První krůčky ke hře s loutkou

Kulíšek, zimní čepička s bambulkou, to je docela obyčejný předmět, který může dobře posloužit nejen jako rekvizita (může při hře znamenat skutečnou čepici), ale může zastupovat i partnera a zprostředkovávat vztah k němu, aniž ho jakkoli výtvarně upravíme. Může jednoduše ožít na ruce nebo v ruce svého majitele, může s ním vést improvizovaný dialog. Může se tedy stát jednoduchou loutkou. Protože podstatou loutky je vztah. Vztah mezi člověkem a „mrtvou" hmotou, předmětem, který se stává loutkou právě díky tomu, že s ním hráč (herec) jedná, jako by byl živou bytostí, a že ho jako živou bytost oslovuje, že je mu partnerem.

Začínáme tak, že celá skupina včetně učitele sedí v kruhu na židlích těsně vedle sebe. Každý si vybere kulíška nebo kulicha, který se mu líbí. Nasadí si ho na ruku. Uloží na předloktí druhé ruky. Učitel hru začíná, děti bezprostředně impulz přejímají. Úvodní učitelovy věty by měly být velmi úsporné, aby děti dostaly odvahu do hry vstoupit.

Nejprve vytváříme atmosféru, která by děti vtáhla do akce - kulíšci spí. Ruka s kulíškem dostává souhlasný rytmus našeho jemného pohybu, nádechu a výdechu. Sledujeme svého kulíška pohledem. Oddychuje v našem rytmu. Oddychováni sílí, kulíšci pochrupují, chrápou, leží na zádech, otáčejí se, nechrápou, opět tiše dýchají.

První kulíšek se probouzí - je to kulíšek vedoucího. Pomalu se vrtí, probírá se, kňourá, vztyčuje se. Rozhlíží se. Spatři svého souseda. Budí ho gestem, zvukem (zatím ne slovem). Vzbuzený kulíšek reaguje na toho, kdo ho probudil, a budí dalšího, až jsou všichni vzhůru.

Ve slovní komunikaci procházejí kulíšci přechodným stádiem všelijakých zvuků (každý má svou vlastni řeč z jednoslabičného slova nebo citoslovce) k lidské řeči. Komunikuji společně po kruhu, pak všichni současně - od dvojic k rozšiřováni skupinek, pak kolektivně. Učitel však dbá na to, aby projev dětí byl stále přirozený a kultivovaný. I když děti hovoří za kulíška nebo kulicha jako postavu, měly by mluvit zcela normálním hlasem, bez hlasových deformací (kňourání, pípání...) nebo bez šišlání, patlání apod.

Nejprve si všichni v kruhu vypravují něco veselého, všichni se smějí, zachmuří se nebo posmutní - podle toho, s čím a jak který kulíšek vstoupí do hry.