotek na základě syntagmatických vztahů

struktura hloubková
- abstraktní (logicko-sémantická) osnova textu, promluvy, věty, která může být v povrchové struktuře různě realizována

struktura polypredikativní
- souvětná struktura založená na vnějších mezipropozičních vztazích koordinačního nebo adordinačního typu (Koupil jí růže, ale cestou mu zvadly.)

struktura povrchová
- syntaktická lineární organizace textu, promluvy, věty apod., odvozená z hloubkové struktury a pozorovatelná bezprostředně v psaném nebo mluveném jazykovém projevu

subjekt
- podmět
- větný člen tvořící s predikátem základní skladební dvojici spojenou vztahem predikace

subjekt pronominální
- zájmenný podmět

subordinace
- podřazování, podřazení
- syntaktický vztah spojující větné členy nestejnorodé, přičemž se vždy jeden člen podřizuje druhému, je na něm závislý;

subordinační vztah
- viz subordinace

suplement
- rozvíjející člen z hlediska formálního;
- dělí se podle toho, zda rozvíjí substantivum (atribut), nebo jiné slovní druhy (adverbiale)

syntagma, -matu
- syntaktická/skladební dvojice
- dva větné členy spojené např. vztahem determinace nebo predikace, jde-li o syntagma valenční, potom jde o strukturu skládající se z jednoho nebo několika členů dominovaných a z členu bezprostředně dominujícího

syntagma determinační
- syntagma vyjadřující závislost určovaného člena na členu řídícím (poslušný chlapec, stál ve dveřích)

syntagma predikační
- syntagma, ve kterém se spojuje podmět a přísudek na základě vztahu přisouzení

syntagmatický vztah
- skladební vztah
- vztah lineárního charakteru mezi jednotkami v rámci promluvy

syntagmatika
- nauka o syntagmatech, o syntagmatických vztazích
- souhrn syntagmat a jejich pravidel v daném jazyce

syntaktická analýza věty
- postupný rozklad věty na jednotlivé bezprostřední složky a určování jejich funkcí a vztahů

syntaktická dvojice
- viz syntagma

syntaktický prostředek
- prostředek vyjadřující syntaktické vztahy (pád, jmenný rod, slovosled atd.)

syntax
- skladba
- nauka o mluvnické stavbě věty a souvětí, o větných a souvětných výpovědích

téma, -matu
- 1. slovesná kmenotvorná přípona, příznak;
2. východisko výpovědi

tematická posloupnost
- vyjádření souvislosti mezi dvěma (a více) výpověďmi na základě aktuálního členění

teorie textu
- teorie zabývající se komunikáty (texty), jejich výstavbou a funkčními aspekty

text
- komunikát
- celistvý, uzavřený a spojitý útvar znakové povahy, který je výsledkem záměrné komunikační aktivity jedince nebo partnerů v komunikaci
- základní forma fungování jazyka ve společnosti

textová syntax
- viz hypersyntax

transformace
- přetvoření určité mluvnické konstrukce v jinou podle strukturních pravidel (Žil v podmínkách, které nelze snést. > Žil v nesnesitelných podmínkách.)

usouvztažňovací akt
- uvádění pojmenování do syntaktických vztahů podle mluvnických pravidel daného jazyka

valence
- vlastnost některých slovních druhů, popř. fráze, vázat jeden/více dalších formálních jednotek (někdy v určitém tvaru)

valence neverbální
- vlastnost substantiv, adjektiv a adverbií vázat na sebe jistý počet syntaktických pozic
- vytváří rozvité větné členy - není větotvorná (péče matky, hrdý na syna, nezávisle na výsledku)

valence nevětná
- viz valence neverbální

valence verbální
- vlastnost slovesa ve formě verba finita vázat na sebe jistý počet syntaktických pozic, a tak vytvářet gramatické jádro věty - je větotvorná (Otec daroval synovi knihu.)

valence větná
- viz valence verbální

valence sémantická
- viz intence

valenční potenciál
- souhrn všech valenčních schopností daného výrazu

valenční syntax
- syntax považující sloveso za konstitutivní prvek věty, který je schopen na sebe vázat (vpravo nebo i vlevo) určitý počet syntaktických pozic

věta
- základní jednotka syntaktického plánu jazyka, která tvoří mluvnicky, významově, zvukově nebo graficky relativně uzavřený celek

věta adverbiální
- vedlejší věta příslovečná

věta apelová
- vybízecí, výzvová věta

věta atributová
- přívlastková věta

věta bezsubjektová
- věta bez subjektu/podmětu (Bolí ho v zádech.)

věta deziderativní
- přací věta
- věta vyjadřující přání, vůli mluvčího, aby se uskutečnil nějaký děj (Kéž by přijel!)

věta dvojčlenná
- věta, u které lze vymezit část přísudkovou a část podmětovou (Petr jde do školy.)

věta enunciativní
- oznamovací věta

věta exklamativní
- zvolací věta

věta finální
- vedlejší věta příslovečná účelová

věta hlavní
- věta, která není syntakticky začleněna do jiné věty, není součástí její struktury

věta imperativní
- rozkazovací věta

věta interrogativní
- tázací věta

věta ireální kondicionální
- věta vyjadřující možnost, která je vázána podmínkou; podmínka je neskutečná, proto děj sám je nemožný (Kdybych už byla doma, vše by bylo veselejší!)

věta jednočlenná
- věta, která nemá zřetelně vymezenou část přísudkovou a podmětovou, má pouze větný základ (Sněží.)

věta kauzální
- vedlejší věta příslovečná příčinná

věta komparativní
- vedlejší věta příslovečná způsobová přirovnávací

věta koncesívní
- vedlejší věta příslovečná přípustková

věta kondicionální
- vedlejší věta příslovečná podmínková

věta konjunkcionální
- věta uvozená podřadicí spojkou

věta konkluzívní
- věta vyjadřující důsledek, který vyplývá z příčiny uvedené v předchozí větě

věta konsekutivní
- vedlejší věta účinková
- vedlejší věta vyjadřující okolnost jako účinek skutečný nebo myšlený anebo vyjadřující míru prostřednictvím účinku

věta lokální
- vedlejší věta příslovečná místní

věta nominální
- jmenná věta

věta vedlejší nepravá
- věta, která nemá větněčlenskou funkci ve struktuře jiné věty, ale je to věta závislá, protože je připojena hypotakticky (Spadl pod vlak, který ho přejel. - Spadl pod vlak a ten ho přejel.)

věta negační
- záporná věta

věta objektová
- vedlejší věta předmětná

věta predikátová
- vedlejší věta přísudková (Okna byla, jako by je déšť umyl.)

věta relativní
- vedlejší věta vztažná

věta řídící
- věta obsahující výraz, na němž je závislá jiná věta; sama o sobě je buď věta nezávislá (Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.), nebo závislá (Přijde čas, že se zima zeptá, cos dělal v létě.)

věta subjektová
- vedlejší věta podmětná

věta temporální
- vedlejší věta příslovečná časová

věta tetická
- věta obsahující pouhé pojmenování předmětu, jevu, situace; její podstatou je deixe (Sníh - Novák, nahrávka, delší nahrávka, příklep a gól!)

věta závislá
- syntakticky začleněná věta, je uvozena podřadicí spojkou nebo vztažným zájmenem

větný člen
- jednotka mluvnické stavby věty tvořená jedním slovem nebo víceslovným výrazem, který vstupuje do syntaktického vztahu jako celek

větný člen fakultativní
- není vázán valenčně, je možno jej vypustit, aniž vznikne struktura gramaticky nesprávná (Večer se zastesklo otci po dětech. Očekával jsem zprávu s napětím.)

větný člen obligatorní
- závazný větný člen, tj. takový, který je vyžadován významem predikátu

větný člen potenciální
- nemusí být ve výpovědní realizaci vždy obsazen (Dlouho do noci četl - něco, např. noviny, časopis...)

větný ekvivalent
- nevětná výpověď'
- ve svém základu nemá určitý slovesný tvar, ale funkčně je rovnocenný větné formě (Kavárna. Nemluvit! Au!)

výpověď
- konkrétní realizace abstraktního modelu věty/větného vzorce v promluvě

výpověď nevětná
- viz větný ekvivalent

výpověď větná
- výpovědní forma, jejímž jádrem je určitý slovesný tvar; může být vyjádřena větou jednoduchou (Přijede zítra.) nebo souvětím podřadným (Oznámil, že přijede zítra.)

výpovědní forma
- jazyková forma výpovědi
- jedná se o formu gramatickou (podle ní se rozlišují výpovědi větné a výpovědi nevětné - viz větný ekvivalent) a o formu zvukovou či grafickou

základová větná struktura
- gramatické a významové jádro věty tvořené predikátem a jeho valenčním doplněním

zeugma [zeu- i dze-], -tu
- spřežení vazeb
- odchylka od pravidelné větné vazby vzniklá tím, že se u dvou sloves s různou vazbou užije vazby jen jednoho z nich (řídit se a učit se z příkladů)

Literatura:
Zouharová, M.: Inovace organizace a prezentace syntaktických termínů v učivu českého jazyka na základní škole. 1. vyd. Olomouc: UP, 2005, ISBN 80-244-1017-6.

Slovník frekventovaných syntaktických termínů

Autor

Kód

Autor

Kód

Klíčová slova

Licence

Slovník frekventovaných syntaktických termínů

Informace

Autor

Kód

Autor

Kód

Klíčová slova

Licence