Škola bez kázně, mlýn bez vody jako stále aktuální téma

Úvod

J. A. Komenský ve svém díle Velká didaktika, přesně v jeho XXVI. kapitole nesoucí název „O školské kázni“, rozebírá téma, které je dnes vysoce aktuální – kázeň. Komenský sám v tomto díle cituje staré české přísloví, se kterým se ztotožňuje: Škola bez kázně, mlýn bez vody. Neboť odejmeš-li mlýnu vodu, musí se zastavit; zrovna tak odejmeš-li škole kázeň, všechno musí ochabnout.“ (Patočka, 1958, s. 229)

Komenský ve svém díle prosazuje mírnou kázeň, kterou je nutné ve školní třídě udržovat, protože učení bez disciplíny je „jako mlýn bez vody“. Dle Komenského má kázeň být posilována a vznikat z aktivní radostné spolupráce žáků s učitelem, motivované zájmem a potřebami žáků.

Situace od doby Komenského do doby dnešní se, pokud jde o kázeň ve škole a autoritu učitele, diametrálně změnila, ale i přesto jsou Komenského myšlenky i dnes velmi aktuální a přínosné.

Hlavní myšlenky Komenského o kázni

Komenský byl první, kdo se otázkou kázně systematicky zabýval. Zasadil tuto problematiku do svého systematického díla o výchově, v němž obsáhl úplnou soustavu pedagogických pojmů. Komenského Didaktika je prvním uceleným dílem o výchově.

Komenský kladl na kázeň velký důraz. Kázeň je dle něj nutné dodržovat jak ve vyučování, tak i v každodenním chování mimo školu. Komenský považuje kázeň za něco více než jen vědomí žáka vhodně se chovat, nepovažuje kázeň jen za projev vědomí žáka, ale také za projev mravního citu, proto má být dle něj kázeň zaměřena také na vedení k ochotě pomáhat svým bližním, na radostnou činnost při plnění každodenních úkolů.

V díle Didaktika Komenský doporučuje, že škola by měla být „plna bedlivosti a pozornosti ze stran učitelův i žákův“, nikoli „plna křiku, ran a pruhů“. Ale protože si uvědomoval, že děti se dopouštějí různých přestupků, navrhuje, že „proti těm, kdož hřeší, jest třeba kázně užívat“. Ukázňovat se však nemá proto, „že někdo zhřešil, nýbrž proto, aby později už nehřešil“. Kázeň však musí být užívána „bez vášně, hněvu a nenávisti, s takovou poctivostí a upřímností, aby sám ten, proti komu se jí užije, pozoroval, že se nastupuje proti němu v jeho dobro, a že jednání pochází z otcovské lásky.“ (Komenský, 1905). Komenský také zdůrazňoval, že je důležité, aby učitel, vychovatel netrestal ve vzteku, hněvu, ale měl stále na mysli výchovně-vzdělávací cíl a dle něj jednal. Komenský zastával myšlenku, že vědomí konečného výchovně-vzdělávacího cíle tlumí případný vychovatelův temperament.

Tresty

Komenský také rozlišuje způsob potrestání neboli, jak on říká, káznění dle toho, co je předmětem žákovy nekázně.

Je-li předmětem žákovy nekázně nezájem o studium, nabádá Komenský ke zdrženlivosti v trestání, neboť nezájem žáků o studium je vinou učitele.

Jedná-li se však o morální provinění, za které považuje oplzlost, vzdorovitost, zatvrzelou zlomyslnost, pýchu, zpupnost či bezbožnost, pak již Komenský není shovívavý a radí přísný trest, za který považuje tělesný trest. Je tomu tak proto, že morální přestupky „uráží vznešenost Boží a podvracejí základ všech ctností“. Komenský však zdůrazňuje, že tělesných trestů je třeba používat jen v krajních případech, aby se neoslabil jejich dopad.

Což bylo na dobu, ve které Komenský žil, velmi pokrokové. Neboť tělesné tresty byly dlouho hlavním prostředkem školní kázně. Bylo tomu však často proto, že ve školách učili nekvalifikovaní učitelé, někdy i vysloužilí vojáci, kteří mnohdy neuměli žáky zaujmout a často neměli ani zájem žáky zaujmout a tak si zachovat ve třídě klid jiným způsobem. Situace se změnila až roku 1870, kdy byly tělesné tresty novým školním řádem v Rakousku-Uhersku zakázány.

Za nejpřísnější trest považuje Komenský vyloučení ze školy. Považuje jej však za opravdu nejkrajnější řešení, které by se mělo aplikovat pouze tehdy, když ostatní prostředky již selhaly. Komenský však toto řešení považuje za výběr ze dvou zel. Žáka vyloučí ze školy, aby tento žák nekazil ostatní žáky, ale dítě vyloučené ze vzdělávání je ztráta, neboť vzdělání má spásný význam, napravuje lidský sklon k hříchu.

Učitel jako vzor

Komenský také zdůrazňuje důležitost toho, aby učitel působil jako vzor žákům. Ve svém pojednání „Oživlý Fortius“ Komenský říká: „Líné povalování, mor škol, se vypudí, bude-li učitel sám dávat příklad píle, bude-li se snažit o laskavý a přátelský poměr k žákům, aby se ho nebáli jako tyrana, nýbrž milovali ho jako otce.“ (Komenský, 1876).

Pro Komenského bylo důležité, aby žáci učitele milovali a vážili si jej, neboť tehdy se od něj nechají vést, nechají si od něj poradit a jeho rady si cení a uposlechnou ji.

Vedení ke ctnostem

Za důležité považoval Komenský také vedení ke ctnostem, zvláště k umírněnosti, opatrnosti, udatnosti a spravedlnosti, které považoval za základní.

Pokud jde o dobré vlastnosti, pak pro Komenského byly důležité tyto: poslušnost, pořádnost, uctivost ke starším, ochota, pravdomluvnost, spravedlivost, štědrost, pracovitost, mlčenlivost, trpělivost, ovládání vášní, lidskost a jemnost, způsobnost, důstojnost, zdrženlivost a skromnost. Za špatné vlastnosti, kterým je zapotřebí děti odvykat, pak Komenský považoval licoměrnost, lež, lenost, braní cizích věcí a zahálku.

Vychovatelům, rodičům a učitelům pak radí, aby dítě k těmto ctnostem vedli od nejútlejšího věku. Neboť dle Komenského je velice obtížné, někdy i nemožné, převychovat člověka, který již je zkažený, špatně vychovaný. Vést ke ctnostem dětí od nejútlejšího věku je efektivní, neboť děti se učí mnohem rychleji než dospělí, neboť ještě nejsou zatíženy špatnými návyky, postoji. Všechna mláďata jsou ze své přirozenosti tvárná, jednodušeji formovatelná, jakmile však povyrostou, je čím dál těžší je formovat.

Ke ctnostem by děti měly být vedeny skutky, činnou vytrvalostí, příkladem, poučováním, disciplínou, službou druhým. Vychovatelé a rodiče by měli na děti dohlédnout, aby se vyvarovaly špatné společnosti a naopak co nejvíce setrvávaly ve společnosti ctnostných lidí (Komenský, 1926, Komenský, 1876).

Závěr

Komenského dílo je nadčasové a dalo by se říci, že v mnohém předčilo i dnešní diskuse, které se objevují na téma kázeň ve škole a které si kladou si otázku, zda děti a žáky fyzicky trestat, nebo netrestat. Komenský se touto otázkou zabývá mnohem hlouběji, nedává jednoznačnou odpověď na to, zda fyzicky trestat, nebo netrestat, ale dává odpovědi na otázku kdy a jak trestat. Před aplikací samotného trestu se zabývá tím, jaká je situace, kdy k přečinu došlo, jaký je charakter dítěte, které tento přečin učinilo, co je cílem výchovného působení, tedy proč trestat, jaké prostředky jsou přiměřené k dané situaci, k danému přečinu a k danému charakteru dítěte.

Díky těmto otázkám vede Komenský učitele k reflexi vlastní lidskosti a k předcházení zneužití trestů, k eliminaci směřování výchovné kázně směrem nelidským. Bez lidskosti vychovatele jsou všechny restrikce málo účinné či zcela neúčinné, s lidskostí je výchova nadějná. (Hábl, 2010)

Literatura a použité zdroje

HÁBL, J. Kázní k lidskosti: tělesné tresty a Komenského pojetí výchovné kázně. 1. vyd. Sv. 1. Empirie, 2010.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Jan Amose Komenského drobnější spisy některé. Praha: Beseda učitelská, 1876.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Didaktika česká. Praha: Národní knihtiskárna I. L. Kober, 1926.

KOMENSKÝ, Jan Amos. Velká didaktika. Praha, 1905.

PATOČKA, J. Vybrané spisy Jana Amose Komenského. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958.