Putování za podmalbou na skle – 2. část

Na podmalbu budeme aplikovat temperové barvy, jelikož i v minulosti byly užívány barvy připravené na tomto základě s tím, že jako pojivo tuhých pigmentů se uplatňovalo vaječného žloutku. Jeho dobrá a časově odolná přilnavost na hladkém skleněném povrchu je osvědčená již delší historií této výtvarné technologie. My tuto vlastnost můžeme nahradit například příměsí disperzního lepidla, jakým je, dejme tomu, lepidlo Herkules, uvítáme tak nejen mechanickou odolnost jednotlivých vrstev barevného nátěru, ale i jejich krátkou dobu schnutí. Hustota barvy je do určité míry dána tím, jaké části obrázku malujeme. U drobnějších partií bude zapotřebí hustší konzistence, větší plochy si žádají konzistenci řidší; obecně by barva svou hustotou měla připomínat například smetanu. Vrstvu barvy můžeme překrýt až poté, jakmile dokonale zaschne, jinak by došlo k jejímu rozmazání. Této jindy nežádoucí vlastnosti však můžeme naopak využít, a sice tehdy, chceme-li vytvořit plynulé přechody dvou odstínů; například pro znázornění jemné modelace tělových partií či nestálobarevné plochy pozadí.

Obecný postup malby je naznačen na části květinového dekoru zpracovávané podmalby. Kontury, které jsou na předloze pouze černé, jsou v konečném zpracování barevně odlišeny (krok č. 1). Jejich část, která ohraničuje další barevnou výplň, bude po jejich zaschnutí zcela překryta vrstvou těchto vyplňujících odstínů (krok č. 2). Zbývající část kontur bude překryta až v další fázi, a to zakončovací vrstvou barevného pozadí. Předchozí větší plochy druhé barevné vrstvy nemusejí být barvou pozadí přemalovány (krok č. 3). Vizuální kontrola z lícní strany skla nám v ideálním případě vyjeví očekávaný výsledek našeho postupování (krok č. 4).

Možné vzniklé chyby a nedokonalosti malby je možné odstraňovat vyškrabováním pomocí ostrého předmětu či setřením pomocí vlhkého hadříku. Vady vzniklé v průběhu překrývání jednotlivých barevných ploch jsou však již většinou nevratné, avšak patří k běžným průvodním atributům této výtvarné techniky, které jsou u ní do určité míry tolerovány. Hotové obrázky se v minulosti rámovaly strohými pravoúhlými dřevěnými lištami, a proto i dnes můžeme umocnit jejich archaický účinek tímto stylovým prvkem. Zadní stranu skla je při rámování potřeba dostatečně zajistit proti případnému mechanickému poškození na ní spočívající malby.

S osvojenými technickými základy podmalby na sklo je možné se pustit do vytváření dalších takovýchto obrázků, tentokrát již podle bližšího regionálního situování jejich tvůrců. Východiskem k tomu nám budou předlohy, které reprezentují jednotlivá nejvýznamnější střediska této výtvarně řemeslné tradice, která jsou uvedena v předchozí části tohoto tematického cyklu. Příslušný motiv bude potřeba nejprve překreslit na průhledný pauzovací papír, který po otočení na opačnou stranu bude tvořit klišé budoucí podmalby. Pokud nebudou kontury z této strany dostatečně zřetelné, bude potřeba je ještě jednou obtáhnout z rubu. Hotový obrázek by měl mít po jeho převrácení opět orientaci původního zobrazovaného motivu. Avšak i u originálních tradičních podmaleb na skle nacházíme různé orientace jejich charakteristických motivů, shledáváme tak v tomto ohledu poměrně volný přístup k věci.

Následující příklad představuje jednu z realizací podmalby na skle s motivem sv. Jiří. Vidíme, že předloha zde zachycuje pouze hlavní obrysy voleného námětu, které u hotového obrázku představují jeho kontury provedené černou barvou (jedná se o typický znak podmaleb východního okruhu). Vedlejší drobné detaily, které na výchozí předloze zachyceny nejsou, tak mohou být předmětem také momentální improvizace, rozmanitých variací a vlastní tvůrčí invence samotného autora, čehož jsme svědky i u podmaleb historických. Tyto obměny se pak nejčastěji vyskytují u různých forem květinového dekoru v horních rozích obrázků nebo u jednotlivostí oděvních součástí zobrazovaných figur. Vícera možností celkového působení dvou a více shodných námětů lze dosáhnout také vzájemně odlišným barevným pojetím zakončovací plochy jejich pozadí.

Těmito postupy se zdánlivě rutinní povaha vytváření podmalby na sklo jeví více invenční a umožňující řadu vlastních osobitých stylistických projevů. Ty již mohou být počátečním krokem k vlastnímu zpracování také výchozích předloh podmaleb, které budou na svou dávnou krajovou tradici a její příznačné konvence pouze ideově a rámcově navazovat. Tímto určitým odklonem od ní však budou její novodobí tvůrci možná ještě blíže oněm původním neznámým rukodělným umělcům, kteří zde zanechali půvabný odkaz lidového řemeslného ducha.