Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
V úvodu příspěvku se autor věnuje přístupu Rady Evropy k výuce dějepisu. Prostřednictvím nového pojetí osnov pro výuku dějepisu by mělo dojít k posílení vzájemného porozumění a důvěry mezi národy. Důraz by měl být kladen na dějiny 20. století. Žáci by se měli učit se získanými informacemi pracovat, kriticky je posuzovat a vytvářet si vlastní názory a postoje. V závěru se autor věnuje pojetí vzdělávacího oboru Dějepis v RVP ZV.
Rada Evropy patří mezi nejvýznamnější evropské instituce. Mezi její členy dnes patří 46 evropských demokratických států a pět tzv. pozorovatelů (Japonsko, Kanada, Mexiko, Spojené státy, Svatá stolice), slouží tedy 800 miliónům lidí. Mezi nejvýznamnější instituce patří Rada Evropy díky svým základním principům (demokracie, lidská práva a kvalita života, boj proti terorismu, rasismu a antisemitismu, organizovanému zločinu, korupci a nelegálnímu obchodu s lidskými orgány). Angažuje se také v řadě velmi významných aktivit v rámci všech členských států1. Jako politická mezivládní organizace vznikla v roce 1949 a stálé sídlo má ve francouzském Štrasburku.
Přelom tisíciletí přinesl evropskému společenství velmi závažné změny, které přišly společně se změnami politickými - evropskými integračními procesy. Hledání cest, jak postupně zlepšovat vztahy mezi Evropany - mimo jiné také skrze hlubší poznávání evropské kultury, hledání společných rysů a odlišností mezi národy - přivedlo Radu Evropy a další evropské instituce k otázce výuky dějepisu, která se této problematiky velmi úzce dotýká2. Těsně po vzniku Rady Evropy byla v roce 1954 přijata Evropská kulturní úmluva3, která zahrnuje širokou oblast vzdělávání (vyššího školství a výzkumu, kultury a kulturního dědictví, sportu a mládeže).
K zásadní formulaci společných cílů, v souvislosti s významem výuky historie, dospěly hlavy států a vlád členských zemí Rady Evropy na summitech ve Vídni (1993) a Štrasburku (1997), kde byly vyjádřeny požadavky na nutnost posílení vzájemného porozumění a důvěry mezi národy především prostřednictvím osnov pro výuku dějepisu. Tyto cíle mají vykořenit předsudky a zdůraznit pozitivní vzájemné vlivy, kterými na sebe během historického vývoje Evropy působily různé země, náboženství a myšlenkové proudy. S cíly Rady Evropy v této oblasti je pak dále naprosto neslučitelné jakékoliv ideologické překrucování a tendenční upravování dějin.
Rada Evropy se různými způsoby snaží posilovat demokratickou stabilitu. Jedním z nich je výuka dějepisu a její pojetí4. K hlavním projektům patří "Výuka dějin Evropy 20. století"5. V rámci tohoto projektu jsou vypracovávány dokumenty zaměřené na přípravu budoucích učitelů, dále pak na přípravu výukových materiálů týkajících se dějin 20. století. Mezi výsledné produkty tohoto obsáhlého projektu lze zařadit příručku pro učitele dějepisu, ve které jsou uvedeny postupy, jak tuto problematiku vyučovat. Dále se připravují soubory výukových programů/ návodů, jak zahrnout do výuky témata jako jsou problémy žen, nacionalismus, holocaust, migrace (dobrovolná i nucená), a jak využívat při výuce dějepisu filmy. Projekt také zahrnuje možnosti využití různých dalších zdrojů (muzea, vzpomínky pamětníků, audiovizuální média a archívy) s cílem pomoci studentům rozvíjet schopnost kritického posouzení a pochopení sil, které formovaly 20. století. Zvláštní pozornost je věnována evropské politice přístupu k archívům a práci s informacemi, které jsou v archivech uloženy. Hlubší pochopení nedávných evropských dějin může významně přispět k prevenci konfliktů a "jazykové nenávisti" (ta je definována jako forma projevu, která šíří, podněcuje, podporuje nebo ospravedlňuje rasovou nenávist, xenofobii či antisemitismus). Výuka dějepisu má také klíčovou roli při utváření, rozvíjení a upevňování základních znalostí, dovedností a postojů u budoucích občanů demokratické společnosti.
K dalším významným projektům, které se věnovaly výuce dějin 20. století, patří projekt "Studium a výuka evropských dějin ve 20. století". V jeho rámci vznikla řada učebních materiálů využitelných při výuce. Dále z projektu vyplynuly důležité závěry, které ovlivnily doporučení Rady Evropy vládám členských států týkající se změn v pojetí moderní výuky dějepisu.
Také Česká republika se počítá mezi státy, které považují za jeden z důležitých úkolů výuky dějepisu vytváření a kultivaci občanské a národní identity. Z tohoto pohledu je pak občan poučený o kořenech historických jevů, je lépe připraven zaujmout vyváženě sebevědomé a přiměřeně kritické stanovisko ke krizovým jevům, které se mohou čas od času dotknout jak jednotlivce, zájmové skupiny, tak i národa a státu. Dějepis by měl sloužit k tomu, aby žákům nabízel osvětlení kořenů některých patologických sociálních a politických jevů.
Důraz na dějiny 20. století tedy bezpochyby patří mezi současné moderní trendy v dějepisném vyučování. Rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání již ve svých učebních osnovách pro vzdělávací obor Dějepis klade důraz právě na výuku novověkých a soudobých dějin. Přestože se požadavky na zdůraznění výuky 19. a 20. století objevily i ve stávajících dokumentech, realita často byla a je poněkud jiná. V současné době jsou podmínky pro výuku nejnovějších dějin na poměrně dobré úrovni. Učebnice dějepisu již zahrnují učební látku minimálně do poloviny 90. let. Pro závěrečné kapitoly je možné získat kvalitní materiál v podobě nejrůznějších odborných publikací, internetových odkazů nebo projektů, které se snaží učitelům poskytnout potřebné pomůcky a materiály k výuce6.
Výuka nejnovějších a soudobých dějin vyžaduje z metodologického hlediska odlišný přístup k jejich prezentaci. Asi nejpodstatnější je skutečnost, že není možné žákům předkládat hotové závěry a pravdy, naopak je nutné koncipovat výuku tak, aby v ní byl dán prostor pro úvahy a možné odhady dopadů historických procesů, pro alternativy jejich vývoje, stanovování hypotéz a především k prezentaci vlastních názorů jak žáků, tak učitele. Podobné metody a formy práce nejsou u nás dosud v učitelské praxi typické, a to hlavně z důvodu, že se učitelé snaží především "stihnout" učivo. Rámcový vzdělávací program (RVP) a následně Školní vzdělávací program (ŠVP) by měl tuto situaci změnit. RVP představují obecný rámec, který obsahuje strukturovaný systém učiva a výstupní požadavky na absolventa daného typu vzdělávání. ŠVP jsou pak již vlastní konkretizací a měly by obsahovat představy příslušných pedagogů s ohledem na konkrétní podmínky dané školy. Samotné ŠVP mají především posílit vzdělávací oblasti a přispět tak ke zkvalitnění vzdělávacího procesu a profilaci jednotlivých škol. Sem patří jak pedagogická autonomie škol a profesní odpovědnost učitelů za výsledky vzdělávání, tak možnost pružně reagovat na proměnlivou situaci konkrétních podmínek škol a také na aktuální požadavky společnosti.
Rámcový vzdělávací program reaguje i na některá další významná doporučení, což se odráží v několika zásadních koncepčních změnách. Tou první je vymezení klíčových kompetencí jako souboru předpokládaných cílových vědomostí, dovedností, schopností, postojů a hodnot důležitých pro smysluplné začlenění jednotlivce do společnosti a to jak z hlediska jeho osobního uplatnění, tak z hlediska potřeb společnosti7. Ke klíčovým kompetencím, jejich utváření, rozvíjení a upevňování jsou zaměřeny cíle všech vzdělávacích oborů v RVP, které vytvářejí systém vzdělávání a jejichž didaktickou formou jsou vyučovací předměty. Systém oborů a oblastí, které směřují k utváření klíčových kompetencí je ještě doplněn průřezovými tématy převážně formativního charakteru. Průřezová témata představují povinnou aktuální složku základního vzdělávání a v jejich obsahu lze spatřovat mnohá důležitá doporučení a cíle preferované a zdůrazňované Radou Evropy přímo korespondující s aktuálními problémy současného světa8. Průřezová témata nemají, a ani nemohou, být realizována v jednom vyučovacím předmětu, naopak, tematicky prostupují napříč vzdělávacími oblastmi a umožňují propojení vzdělávacích obsahů oborů. Přispívají tak výraznou měrou ke komplexnosti vzdělávání, k utváření integrovaného pohledu žáků na danou problematiku a k uplatňování širšího spektra dovedností.
Z předchozích řádků vyplývá, že v českém školském systému dochází k zásadní reformě, která se v konečném důsledku dotkne všech složek vzdělávání. K jejím základním prioritám patří posun od předávání znalostí (které přestávají být prvořadým cílem vzdělávání a stávají se podstatným prostředkem k jeho dosažení), k vedení žáků k uvažování o historických jevech v širších souvislostech a především k osvojování si klíčových kompetencí. Reforma se nutně dotýká i samotných učitelů, jejich přípravy na výuku a dovedností, které budou potřebovat k uskutečnění kurikulární reformy. Mezi tyto dovednosti patří především schopnost smysluplně vybírat z rozsáhlého množství historické látky. Otázky výběru látky už nebudou postaveny na tom, co učit a jak to učit, ale proč o tom učit z hlediska utváření a rozvíjení klíčových kompetencí. Moderní výuka dějepisu by měla u žáků rozvíjet schopnosti umět získávat informace z nejrůznějších typů informačních zdrojů, umět je kriticky hodnotit. V souladu s RVP ZV je nutné zdůraznit výchovnou funkci výuky dějepisu, která má vést k "utváření pozitivních občanských postojů, rozvíjení vědomí přináležitosti k evropskému civilizačnímu a kulturnímu okruhu a podpoře přijetí hodnot, na nichž je současná demokratická Evropa budována". Mezi významné aspekty vzdělávání v rámci dané vzdělávací oblasti patří prevence rasistických, xenofobních a extrémistických postojů, výchova k toleranci a respektování lidských práv, k rovnosti mužů a žen a výchova k úctě k přírodnímu a kulturnímu prostředí i k ochraně uměleckých a kulturních hodnot. V souvislosti se všemi těmito významnými cíly dějepisné výuky je nutné vytvářet a dále rozvíjet mezipředmětové vztahy a překonávat tak izolovanost vyučovacích předmětů. Je důležité vést žáky k tomu, že učení se historii není jen shromažďování faktů, ale že se jedná o cenný zdroj informací, o formování postojů, které nám pomáhají dávat odpovědi na naléhavé otázky současnosti.
1 Cíle:
2 Směry současné výuky dějepisu v evropských zemích jsou především podněcovány hlavními projekty pro 21. století, které přijaly a financují mezinárodní organizace - Rada Evropy, International Society for Didactics of History (ISFDH), Euroclio, Georg Eckert Institut v Braunschweigu a Koeber Stiftung, Evropská Unie.
3 Evropská kulturní úmluva byla podepsána dne 19. prosince 1954 v Paříži a vyzvala signatářské státy k podpoře studia historie a civilizace států ostatních smluvních stran.
4 V této oblasti začala Rada Evropy působit téměř bezprostředně po svém vzniku. Její působení vycházelo z myšlenky smíření a pozitivních vzájemných vlivů, jimiž na sebe působily různé národy (např. v poválečném období). Snahy Rady Evropy se zaměřily na očištění učebnic dějepisu od tendenčních zkreslení a předsudků. K podobným projektům patří např. "Historie v nové Evropě", "Studium a výuka evropských dějin ve 20. století", program "Výuka dějepisu", dále pak iniciativa generálního tajemníka, který se zasazuje o pomoc republikám bývalého Sovětského svazu při rozvíjení metodologií usilujících o modernizaci výuky dějepisu a při vytváření nových učebnic a náležité přípravy učitelů.
5 Rada Evropy má zvláštní sekci pro výuku historie. Tato sekce má pověření koordinovat práci Working Group on History and History Teaching zaměřenou na oblast jihovýchodní a zřejmě také středovýchodní Evropy.
6 Mezi takové projekty patří i projekt "Jeden svět na školách", jehož realizátoři již připravili řadu dokumentárních filmů (např. Svědectví o porušování lidských práv v historii a současnosti, Krizové oblasti světa, Rasismus, Romové, Lidé v pasti, Rozvojová spolupráce; dokumentární filmy k zásadním událostem českých novodobých dějin, dále soubor výukových materiálů obsahujících dokumentární filmy, informační bulletiny, didaktické příručky atd.).
7 RVP ZV rozlišuje kompetence k učení, kompetence k řešení problémů, kompetence komunikativní, kompetence sociální a personální, kompetence občanské a pracovní.
8 Průřezová témata - jejich tematické okruhy: Výchova k myšlení v evropských a globálních souvislostech; Multikulturní výchova; Mediální výchova; Výchova demokratického občana; Environmentální výchova; Osobnostní a sociální výchova.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.