Putování za podmalbou na skle – 1. část

Na této pouti se proto nejdříve zastavíme u podmalby pocházející z tuzemského centra této malířské techniky – šumavské obce Kvilda. Nenápadné vyobrazení znázorňující sv. Karla se na první pohled od většiny zde zmíněných podmaleb liší absencí květinového dekoru. Právě tento typický prvek reprezentuje vrcholnou fázi výroby tohoto jihočeského střediska, stejně jako strohá pravoúhlá bordura. Tyto znaky jsou spojovány téměř výhradně s rodinou Verderberů, která přišla z bavorského Raimundsreutu, aby zde položila základy objemné výroby obrázků na skle expedovaných do všech koutů Rakousko-Uherska, ať již nákladní či podomní formou.

K ještě hlubším kořenům podmalby nás však přivádí obrázek na skle zobrazující sv. Linharta, pocházející z hornorakouské dílny oblasti Sandl, kde se tento světec těšíval zvláštní oblibě. Její pro 2. polovinu 19. století charakteristické formování květinového dekoru – květů a poupat jihočeských růží – nás seznamuje s výrobní lokalitou, na kterou šumavská podmalba v Kvildě později teprve navazovala a jejímuž silnému vlivu byla vystavena. Podobně jako tam i zde vynikala tentokrát rodina Thumayerů, ve které se malířské řemeslo stalo předmětem generačního předávání. Jasná barevnost a omezení se na nelomené základní odstíny červené, modré, zelené a bílé tuto příslušnost dotvrzuje.

Obrázek se zrcadlovým pozadím a broušenými vzory zobrazující sv. Jana Nepomuckého reprezentuje význačnou severočeskou sklářskou oblast a připomíná nám tak kolébku a první řemeslné představitele této výtvarné techniky, pro které podmalba znamenala víceméně doplňkovou výdělečnou činnost. Produkci tohoto typu bychom však nalezli také v Dolním Slezsku či na již zmíněné Šumavě a v Bavorském lese. Setkáváme se ovšem také s napodobováním právě tohoto způsob práce, který se vyznačuje méně dovedným provedením a skromnější zrcadlovou vrstvou amalgámu; je to především na Jižní Moravě, Brněnsku či v oblasti Kladska, do jehož okolí se vydáváme dále.

V souvislosti s vybranými ukázkami však příběh podmalby nemusíme stopovat jen prostřednictvím počátků jeho dějinného vývoje, ale také na základě jeho skutečně starobylých exemplářů. Takovým je třeba vyobrazení Nejsvětější Trojice z konce 18. století. Jeho výraz jednoznačně přejímá tvarosloví a konvence oblastního malířského umění, což je zřejmé především na precizně vyvedených nuancích obličejových partií. Také citlivě profilovaná struktura vlasů a vousů byla u této podmalby dosažena sofistikovanějším způsobem, který však tento inverzní způsob malby na rubovou stranu tabulového skla velice dobře umožňoval. Zároveň se tedy tímto vyobrazením dostáváme v našem putování blíže na východ, a sice do krajiny Orlických hor.

Jen nedaleko východněji, především v okolí Javorníka, pak pronikáme do končin Západního Slezska – dalšího centra podmalby. Nacházíme zde reprezentativního představitele tohoto krajového okruhu ve vyobrazení sv. Huberta, a sice v jeho kontrastní modro-červené modelaci tělových částí. Ta je stejně příznačná pro regionální příslušnost této podmalby jako pestré a bohaté valéry pozadí. I z toho je patrné, že tato skupina podmalby na skle se postupně vyvíjela na pozadí pozdní barokní malby přizpůsobující se lidovému vkusu. Pozdější sériovou produkci tohoto zeměpisného okruh bychom pak bezpečně rozpoznali na základě příznačného dekoru v podobě snítky karafiátu.

Dospíváme-li konečně na Moravu, je to díky podmalbě pocházející z nejdůležitějšího a jediného jejího doloženého moravského střediska – okolí jihomoravských Ždánic. Významná dílna, která bývá označována jako okruh „malíře vysoce klenutého obočí“, je tu zastoupena vyobrazením Nejsvětější Trojice z počátku 19. století. Zatím nejmarkantněji vyjádřený autenticky lidový duch tohoto obrázku je podtrhován zjednodušenými ovály obličejů s černými terčíky očí či ne neobvyklým zmnožením počtu prstů horních či dolních končetin. Pro barevnou škálu je charakteristické dominantní uplatnění blankytně modré, rumělky a žluté, či jen velmi skromná aplikace květinových dekorů. Tematika i barevnost ovšem naznačují také vliv rakouského tvůrčího teritoria.

K cenné ukázce umění podmalby oblasti střední či severní Moravy dospíváme obrazem na skle zpodobňující patrně Pannu Marii Frýdeckou. Jde o práci s přebujelým květinovým dekorem růží a tulipánů, který je pro svou oblast původu na sklonku 18. století určující, stejně jako příznačné uhlově černé kontury kreslené perem. Právě moravská poutní místa jsou oblíbenou tematikou pro tvůrce této lokality a daného časové vymezení.

Chceme-li se však dostat dále na severovýchod, musíme směřovat za podmalbou řemeslného okruhu Frýdecka, který tu přiléhavě reprezentuje jakýsi stylizovaný výjev Ecce Homo. Zde užité profilování tělových i obličejových partií bez přítomnosti běžných ohraničujících kontur představuje snad nejvýznačnější prvek podmaleb této provenience, tedy východního Slezska. Příslušnost k této škole je přiznána také květinovým dekorem s jasně modrými listovými plaménky.

Tímto posledním zastavením se završuje naše krátká pomyslná geograficko-historická pouť za tvorbou podmalby na skle napříč územím Čech a Moravy. Je vidět, že také obrázky na skle si vzhledem ke svému původu uchovávají své specifické oblastní rodové rysy, přestože i v rámci nich dochází k četným mezikrajovým vlivům a inspiracím. Ačkoli tato krásná tradice žije působením vnějších a neodvratných dobových okolností již jen jako součást cílevědomě pěstovaného folklóru, její poselství dnešku je přesto viditelné. Je to symbol pronikavého umu a dovednosti, které jsou společně s autorským vkladem a tvůrčím individualizmem obětovány nejen ekonomickým pohnutkám, ale také vyššímu duchovnímu poslání.

(Další část bude věnována praktickému osvojování techniky podmalby na sklo samotnými žáky s ohledem na jejich krajovou příslušnost vymezenou tímto teoretickým vhledem do daného tématu.)

Literatura a použité zdroje

KAFKA, Luboš. Malované na skle: lidové podmalby. Praha: LIKA KLUB, 2005. ISBN 80-86069-34-6.