Škola jako centrum obce – od pasivity k aktivitě

Proces budování a posilování komunitního rozměru školy je procesem partnerství, v němž by měli aktéři

při přípravě a realizaci místních aktivit spolupracovat s místními organizacemi a veřejností v co nejvyšší míře,

nepojímat zapojení veřejnosti jako jednorázový akt nebo krátkodobý projekt, ale jako dlouhodobý proces budování důvěry a spolupráce mezi místní správou a místními obyvateli, stále komunikovat se společenskými skupinami a organizacemi a vytvářet tak místní partnerství (neomezovat spolupráci jen na konkrétní akce);

výstupy společné práce a závěry musí být vždy konsensuální, a proto jsou přijímány na základě souhlasu všech partnerů. Jak k tomu říká ředitel jedné úspěšné karlínské školy: „Partnerství na místní úrovni podporují společné akce pro veřejnost. Důležitým prvkem komunitní školy je zapojení veřejnosti do dílčích záměrů rozvoje obce, regionu (např. plánování veřejných prostranství)."[2]

A v neposlední řadě je důležitým rysem kapacita pro získávání zdrojů. Koncept komunitních škol vede ke zvýšení kapacity pro získávání zdrojů. Jednou z podmínek pro získání prostředků, zejména z mezinárodních a zahraničních zdrojů, je uplatňování udržitelného rozvoje v místních podmínkách. Komunitní spolupráce a propojení ekonomických, sociálních a ekologických aspektů rozvoje obce nebo regionu jsou většinou důležitými kritérii pro posuzování projektů. Kromě toho lze v obou přístupech zajistit odborníky pro získávání dalších zdrojů, prosazování projektů (lobbying) a potřebné konzultace. Úspěšná spolupráce s místními organizacemi i jednotlivci otevírá další možnosti zdrojů – pokud se lidé cítí být do procesu opravdu zapojeni, jsou ochotni přispět nejenom svými znalostmi a časem, ale také mnohdy finančními a jinými prostředky.

Umění plánovat a rozvíjet partnerství

Již několik let rostoucí počet odborníků na problematiku školství vyzývá ve svých komentářích a analýzách k tomu, aby školy začaly účinněji pracovat na spolupráci s veřejností, aby přijaly díl zodpovědnosti za to, že rodiče jsou pasivní a zamýšlely se nad dopady nezapojení veřejnosti (zejména rodičů) do dění na školách.[3]

Role rodičů v rámci školy a vzdělávání vůbec se mění a v souvislosti s tím se musí změnit i přístup manažerů škol v této oblasti. Malokdo ví, že stejně je jako březen Měsícem knihy, tak listopad byl vyhlášen Měsícem zapojení rodičů do života školy. V prohlášení se říká, že zapojení rodičů a komunity do vzdělávacího procesu je zásadní pro dosažení úspěchu žáků i škol. Je třeba poznamenat, že toto prohlášení nebylo učiněno u nás, vlastně ani v Evropě, ale pochází ze státu Georgia v USA. A nepronesl ho nikdo menší než tamní guvernér Sonny Perdue.[4] Jedná se o celostátní kampaň, která kromě výrazné státní podpory tématu zapojení rodičů do života školy, obsahuje také 15 tipů, jak toho dosáhnout (viz příloha tohoto článku). Cílovou skupinou jsou především sami rodiče, ale také školy, které s nimi mají nalézt platformu pro efektivní spolupráci. Je zajímavé, že tento inspirační text byl vydán dvojjazyčně v angličtině a španělštině, aby měl co největší dopad na ty rodiče, kteří by mohli čelit jazykové bariéře.

Zde uvádíme výčet možných aktivit:

1. buďte dobrovolníkem ve škole;
2. ukažte vašemu dítěti, že o něho máte zájem;
3. udržujte kontakt se školou;
4. vyjadřujte svá vysoká očekávání ohledně vzdělání;
5. navštěvujte školní setkání a aktivity;
6. vyhledávejte informace;
7. buďte aktivní součástí komisí, které činí rozhodnutí;
8. udělejte školu důležitou;
9. buďte ve škole vidět;
10. buďte informovaní a zároveň otevření k poskytování informací;
11. navštěvujte školní webové stránky;
12. účastněte se workshopů, které jsou nabízeny;
13. vytvářejte doma bohaté a tvůrčí vzdělávací prostředí;
14. zajděte se podívat na mimoškolní a volnočasové aktivity;
15. pozvěte komunitu jako partnera školy.

Celý text je velmi návodný a inspirativní, nicméně pro naše úvahy se pro ilustraci nejlépe hodí bod č. 8: Učiňte školu důležitou, kde nacházíme následující věty: „Se svými dětmi mluvte o škole pozitivně (v dobrém). Posílejte děti každý den do školy připravené a vybavené pery, tužkami, sešity a vypracovanými domácími úkoly. Dejte školu na přední místo zájmu tím, že děti budoou ve škole každý den a přijdou včas.“ 

Kdysi měli rodiče jakousi podpůrnou funkci pro plnění záměrů školy. Dnes však vystupuje do popředí myšlenka partnerství, jakéhosi mostu, který pomáhá převést děti přes mnohdy divoké a prudké vody poznání, budeme-li se chtít vyhnout pojmu „učení“.

Školy, které chtějí vytěžit z této spolupráce maximum, musí pozměnit své postupy a strategie a porozumět tomu, jak využít rodičů k vlastnímu posílení a k získání „konkurenční výhody“. Tohoto pokroku může být dosaženo jenom tehdy, když budou rodiče víc zapojení do rozhodovacích procesů na školách, samozřejmě pokud projeví o takové zapojení zájem. [5]

Školy je třeba nahlížet jako otevřené instituce, které hledají partnery a oporu, aby současně získaly o to větší autoritu a opodstatnění své činnosti a existence. Většina českých škol ovšem neumí s rodiči komunikovat, nedokážou s nimi navázat efektivní a oboustranně výhodnou spolupráci. Mnohdy přitom stačí, aby o sobě obě strany podávaly dostatečné množství informací. Pokud totiž budou rodiče informováni o principech rozhodování samosprávy a managamentu školy, budou se rodiče cítit spoluodpovědní za její rozhodnutí.

 Iniciativa by měla vycházet od škol samotných, což pochopili např. školy zapojené do projektu Ověření standardů kvality komunitní školy. Některé uspořádaly moderované diskuse anebo zorganizovaly mezi rodičovskou veřejností anketu zabývající se jednak  povahou a zdroji informací, které veřejnost o škole má, a  na druhé straně stály otázky reflektující obsah a kvalitu vzdělávacího procesu.

Velice pozitivní informací, která z výše zmíněných aktivit na řadě škol vyplynula, je poměrně velký zájem rodičů zapojit se a podílet se na „školní“ samosprávě.  Cílem této ankety bylo mj. vyvolat poptávku po samosprávě, podobně jako na trhu. Proč si něco koupím/poptávám? – Protože vím, k čemu je mi to dobré.  Obecné povědomí  slabin zvyšuje veřejnou kontrolu a následně nutí školy se více otevřít.

Participace veřejnosti na naplňování vize školy 

Úzce vymezená participace 

Pokud hovoříme o úzce vymezené participaci, máme na mysli takový model správy veřejných věcí, ve kterém nalézáme dva póly této správy: 

1. rozhodování;
2. administraci – výkon rozhodnutí. 

Rozhodování se děje v rovině politiky, do níž mají občané možnost zasahovat ve vymezených mezích: účastí ve volbách, členstvím v politických stranách anebo lobbováním zájmových skupin při politických rozhodnutích. Výkon těchto politických rozhodnutí náleží profesionálním úředníkům, kteří mají být neutrálními experty uchráněnými před zájmovými skupinami. Celý systém potom funguje tak, že volení politici schvalují nařízení a strategie, které vykonává příslušná pověřená instituce, v našem případě např. škola. Ředitel takové školy je potom úředníkem, který plní jen příkazy shora a zodpovídá se zvoleným politikům. Vůči občanům nenesou tito úředníci žádnou odpovědnost a jsou od nich izolovaní. Pouze politici se zodpovídají občanům jednou za 4 roky ve volbách.

Tento model má ovšem svoje slabá místa, protože díky hierarchickému uspořádání je systém velmi těžkopádný a je těžké do něho prosadit nová a hlavně kontroverzní témata. Nefunguje ani nadstranickost profesionálních úředníků, neboť se často podílejí na politickém rozhodování a tvoří koncepce mající dlouhodobé a veřejné důsledky. Kromě toho se často dostávají při výkonu své práce do styku s občany.

Na školství se dá dost dobře ukázat neefektivita systému. Na vzdělávání žáků má státní zaměstnanec větší a přímočarejší vliv než občan, který tyto služby využívá a platí ze svých daní. Ředitelé i učitelé se často řídí příkazy byrokratů místo toho, aby uspokojovali potřeby a požadavky žáků a rodičů. Vůči svým skutečným „klientům“ jsou hlušší. Společnost, ve které je potřeba na řešení drobného lokálního problému potřebné rozhodnutí, finanční prostředky nebo pouze požehnání samosprávného orgánu („těch nahoře“), popírá principy demokracie a je vysoce neefektivní. 

Role profesionálních občanů

Teoretik veřejné správy T. Cooper hovoří o úřednících jako o „profesionálních občanech“, jejichž povinnosti vůči občanům rostou úměrně jejich vlivu na veřejné rozhodování. Mezi tyto povinnosti patří zodpovědnost za vytvoření a udržení horizontálních (nehierarchizovaných) vztahů veřejné autority s občany, při hledání společné moci (ne moci nad nimi). To vyžaduje od úředníků aktivní přístup k poskytování veškerých veřejných informací občanům, ve spolupráci s občany nalézání řešení problémů přijatelných pro komunitu a v každé situaci upřednostnit veřejné dobro před osobním zájmem. Dá se říci, že zapojování občanů do plánování, rozhodování a později do realizace veřejných projektů je povinností nejen politiků, ale i úředníků provádějících výkon rozhodnutí politiků. Jejich prospěchem bude lepší pozice pro nalézání oporu pro jejich rozhodnutí a posílení jejich autority. 

Motivace občanů                

Možná si teď někteří z vás postěžují na malou aktivitu rodičů, kteří jako by neměli zájem o řešení problémů dotýkajících se veřejného zájmu. Skutečně často žasneme nad tím, jak je možné, že stovky a tisíce lidí zůstávají pasivní v situacích, kdy se nějaký problém vyvíjí v protikladu k přirozeným potřebám, když se nebrání přímému anebo nepřímému ohrožení ze strany legislativních záměrů.               

Příčiny stojící v pozadí pasivity občanů je možno shrnout do pěti kategorií. Občané jsou pasivní, protože: 

1. nevědí, co se kolem nich děje, a tak netuší, jaké důsledky pro ně může mít to, co se chystá (problém neexistuje, dokud ho nevidíme);
2. každý má v životě jiný zájem a každému vadí něco jiného a snahy jednotlivců do sebe nezapadají a jsou izolované (osobní cíl je příliš velký, takže nevidíme problém v celé šířce);
3. jsou přesvědčení, že každý se má starat o svoji práci. (Já jsem dělník. O vzdělávání dětí se má starat učitel.);
4. mají pocit, že se již rozhodlo – mýtus neměnnosti sociálních procesů. (To už se nedá změnit.);
5. myslí si, že oni to neovlivní. (Asi bych měl něco dělat, ale sám to stejně nezměním.).

Orientace na rodiče tedy klade velké nároky jak na vedení školy, tak i  učitele, na výkon i kvalitu práce, požadování loajality, sounáležitosti, odpovědnosti. Znamená i kritický přístup k nedostatkům, otevřené projednávání významných problémů, trpělivé a promyšlené jednání v konfliktních a krizových situacích bez podléhání afektům, což všechno pomáhá vytvářet neformální autoritu vedoucího, kterou nevytvoří jen jmenování do funkce.

Změna orientace a změna řízení s akcentem na vedení lidí (leading) je tedy základním předpokladem toho, aby nedocházelo k odcizení rodičů a učitelů ředitelům škol, ale často také lokálním politickým kruhům, neboť dnes nelze v řízení dosáhnout úspěchu bez vzájemného řešení těchto vztahů. Projevy odcizení se projevují zejména ve ztrátě identifikace s cíli školy, nezájmem o její prosperitu nebo jen zájmem předstíraným.

Konečným cílem všech aktivit školy musí být orientace na žáka jako na příjemce služby poskytované školou, a na učitele jako na tvůrčí potenciál vyučovacího procesu, který je motorem prosperity. Všechno, co děláme pro rodiče, pro učitele, pro veřejnost, musí mít reálný, hmatatelný a ověřitelný pozitivní dopad na žáky. Stejně jako ve společnosti dojde i ve školách k postupnému zrušení hierarchických pyramid, kde učitel nebude „bezmezná autorita“ a ani ředitel nebude hromovládcem nad existencí učitelů. Pro někoho zní tato slova jako mentorování, nicméně ve skutečnosti jsou výzvou ke změně, jejímž uskutečněním změníme i sami sebe.

Literatura a použité zdroje

Bílá kniha - národní program rozvoje vzdělávání v České republice [online]. 2002. [cit. 2011-08-17]. Dostupné z: http://aplikace.msmt.cz/pdf/bilakniha.pdf.

LAUERMANN, Marek. Vytváření úspěšného partnerství mezi školou a rodiči [online]. 2011. [cit. 2011-08-17]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/11365/VYTVARENI-USPESNEHO-PARTNERSTVI-MEZI-SKOLOU-A-RODICI.html.

ISTENČIN, Lukáš. Setkání s rodiči – výukové metody [online]. 2008. [cit. 2011-08-11]. Dostupné z: http://clanky.rvp.cz/clanek/s/Z/2603/SETKANI-S-RODICI---VYUKOVE-METODY.html/.

PERDUE, Sonny. A Proclamation Parent engagement month [online]. 2010. [cit. 2011-08-12]. Dostupné z: http://www.fultonschools.org/school/spaldingdrivecharter/Title%20I/Proclamation%20-%20Sonny%20Perdue.pdf.

LAUERMANN, Marek. Zapojení rodičů [online]. 2010. [cit. 2011-08-11]. Dostupné z: komunitniskola.blogspot.com.