Autor předkládá analýzu malé oblíbenosti vzdělávacího oboru Fyzika mezi žáky a uvádí několik tipů, jak tento obor žákům přiblížit.
Fyzika patří k nejméně oblíbeným vyučovacím předmětům jak na základních, tak i na středních školách. Před tímto faktem nemá smysl zavírat oči, mnohem efektivnější je postavit se k němu čelem a pokusit se alespoň o dílčí změny k lepšímu. Příčiny nevelké popularity fyziky mohou být různé, z těch nejpodstatnějších z hlediska školní výuky bych zdůraznil zejména:
Fyzika jako vědecký obor je svým širokým záběrem a provázaností objektivně náročná.
Výuka fyziky se opírá ve značné míře o matematické znalosti a využívá i poznatky z jiných předmětů (chemie, zeměpis).
Školská výuka fyziky do nedávné doby předpokládala, že se s jejími základy musí na stejné úrovni seznámit všichni žáci (zejména na základních školách) bez ohledu na jejich schopnosti a osobnostní založení. Možnost vytvářet vlastní ŠVP tento problém do jisté míry eliminuje.
Obsah a struktura učiva fyziky se po dlouhá desetiletí téměř nemění, nové poznatky se jen "roubují" na učivo stávající.
Úroveň vybavení škol učebními pomůckami není zdaleka optimální, nejen kvůli nedostatku finančních prostředků, ale i vzhledem k málo pestré nabídce tuzemských výrobců (zahraniční pomůcky jsou příliš nákladné).
Vyučovací metody jsou stále zaměřeny spíše na oblast faktografickou než na oblast tvořivosti, objevování a hledání souvislostí.
Výuka fyziky je často neúměrně svázána snahou o precizní vyjadřování, takže jazyk učebnic i mnoha vyučujících je pro běžného žáka málo srozumitelný a tím (v porovnání s jinými zdroji informací) nezajímavý.
Příliš mnoho žáků absolvuje výuku fyziky, aniž by si vlastníma rukama ověřili alespoň některé probírané fyzikální poučky, aniž by dostali příležitost něco sami (třeba i tápavě a s chybami) objevit.
Za zcela nedostatečné považuji spojení školské fyziky se současnou technikou a životem vůbec. Žáci nevidí praktické aplikace získaných poznatků a fyzika se pro ně stává mrtvou sbírkou nepochopitelných pouček a záplavy vzorečků "o ničem".
Na rozdíl od doby před několika desítkami let se na naše žáky valí informace ze všech stran a v jejich záplavě se stále obtížnějí orientují nejen oni, ale i jejich učitelé a rodiče. Tradiční "vážný" přístup k výuce fyziky (a dalších předmětů) se stává v současné mediální době stále méně efektivní. Sebelogičtější výklad a sebeelegantnější matematické odvozování fyzikálních zákonitostí nemají velkou šanci v konkurenci nenáročného klipového těkání od jednoho tématu k druhému.
Bez nároku na úplnost se pokusím naznačit možnosti, jak situaci zlepšit i bez různých revolučních obsahových či metodických změn:
Samozřejmou a organickou součástí vyučovacích hodin fyziky by měly být vhodné demonstrační pokusy. S tímto tvrzením asi většina z nás bude souhlasit, otázkou ovšem je, nakolik tuto zásadu dodržujeme. Výuka bez pokusů by neměla být omlouvána nedostatkem prostředků na nákup učebních pomůcek. Jednoduchý improvizovaný "kuchyňský" pokus je často mnohem účinnější než nesrozumitelné manipulování s komplikovanou pomůckou.
Říká se, že je lepší jednou vidět, než desetkrát slyšet. Platí to nejen v souvislosti s demonstracemi, ale i s výstižnými nákresy a grafy. Aby se staly účinnou pomocí k pochopení učiva, musí být nekomplikované, využívat barvy a žáci musí mít přiměřenou schopnost abstrakce (např. u elektrických nebo optických schémat). V grafickém zobrazení by měli vidět jeden z užitečných "jazyků" pro popis skutečnosti.
Ať se nám to líbí, nebo ne, americký pragmatický přístup k výuce může někdy přinášet dobré výsledky. Vzor můžeme najít třeba v knihách typu "Naučte se kreslit"- žádná velká teorie, ale o to víc praktických ukázek (chceš-li vystihnout prostorové rozložení objektů, musíš postupovat tak a tak). Dokud žáci nezískají pocit, že probírané učivo se týká buď bezprostředně jich samých, nebo že se s jeho aplikací setkají v situacích jim důvěrně známých, proč by měli hořet dychtivostí po poznání? Teprve až se zachytí alespoň drápkem, někteří z nich se budou pídit i po teorii.
Zkušený učitel dobře ví, jak málo dovedou žáci využívat svých znalostí z jiných předmětů, informací získaných ze sdělovacích prostředků, zkušeností z běžného života. Otázkou je, čí je to vina. Nejsme náhodou někdy přespříliš zahleděni do svého milovaného oboru? Víme my sami, co už žáci vědí (nebo by mohli vědět) z jiných předmětů? A pokud to víme, připomínáme to i svým žákům a dáváme jim prostor k uplatnění? Jsme ochotni připustit si, že nejsme jediným a neomylným zdrojem moudra a že pilný čtenář populárně-naučných časopisů může v určitém směru vědět i něco "navíc" než my?
Přiznejme si, že mezi našimi žáky je skutečných zájemců o fyziku jen malá (někdy velmi malá) část. Proč nezaujmout svými vyučovacími metodami i ty, kteří se zajímají o historii, mají jazykové nadání nebo žijí hlavně sportem? Učitel s dostatečným rozhledem může oslovit žáky i tím, že jim ukáže historické, politické, společenské a jiné souvislosti probíraného učiva. Vhodně volená témata referátů mohou aktivizovat i zdánlivé fyzikální ignoranty, např. sportovně aktivní žáci mohou dostat za úkol změřit na tréninku zrychlení svých spoluhráčů, žáky, kteří se zajímají o historii, můžeme zaujmout historií objevů apod.
Velmi účinnou motivací jsou vlastní aktivity žáků, drobné pokusy s běžnými předměty (v zahraničních materiálech se označují např. hands-on-activities), různé hříčky, kvízy, křížovky, zábavné početní nebo logické úlohy.
Učivo můžeme také "zlidštit" a personifikovat prostřednictvím drobných příběhů ze života vědců a techniků. Nejde o prezentování bulvárních senzací, ale o proložení vážných partií drobnými odlehčujícími historkami. Např. tou, jak byl Nikola Tesla v době svých pražských studií vyhlášeným hráčem kulečníku. Mladé mystiky může zase zaujmout zmínka o tom, že Diesel zmizel za nikdy nevysvětlených okolností z paluby parníku při své cestě přes Lamanšský kanál. Sem tam není na škodu zalistovat i ve starých učebnicích a porovnat, co a jak se učili pradědečci dnešních žáků. Někdy je to porovnání velmi poučné!
Technicky založení žáci jistě přivítají, když upozorníme na těsný vztah mezi fyzikálními principy a jejich technickou realizací. Tento vztah nemusí být vždycky dostatečně zřetelný, moderní stroje a přístroje už dávají minimální možnost ukázat princip jejich činnosti. Jsou příliš složité, většina jejich funkčních prvků je skryta běžnému uživateli a navíc - stále větší roli v nich hraje elektronika a neuchopitelný software. Z hlediska výuky je rozumné vytvořit a udržovat ve fyzikálním kabinetě malou sbírku starších typů různých přístrojů. Pohled do nejmodernějšího přijímače ukáže dva integrované obvody a kromě nich už skoro nic. Pohled do útrob starého rozhlasového přijímače je (s komentářem učitele) srozumitelný.
Vžijme se do postavení žáka, na kterého se každou vyučovací hodinu valí záplava informací z jiného oboru. Povzbuďme v našem předmětu i ty, kteří tíhnou k cizím jazykům např. tím, že jim vysvětlíme, proč se kondenzátoru říká kondenzátor nebo proč se rychlost označuje právě písmenem v a ne jiným. Možná si i oni uvědomí, že u přírodovědců jaksi samozřejmě předpokládáme znalost čtení, psaní i cizích jazyků a že by nebylo na škodu, aby se naopak znalci cizích jazyků neštítili základního přírodovědného vzdělání.
Aktivní využívání materiálů z internetových stránek zatím bohužel více méně přešlapuje na místě. Přitom mnohé stránky nabízejí už dnes dostatek kvalitních materiálů jak pro přípravu učitelů, tak i pro samostatnou práci žáků (referáty, seminární a ročníkové práce apod.). Nejde pouze o záležitost středních a vysokých škol. Na Internetu se po krátkém zacvičení dovedou dobře orientovat i žáci mnohem mladší. Základní metodické náměty už nabízí několik publikací (např. Internet ve škole, Fortuna 2000, Využití počítače při vyučování, Portál 1998).
