Škola v rytmu klasiky

V průběhu projektu, který od června do prosince roku 2014 realizovala Společnost pro kvalitu školy, o. s., byl vytvořen metodický materiál, při jehož tvorbě se sešly čtyři autorky (tři učitelky a jedna psycholožka), které kromě přátelství pojí také láska k hudbě, k rytmům, které nás obklopují, a k životu jako takovému.

S jejich náhledem souzní citát: „...bytí lze myslet tak, jak se (člověku) daří skutečně být v hudbě. Hudba je doménou ducha, který cítí. Ocitám-li se v hudbě, odhaluje se, co znamená být“. (Vyšohlíd, 2001)

Hudba je jedním z prostředků, které výrazně ovlivňují emocionalitu člověka jak v jeho nitru, tak v projevech navenek. Ačkoli jsou jisté její aspekty univerzální, jiné jsou podmíněny kulturou dané společnosti v kontextu doby, v níž vznikala – hudba je určována týmiž kulturními vzorci jako celá kultura. Skrz hudbu se tedy můžeme navracet k identitě národní, kdy hudba napomáhá vnímat ji jako identitu kolektivní (Jurková, 2012). Interpretace skladby se v procesu vnímání stále proměňuje v závislosti na mnoha faktorech, které jsou dány individualitou člověka. Vnímání se může omezit pouze na estetické kvality díla, nebo může tyto kvality dále vykládat a nalézat tak v díle „svůj“ subjektivní smysl (Novák, 2005).

Nalézání tohoto subjektivního smyslu není možné bez emocí. Lze považovat za tristní, že je v současné edukaci ekonomický úspěch nadřazen tomu, co je lidsky specifické a neopakovatelné, že se lidé stávají kompetentními „prefabrikáty“, jimiž je možné univerzálně vyplňovat trhliny na trhu práce (Matthews, 2005). Je kladen tak velký důraz na schopnost zajistit produkci společenského blahobytu, až se téměř zapomnělo na jednoho z nejmocnějších hybatelů individuálního lidského konání – na emoce. Ačkoli nejsou často na první pohled zjevné, dokážeme díky nim různé situace jedinečně a neopakovatelně prožívat. A k čemu jinému by nás měla vést edukace v hudbě, když ne k prožívání?