Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Školní divadelní hry
5,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Divadelní hry patří k tradicím našeho školství - od dob Jana Amose Komenského po dnešní dny. Dostatek důkazů tohoto tvrzení najdeme v pražském Pedagogickém muzeu.
Školní divadelní hry se těšily oblibě především ve středověku a raném novověku. Provozovali je žáci latinských škol i jezuitských gymnázií. Tehdejší školní řády přímo nařizovaly, kolik divadelních her se má během roku odehrát1. Propagátorem školních her byl i Jan Amos Komenský. Za jeho pobytu v Lešně studenti zdejšího gymnázia nastudovali mezi jiným hry Diogenes Cynický a Patriarcha Abraham, jejichž autorem byl sám Komenský. V Blatném potoku v Uhrách byly pak studenty potocké školy předvedeny hry z Brány jazyků. Tu Komenský zdramatizoval ve spise Schola ludus2. Po třicetileté válce byly divadelní školní hry vytlačeny divadly v dnešním slova smyslu. K myšlence školních her se začala některá gymnázia opět vracet v průběhu 19. století3.
V meziválečném Československu se myšlenky školního divadla chopila skupina pokrokových pedagogů, vychovatelů a osvětových pracovníků4. Výchovu dramatizací měly ve svých osnovách především pokusné reformní školy, jako bylo například Komenium v Praze - Nuslích5. Nevelký soubor těchto her, především z pera učitele a spisovatele Františka Mužíka (1881 - 1966), který brzy po první světové válce vybudoval v Praze - Novém Městě pokusnou třídu a zkoušel v ní po tři roky netradiční metody (dramatizace, hry a různé kolektivní činnosti) v duchu svobodné výchovy, má ve svých sbírkách Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze. Součástí tohoto souboru je i ukázka Mužíkovy školní divadelní hry U lesních zvířátek, která je zachována ve strojopisu6. Neujme se jejího nacvičení, ale i dalších drobných her, nalézajících se v muzejní sbírce, některá z dnešních škol a neobohatí tak tradici školního divadelnictví, přinášejícího nejen užitek výchovný, ale i radost malým hercům - žákům a jejich divákům bez rozdílu věku - spolužákům, učitelům, rodičům, prarodičům?
Osoby: sníh, vrána, veverka, liška, vlk, Karkulka, měsíc
Veverka (vstupuje s vránou): Dobrý večer, sosno! A ty, sněhu, nepokoušej, ať nám zůstane pod sosnou čisté místečko!
Sníh: Jaké by to byly Vánoce bez sněhu?
Veverka: Už ses dost nadováděl, lehni!
Sníh: Lehnout? To je výborný nápad! (Lehne k nohám sosny.)
Veverka: Pozveme ho k večeři, sestro vráno, když tak poslouchá?
Vrána: Ale nesmí sníst moc syrečků. Hele, co jsem jich přinesla, celou bedýnku. (Staví ji k sosně.)
Sníh: Prosím se tě o syrečky! Já nejraději k večeři měsíční světlo. Kde jen zůstal dědeček měsíc?
Vrána: A tvůj dar, veveřice? Bez daru na hostinu nechoď! To bys nedostala ani jeden syreček.
Veverka: Co bys chtěla od veverky než trochu ořechů (vyndavá je z kapsy), nějaký kaštan, hrst žaludů. (Klade k sosně.) Ne, aby ses do toho pustil, sněhu!
Sníh: Nemám už zuby, milá veveřice. Nešťastné stáří! Jo, kdyby tak přišel mráz, ten umí chroustat.
Vrána: Bude on u měsíčka na besedě.
Sníh: To on bude. Což, abych si zdříml, děvčata?
Současná rozmluva vlka s vránou a veverkou vlevo a Karkulky s liškou vpravo:
Levá strana scény:
Vlk: Prej hostina... prej dar... tak ji vedu.
Veverka: Koho? Karkulku?
Vrána: To je tvůj dar? Co s ní?
Vlk (tajemně): Zakousnout. Pro všechny masa dost.
Vrána (rozhořčeně): Že tě káně neklovne!
Veverka: I na Štědrý večer chce kousat!
Vrána: I spící vlk jehňata loví.
Vlk: Jehně jsem nepotkal, jen Karkulku.
Vrána (rozzlobeně): To svět neviděl!
Vlk: Pro všechny masa dost.
Veverka (hrozí vlkovi): Jen si dej pozor, abych nehvízdla na myslivce! Já ti dám, masa dost!
Vlk: Ale proč, tetičko, proč? Na myslivce? Radši ne!
Vrána: Už koukej, ať zmizíš!
Vlk (cení zuby): Karkulka moje!
Veverka (hvízdne):
Pravá strana scény:
Karkulka: Co to vaříš lištičko?
Liška: Ale, kozli vědí, co je s tím kafem. Pořád to vařím a pořád je to tvrdé jak broky!
Karkulka: Jéje, tys hloupá! To se musí semlít! Mlýnek máš?
Liška: Eh, kozli vědí, co je to ten tvůj mlýnek!
Karkulka: Tak utlouci. Ukaž ocas! Zameteme čistě velký kámen. (Zametá liščím ocasem.)
Liška: No, už dost!
Karkulka: Menším kamenem utluku, smetu do hrstičky, nasypu a povařím.
Liška: A jo, takhle!
Karkulka: Potom to musíme scedit. Přes čistý šátek. Mám? (Hledá v kabelce.) Mám.
Liška: Koukám jako blázen!
Karkulka: Do malovaného hrníčku. Mám? (Hledá.) Mám. Hle, i trochu mlíčka v něm. To bude zvířátkům chutnat! (Připravuje kávu.)
Liška: To je celé čarování!
Karkulka: A teď se už může pít.
Současná rozmluva se končí.
Karkulka (mezitím scedila kávu): Takhle se vaří káva, lištičko!
Liška: A, ta voní! Veveřice, vráno, pojďte ochutnat!
Karkulka (se rozhlíží): A kde je strýček?
Veverka: Pěkný strýček! Vždyť to byl vlk!
Karkulka: Jistě?
Vrána: Chtěl tě roztrhat a sníst!
Karkulka: Snad ne! Já se bojím!
Veverka: Co vlastně děláš v lese na Štědrý den?
Karkulka: Šla jsem k babičce, bylo by jí smutno, víte? Taky jí nesu od maminky vánočku.
Vrána: A zabloudilas, viď?
Karkulka: No, potkal mě ten strýček.
Veverka: Vlk.
Karkulka: Ten vlk - a povídal, že mi ukáže cestu.
Vrána: Ten by ti pěkně ukázal cestu, zubatec! Jen tu buď s námi!
Karkulka:
Poznámka: Hra se hodí k slavnostem zimního slunovratu a vánočním besídkám. Karkulku vystrojit je snadno, protože v knihách jsou často obrázky této postavičky národní pohádky. Sníh bude ovšem bílý, nejlépe se k tomu hodí zimní šatečky v celku z bílé vlny. Stejná čepice a možno-li též dlouhé vousy z vaty. Liška musí mít ocas, který za ní plouhá, vycpaná ryšavá šála dobře poslouží. Veverku ať hraje děvče mnohem menší. Upevní si na uši štětičky, z nouze stačí z nastříhaného hnědého papíru. Ocas může být ze stran docela plochý, z tuhé lepenky vystřižený, jen ať je značně veliký, aby upevněn k zádům sáhal až po hlavu. Vrána může být v černé pláštěnce, jejíž límec je připevněn k pažím, aby jím mohla mávat jako perutěmi. Vlkova zubatá tlama je z velkého papírového pytlíku navlečeného na obličej. Zuby jsou vystřiženy z bílého papíru v jednom pásu a zvenčí přilepeny. Dětská vynalézavost se projeví leckterým nápadem, takže z vlka může vzniknout znamenitá karikatura. Měsíc je vysoký vážný stařec. Nese na tyči buď půlměsíc ze stříbrného papíru nebo svítilnu obalenou modrým průsvitným papírem.
1 Stručný slovník paedagogický, díl první, Praha 1891, s. 242.
2 Stručný slovník paedagogický, díl druhý, Praha, 1893, s. 442.
3 Stručný slovník paedagogický, díl první, Praha, 1891, s. 242.
4 Pedagogický slovník, 1. díl, Praha, 1965, s. 80.
5 Komenium Nusle 1930 - 1933, Nusle, 1933, s. 56.
6 Pedagogické muzeum J. A. Komenského v Praze - archiv, "Vánoční knížka", strojopis, autor F. Mužík, sign. S 177/XI A 32.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.