Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Šance jen pro bohaté?
5,0 (1 hodnocení)
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> O velkém výzkumu "Hodnotové orientace dětí ve věku 9 až 15" uskutečněném v rámci projektu <i><b>Klíče pro život</b></i> jsme už průběžně referovali v řadě článků. Tentokrát se zaměříme na vliv vzdělání a ekonomického postavení rodičů.</p>
Již z dřívejších výzkumů je známo, že v naší zemi hraje vzdělání rodičů a s tím i většinou spojený společensko-ekonomický status (postavení) významnou úlohu v tom, jak si v životě vedou jejich děti. Například dlouhodobý výzkumný program pro mezinárodní hodnocení žáků v zemích OECD označovaný zkratkou PISA (Programme for International Student Assessment) už před lety ukázal, že u nás dítě, jehož maminka má aspoň střední školu s maturitou, má 7x větší šanci, že se dostane na vysokou školu, než dítě, jehož maminka tak vzdělaná není. Ale to, co ukázal náš výzkum, bylo přece jen tak zásadní svědectví o masivním vlivu na děti toho, do jaké skupiny z hlediska vzdělání a společensko-ekonomického postavení patří jejich rodiče, že jsme se rozhodli o tom pojednat samostatně. Myslíme si tak, že tím jasněji vyniknou důsledky tohoto faktu a snad to i umožní do budoucna začít činit nezbytné kroky, které omezí hrozby, jež z toho plynou pro nás všechny.
Jak tedy vypadal z hlediska společensko-ekonomického postavení a vzdělání soubor „našich rodičů“ – tedy rodičů dětí, jež byly respondenty kvantitativní části našeho výzkumu? A jak vůbec byly o nich získány potřebné údaje? O zařazení rodiny tu nerozhodovaly informace od dětí. Na základě výbavy bytu a charakteru zástavby bylo úkolem tazatelů odhadnout, jak je daná rodina, v níž respondent žije, ekonomicky situovaná. Náš vzorek měl toto složení:
Když si to přehledně vyjádříme graficky, dostaneme tento obrázek:
Vidíme tedy, že na jedné straně polovinu souboru tvořily rodiny, které lze zařadit mezi „průměrné“ z hlediska jejich společensko-ekonomického postavení, zatímco druhá polovina se rozdělila mezi druhou největší skupinu (poněkud nadprůměrně situované rodiny) a dvě nejmenší – krajní – skupiny velmi dobře a naopak špatně situovaných rodin. Tento výsledek v zásadě odpovídá tomu, jak dopadá rozdělení rodin podle jejich vybavenosti a výše příjmu při sčítání obyvatelstva s tím, že i ti „průměrní“ patří z hlediska příjmů mezi „podprůměrné“ (lidí, jejichž příjem je nižší než průměrná mzda, je u nás více než 2/3).
Co se týče určení vzdělanostní úrovně rodiny, pak bylo třeba najít nějakou jednoduchou metodu, jak řešit situaci různého vzdělání rodičů. Jak jsme tedy postupovali? Pro potřeby našeho šetření jsme nejprve rozlišovali čtyři úrovně vzdělávání:
1. Vzdělání základní, tzn. ukončená povinná školní docházka, nedokončený sekundární stupeň vzdělání;
2. Střední vzdělání bez maturity, pro které používáme termín vyučen, tedy že rodič absolvoval odborné učiliště nebo střední odborné učiliště bez maturity (s výučním listem) nebo střední školu bez maturity;
3. Úplně střední vzdělání, pro které používáme termín maturita, znamená, že rodič absolvoval střední školu, střední odbornou školu nebo gymnázium ukončené maturitní zkouškou nebo konzervatoř;
4. Vysokoškolské vzdělání, což znamená, že rodič absolvoval vysokou školu zakončenou minimálně státní zkouškou na bakalářském stupni nebo absolvoval vyšší odbornou školu, kterou zakončil složením absolventské zkoušky
Tam maminky a tatínkové dopadli následovně:
Vidíme, že české maminky jsou v porovnání s otci vzdělanější, dosáhly vyššího stupně vzdělání. Zatímco minimálně maturity dosáhlo okolo čtyřiceti tří procent otců, u matek to byla více jak polovina, tedy padesát pět procent. Vyučených či středoškoláků bez maturity bylo celkem čtyřicet procent matek a čtyřicet šest procent otců. Což znamená, že téměř polovina otců naší cílové skupiny nedosáhla vzdělání zakončeného maturitou. Vysokoškolsky vzdělaných rodičů je okolo dvanácti procent a nejméně je rodičů pouze se základním vzděláním, těch je pouze okolo tří procent.
Abychom mohli s faktorem „výše vzdělání rodičů“ pracovat v případech, kdy mají rodiče v rodině vzdělání rozdílné, vytvořili jsme novou proměnou „vzdělanostní úroveň rodiny“, která zohledňuje vždy vzdělání rodiče, které je vyšší. Téměř polovina dětí tak bydlí v rodinách, kde středoškolské vzdělání jako nejvyšší má alespoň jeden rodič. Následuje typ rodiny, kde základní vzdělání jako nejvyšší či vyučení má alespoň jeden rodič. Tak tomu je ve více jak jedné třetině domácností. Vysokoškolské vzdělání jako nejvyšší má alespoň jeden z rodičů v sedmnácti procentech domácností. Nejméně je pak rodin, ve kterých jsou rodiče se základním vzděláním jako nejvyšším v rodině. Takovýchto rodin je ovšem minimálně, okolo čtyř procent. Jelikož tento fakt není statisticky významný, sloučili jsme tuto kategorii s rodiči, kteří získali výuční list nebo absolvovali střední školu bez maturity.
Názorně to vyjadřuje tento graf:
Ještě než ukážeme, jak se postavení rodičů a jejich vzdělání promítalo do jednotlivých oblastí, jimiž jsme se ve výzkumu zabývali (rodina, škola, volný čas, hodnoty), tak se podívejme, jak společensko-ekonomická situace rodiny souvisí s její vzdělanostní úrovní:
Potvrdila se tu tedy těsná vazba mezi vzdělanostní a společensko-ekonomickou úrovní rodiny. Ne, že by to platilo automaticky, ale pravděpodobnost, že rodiny s vysokoškolsky vzdělanými rodiči bude na tom minimálně lehce nadprůměrně, co se týče společensko-ekono-mického postavení, je vysoká. Proto neudiví, že v naprosté většině případů působily tyto dva faktory (vzdělání a postavení rodičů) na děti stejným směrem.
A nyní se tedy podíváme na konkrétní výsledky. Začneme vlivem socioekonomických a vzdělanostních úrovní rodičů na to, jak je hodnotí jejich vlastní děti.
Nejprve tedy jak dopadlo hodnocení vlastností maminek a tatínků v závislosti na jejich společensko-ekonomickém postavení? To přehledně ukazují tyto dva grafy, kde sloupečky znázornňují podíly dětí, které danou vlastnost u rodičů vidí:
Ve velmi dobře situovaných rodinách mají tedy děti tendenci pokládat maminku mnohem častěji za chytrou, hodnou, pravdomluvnou, mající na děti čas, schopnou jim naslouchat, důvěřovat i pomáhat. Ještě výrazněji se rozdíly ve vnímání (a hodnocení) ukazují u tatínka: děti z dobře zajištěných rodin mají mnohem častěji než děti ze špatně (ale i průměrně) zajištěných rodin pokládat tatínka za chytrého, hodného, pravdomluvného, spravedlivého, schopného naslouchat, důvěřovat dětem i jim pomáhat, je s ním zábava a dokonce mívá i více času.
Podobně to dopadá i v souvislosti se vzděláním rodičů, jak ukazují tyto dva grafy:
Vidíme, že vliv vzdělání není při posuzování vlastností rodičů úplně stejně silný, jako společensko-ekonomická úroveň – zejména tatínek (byť vzdělaný) není pro děti takovou „hvězdou“ jakou je tatínek zajišťující rodině velmi dobrou společensko-ekonomickou úroveň. Tendence jsou ale v obou případech stejné s výjimkou toho, že ani vzdělaní tatínkové nemají z hlediska dětí na ně automaticky více času.
Možná překvapivě si děti ze špatně situovaných rodin o své mamince v menší míře myslí, že je přísná, než děti z rodin situovaných průměrně či lépe. Vysvětlením této skutečnosti může být také jedno ze zjištění našeho výzkumu. Totiž rodiče s nižším vzděláním a na nižší socioekonomické úrovni obecně tráví s dětmi méně času a méně se zajímají o to, co děti sami ve svém volnu dělají. V takovýchto rodinách pak dochází k méně časté vzájemné interakci a tím i kontroly, a tak děti z těchto rodin mohou mít pocit, že maminka není přísná.
Výše dosaženého vzdělání a úroveň socioekonomického statusu se promítla také do představ dětí o postojích, ke kterým je rodiče vedou. A tady je výsledek v závislosti na postavení rodiny a potom na vzdělání rodičů (vždy jde o podíl dětí, které odpověděly „rozhodně vedou“):
Souhrnně řečeno, děti z rodin, kde ani jeden z rodičů nedosáhl středoškolského vzdělání s maturitou a podobně také děti ze spíše hůře a špatně situovaných rodin se domnívají, že jsou rodiči jak v oblasti podpory sebevědomí a sebe prosazení (učit se, umět cizí jazyky, nebát se říct svůj názor, být samostatný, nenudit se), tak v oblasti morálních hodnot (mluvit pravdu, splnit, co slíbím) a sociálních kompetencí (mít uklizeno, chovat se slušně, hospodařit s penězi) vedeny v daleko menší míře než ostatní děti.
S předchozími závěry rovněž koresponduje zjištění, že rodiče z hůře nebo špatně situovaných rodin daleko méně ovlivňují formování názorů svých dětí a také to, čím se chtějí jejich děti v budoucnu stát. Také je možné tvrdit, že v rodinách, kde má alespoň jeden z rodičů vysokoškolské vzdělání, připisují děti svým rodičům, častěji než ostatní děti, vliv na to, jak se chovají ke svému okolí. Dá se dále předpokládat, že s tím souvisí i míra důvěry, kterou mají děti ve schopnosti svých rodičů jako rádců a vůbec těch, kterým se lze svěřit. V následujícím grafu je vidět, že v dobře situovaných rodinách se výrazně častěji děti svěřují svým rodičům, a to nejen mamince, ale zvláště tatínkovi (2x častěji, než děti z rodin špatně situovaných) i dalším členům rodiny (sourozenci) nebo příbuzenstva:
V rodinách, ve kterých mají rodiče vyšší vzdělání, děti pociťují také více soukromí, a to i přesto, že se jejich rodiče více zajímají o jejich školní výsledky. Naopak děti rodičů s nižším vzděláním častěji vyrůstají v ne úplně příznivých podmínkách a harmonických vztazích, což se projevuje i zjištěním, že v těchto domácnostech jsou častěji přítomné hádky.
•• Čím vyšší má rodina socioekonomický status nebo čím vyššího vzdělání rodiče dosáhli, tím celkově pozitivněji děti své rodiče vnímají. |
(pokračování)
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.