Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk: Čtvero ročních období
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk: Čtvero ročních období
4,0 (2 hodnocení)
Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk nabízí inspiraci podloženou velkou zkušeností, navíc inspiraci, která je přenositelná do běžného školního prostředí, a která využívá každodenních situací.
Článek představuje návrh projektu pro 1. ročník na téma ročních období.
Spojitost s RVP
Tematický okruh Lidé a čas je v RVP pro základní vzdělávání součástí vzdělávací oblasti Člověk a jeho svět. Je to jediná vzdělávací oblast, jež je koncipována pouze pro I. stupeň základního vzdělávání. Podle RVP je podmínkou úspěšného vzdělávání v dané oblasti vlastní prožitek žáků vycházející z konkrétních nebo modelových situací při osvojování potřebných dovedností, způsobů jednání a rozhodování. Propojení této vzdělávací oblasti s reálným životem a s praktickou zkušeností žáků se stává velkou pomocí ve zvládnutí nových situací i nové role školáka, pomáhá jim při nalézání jejich postavení mezi vrstevníky, při upevňování pracovních a režimových návyků. Z toho je patrné, že tyto principy (především důraz na vlastní prožitek dětí) mají mnoho společného s principy dramatické výchovy.
V tematickém okruhu Lidé a čas se žáci učí orientovat v dějích a v čase. Poznávají, jak a proč se čas měří, jak události postupují v čase a utvářejí historii věcí a dějů. Učí se poznávat, jak se život a věci vyvíjejí a jakým změnám podléhají v čase. V tematickém okruhu se vychází od nejznámějších událostí v rodině, obci a regionu a postupně se dochází k nejdůležitějším poznatkům z historie naší země. Podstatou tematického okruhu je vyvolat u žáků zájem o minulost, o kulturní bohatství regionu i celé země. Proto je důležité, aby žáci mohli samostatně vyhledávat, získávat a zkoumat informace z dostupných zdrojů, především pak od členů své rodiny i od lidí v nejbližším okolí, aby mohli společně navštěvovat památky, sbírky regionálních i specializovaných muzeí, veřejnou knihovnu apod.
Dítě mladšího školního věku a chápání času
Podle psychologů se vnímání času mění v souvislosti s vývojem mozku. Vliv na vnímání času mají rytmické děje v našem těla (dýchání, puls, trávení). Pro vnímání času nemáme žádný orgán – vnímáme na základě zkušenosti. Základem je vnímání následnosti, postupných změn na předmětech. Velkou roli ve vnímání času hraje mimo jiné kultura a klimatické podmínky. Přírodní národy, které obývají teplejší oblasti a po tisíciletí si nemusely dělat starosti se zásobami na zimu, žijí ze dne na den i v dospělosti a vzdálená budoucnost pro ně nic neznamená.
U dítěte v raném věku je časová orientace vázaná na současné děje v blízkém prostoru. Pojem času se v předškolním období rozvíjí pomalu. Vnímání času je v tomto období chápáno jako egocentrické a konkrétně názorné. Předškolák si vytváří představu o čase prostřednictvím konkrétních událostí a opakujících se jevů. Prezentismus v nazírání světa se projevuje v jeho aktuálním vnímání. Orientace v týdnu je jen skrovná, ve dnu hrubá, v roce jen v sezonách zjednodušených na léto a zimu. Dítě v tomto věku není schopno postřehnout časové úseky reálně, má tendenci je přeceňovat. Správné vnímání času je podmíněno stupněm rozvoje abstraktního myšlení a úměrně s věkem se zdokonaluje.
Po šestém roce věku je dítě vřazeno do školní rutiny, do denního a týdenního režimu, takže se mu konkretizuje včerejšek, dnešek a zítřek. Již v šedesátých letech minulého století bylo zjištěno, že zatímco jen 45 % dětí sedmiletých ví, co znamená předevčírem, zná to již 87 % desetiletých; 62 % sedmiletých chápe správně, co je včera a zítra, ale desetiletých asi devět desetin (Příhoda, 1967, s. 383).
Teprve v prepubescenci se lokace v čase postupně rozšiřuje, ale je celkově zaměřena spíše dozadu, do minulosti nežli do budoucna, a více do časové blízkosti než přes horizont staletí. Také časová orientace je až do osmi let celostní, obrysová, globální, takže její hlavní metodou je vytušení, jen obecné pojetí. Desetileté dítě již nějak umisťuje Karla IV. do minulosti, ale vágně, neurčitě, pocitově jako hodně dávno. Pro přesnější určení nejsou ještě podmínky ani v psychickém mechanismu, ani ve zkušenosti. Svět je dosud málo proanalyzován a málo uspořádán, aby byl diferencován podle časoprostorových měřítek a vytvářel jednotu, v níž by vzájemné vztahy byly přesněji určeny, a tím přispěly ke strukturalizaci celku (Příhoda, 1967, s. 377). Také podle Vágnerové (2000, s. 112) se porozumění pojmu času zpřesňuje kolem osmi let. Děti již dovedou řadit různé události, a tak chápou pojem dříve a později. Zahrnují různé dění do celku svého osobního času. Vytváří se tak mapa různých, individuálně významných událostí, určité časové teritorium, jež má pro člověka osobní význam. Zatím je v něm převážně současnost, blízká minulost a velmi blízká budoucnost. V diferenciaci různých událostí dětem napomáhá znalost rytmu: denního, týdenního či ročního období. Děti už vědí, že existuje kalendář, že se pravidelně střídají roční doby, že se střídají dny v týdnu apod. Učí se rozlišovat délku trvání dění, které probíhá v čase, např. cesty do školy, a koordinují tuto zkušenost se svým subjektivním prožitkem délky trvání této události. Děti se učí znát hodiny a začínají tento formální rámec používat, i když zatím dost nepřesně, pro svůj časový odhad. Vědí, že čas je nevratný, že běží jen jedním směrem. Jakmile dokáže dítě všechny tyto operace zkoordinovat v jeden celek, začíná pojem času lépe chápat. Pro dítě raného školního věku má čas stále především konkrétní význam, posuzuje jej ve vztahu k určitému dění a k sobě jako subjektu.
Plán realizace projektu
Tento projekt nebyl dosud realizován.
Blok pro 1. ročník
Fáze školního roku: Polovina června.
Nové učivo: Léto.
Opakování učiva: Čtvero ročních dob, charakteristické přírodní změny v jednotlivých ročních obdobích.
Čas: 2 vyučovací hodiny.
Pomůcky: Předměty z různých ročních období, žlutý molitanový míček, lístky s pranostikami, brýle pro učitele v roli.
Klíčové kompetence:
sociální a personální – žák účinně spolupracuje ve skupině, přispívá k diskusi v malé skupině i k debatě celé třídy, chápe potřebu efektivně spolupracovat s druhými při řešení daného úkolu, oceňuje zkušenosti druhých lidí;
komunikativní – žák se účinně zapojuje do diskuse;
občanské – žák respektuje, chrání a oceňuje naše tradice;
k učení – žák vyhledává a třídí informace a na základě jejich pochopení, propojení a systematizace je efektivně využívá v procesu učení.
Asociační kruh: Děti sedí v kroužku na koberci. Postupně po kruhu říkají, co se jim vybaví, když se řekne slovo léto.
Rozehřívací honička: Jeden žák je mrazík – koho se dotkne, ten zmrzne. Ostatní se mohou stát teplým letním sluníčkem, které může zmrzlého kamaráda vysvobodit. To udělají tak, že ho rukou – teplým slunečním paprskem, pohladí po tváři. Pokud mrazík všechny děti zmrazí, vyhrává.
Reflexe: Učitel má v ruce žlutý molitanový míček. Řekne dětem, že jsme měli radost, třída byla rozzářená spoustou sluníček, ale ve skutečnosti už víme, že máme jenom jedno a to vypadá trochu jako tenhle míček, i když je mnohonásobně větší. Dává dětem otázky, odpovídá na ně vždy jen ten, který bude mít v ruce malé sluníčko (míček). Učitel pokládá otázky typu: Kdo se ve hře stal sluníčkem? Kdo ne? Čekal někdo dlouho na teplý paprsek? Může se stát, že mrazík zmrazí všechny děti, potom by následovala diskuse, proč tomu tak bylo. Co by se stalo, kdybychom neměli slunce?
Předměty:K létu patří slunce, právě v létě má největší sílu. Ale k létu patří mnoho dalších věcí. Učitel předloží několik předmětů: letní a zimní čepice, šála, rukavice, gumové boty do vody, sluneční brýle, ozdoba z vánočního stromku, suchý barevný list, kaštan, nafukovací míč, umělé kuřátko, čokoládová figurka Mikuláše, zabalený dáreček, brambora, umělá rozkvetlá větvička, plavky, velikonoční kraslice, puk na hokej, opalovací krém, plastová láhev s vodou, ovoce apod. Které věci patří k létu? Děti po jednom berou předměty a v krátké improvizaci předvádějí, k čemu v létě slouží. Předměty pro léto ukládají na lavici s cedulkou léto. Ostatní předměty, které se k létu nehodí, dají na lavici na druhé straně třídy.
Škála: Děti si stoupnou do řady. Učitel pronáší výroky typu: V létě je teplo. V létě jsou Vánoce. V létě máme dva měsíce prázdnin. V létě rostou houby. Pokud bude výrok správný, děti udělají krok doprava, pokud ne, doleva. Pro lepší organizaci je dobré, když děti stojí čelem k tabuli, na níž je vpravo nápis ano, vlevo ne.
Pranostiky: Děti si sednou do kroužku. Učitel vypráví: Dříve lidé neměli televizi a nemohli proto sledovat předpovědi počasí. Všímali si však, že věci v přírodě se často opakují, to si pamatovali, zapisovali – a tak vznikaly pranostiky. V pranostice se neříká: V polovině července bude pršet, jako to dnes známe z televize, ale je to řečeno zvláštně, většinou podle toho, kterého svatého bylo. Například: Svatá Anna – chladna z rána. Neznamená to, že nějaké děvče, které se jmenuje Anna, ráno umrzlo… Kdo by dokázal vysvětlit, co to znamená? Zná někdo podobnou pranostiku? Mám tady několik dávných lidových pranostik, na které se podíváme:
Na svatého Aloise, poseč louku, neboj se. Na svatého Prokopa, vody plná příkopa. Po svaté Anně léto neustane. Svatý Ivan bývá plačtivý pán. Slunce jasné v den svaté Zuzany kyselost z hroznů vyhání. Svatý Ladislav sedm neděl své počasí dodržuje. Prší-li na svatého Petra a Pavla, bude mnoho myší, urodí se hodně hub. Kolem svaté Kristýny, dozrávají maliny. Svatý Vavřinec, dá létu první žďuchanec. Od Ludmily světice, obouvej už střevíce.
Rozřazení dětí do skupin: Učitel dá do letního kloboučku lístky s rozstříhanými krátkými pranostikami. Každá pranostika je na jiné barvě papíru. Žáci ve skupinách po 3 či 4 dostanou za úkol najít lístky pranostiky své barvy a sestavit ji, promyslet její význam. Pro některé děti bude úkol možná obtížnější, proto učitel obchází skupiny a pomáhá dětem. Pokud je úkol splněn, přejdou k další činnosti.
Fotografie: Učitel instruuje: Pokuste se vymyslet, jak by asi vypadala fotka, pod kterou by byla napsaná vaše pranostika. Nemusíte zobrazovat přesně to, co je v pranostice napsáno, ale spíše jaká předpověď z ní plyne. Například v pranostice spojenou se sv. Annou byste nepředváděli dívku Annu, ale kohokoli, komu je ráno v létě zima. Zde se předpokládá, že jsou děti s technikou fotky a jejím titulkováním seznámeni.
Boční instrukce: Když učitel zjistí, že všechny skupiny mají svoji fotku připravenu, vyzve je, aby si šly sednout do hlediště. Skupiny budou na jeho pokyn postupně chodit na jeviště. Zaujmou pozice jako na své připravené fotce, na učitelovo tlesknutí znehybní. Pak učitel přečte titulek – je vhodné si předem poznamenat, která skupina má kterou pranostiku. Na další tlesknutí děti fotografii opustí.
Kniha s pranostikami: Učitel oznámí dětem, že má pro ně překvapení, a to návštěvu, pro kterou teď dojde. Jde za dveře, přijde v roli archiváře z muzea (nasadí si brýle): Dobrý den, děti, dovolte abych se vám představila – jsem archivářka z muzea. Slyšela jsem, že jste si dnes povídaly o pranostikách. Je to pravda? A co jste se dozvěděly? Co to pranostiky jsou? Představte si, že se nám podařilo najít unikát – starou vzácnou knihu, v níž jsou zobrazeny pranostiky na starobylých fotografiích. Chtěly byste se na ni podívat?
Demonstrace:Pojďme se tedy na ni společně podívat. A máme tady první stránku (ukáže na jednoho žáka a vyzve ho pokynutím ruky, aby šel se svojí skupinou na jeviště). Děti zaujmou postoj, učitel tleskne, chvíli počká a přečte pranostiku. V roli archiváře diskutuje s ostatními dětmi o fotografii: Co na ní vidíme? Co nám tato pranostika říká? Tak se vystřídají všechny skupiny.
Domácí úkol: V roli archivářky se učitel rozloučí s dětmi, sundá si brýle a dětem řekne: Teď jsme si prohlíželi starodávnou knihu o letních pranostikách. Škoda že to ale byla kniha jen o létu, takže jste se nedozvěděli nic o pranostikách z jiných ročních období. Víte co, zeptejte se doma rodičů nebo prarodičů, jestli neznají nějakou pranostiku, a příští hodinu nám ji tady řeknete. Když budete chtít, můžete se domluvit s kamarádem a předvést nám ji jako fotku. My zkusíme uhodnout, ze kterého ročního období je.
Přestávka na svačinu
Ostatní roční období: Učitel upozorňuje: Nám tady zbylo několik předmětů, které bychom si také měli zařadit. Které věci bychom mohli přesunout na lavice s ostatními nápisy? Při instruování postupně dává na lavice nápisy podzim, zima a jaro tak, aby byla od sebe jednotlivá roční období co nejdále. Pojďme to zkusit. Nebudeme však předvádět, k čemu se tato věc používá, ale pokusíme se vzít tu věc do ruky a promluvit za ni – k čemu sloužíme a ke kterému ročnímu období patříme. Jako první vezme učitel do ruky, např. kaštan a řekne: Jsem kaštan. Dozrávám na podzim a lidé si ze mě vyrábějí zvířátka. A odneseme kaštan na lavici s nápisem podzim. Takto děti zařadí všechny předměty.
Chůze v prostoru: Učitel vyzve žáky: Nyní se projděte po třídě. Prohlédněte si všechna čtyři místa s předměty jaro, léto, podzim, zima. Předvedu vám nějakou situaci z daného ročního období – a vy půjdete k tomu místu, ke kterému si myslíte, že se situace vztahuje. Například budu v roli velikonočního koledníka: Hody hody doprovody – dejte vejce malovaný, a vy půjdete k místu s nápisem jaro. Nebo budu v roli dítěte u vánočního stromečku: Jé, panenka, takovou jsem si vždycky moc přála – děkuji, Ježíšku, a vy půjdete k místu s nápisem zima apod. Učitel předvede tři až čtyři situace a pak vyzve děti, zda by někdo chtěl dát ostatním podobnou hádanku z nějakého ročního období.
Závěrečná reflexe: Všichni si sednou do kroužku a učitel si s nimi povídá, co všechno v tomto bloku dělali, co je bavilo, co ne. Potom si vezme do ruky opět molitanový míček, tj. symbol sluníčka. Blok zakončí tím, že po kruhu pošle sluníčko, aby všechny rozzářilo. Jeden ho podává druhému, usměje se na něj a řekne mu např.: Dávám ti, Honzo, hřejivé sluníčko. Honza poděkuje a předá sluníčko dalšímu.
Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Projekty dramatické výchovy pro mladší školní věk.
Literatura a použité zdroje
PŘÍHODA, Václav. Ontogeneze lidské psychiky. Praha: SPN, 1967.
