Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Jan Maršák5. 10. 2023
"Že to nakonec nejsou znalosti, ale schopnosti žáka, jeho růstové nastavení, metakognice." Ale znalosti (nebo lépe řečeno vědomosti a dovednosti) tvoří spolu se schopnostmi žáka, jeho růstovým nastavením a metakognicí systém. Vynechání či oslabení libovolné z uvedených složek tohoto systému povede k jeho narušení. A tím též k narušení průběhu i výsledků učení žáka a tudíž i jeho vzdělávání.
Zamyšlení nad tím, proč a jak hodnotit proces učení, a ne jen výsledky, podle A. J. Julianiho.
Jeden z našich známých inspirátorů A. J. Juliani se zamýšlí nad tím, proč se v USA dlouhodobě zvyšuje průměrné školní hodnocení studentů, i když výsledky standardizovaného nezávislého testování (např. SAT) se zhoršují. Dospívá k závěru, že problém souvisí s tím, že školy hodnotí převážně jen výsledky, místo aby se soustředily na proces samotného učení. Jak dobře víme, pro zkoumání procesu, tedy pro formativní hodnocení, existuje celá řada dalších důvodů (např. kompetence pro 21. st.). Juliani popisuje 7 konkrétních způsobů, jak by takové hodnocení mohlo vypadat [1].
1. Metodika G.R.I.T.
Většina učitelů si možná myslí, že projektová výuka je primárně založena na procesu, kterým se projekt realizuje. Velmi často se však snaží čelit riziku, že si někdo volnost pro práci vyloží tak, že nemusí nic dělat. Učitel se pak snaží do detailu definovat postup a ukazuje žákům vzorové příklady výstupů, k nimž by měli dospět. To končí většinou tím, že všichni dělají totéž. Pravým opakem je aktivita, jejíž náplň si žáci stanoví sami (např. Hodina géniů).
Juliani doporučuje vůbec nezkoumat výsledek, hodnotit jen proces, a to pomocí specializovaného nástroje G.R.I.T. Rubric vyvinutého neziskovkou College Track podporující americké znevýhodněné žáky udržet se na škole od ZŠ až do VŠ. Jedná se o přehled identifikátorů uspořádaný do tabulky, který má již z názvu odvoditelné kategorie – Guts (odvaha), Resilience (odolnost), Integrity (čestnost), Tenacity (vytrvalost). Indikátory jsou vždy zkoumány ve třech oblastech (učení, zapojení, příprava na budoucnost) a třech úrovních naplnění.
Ideálním postupem je samozřejmě to, když si žáci svou činnost vyhodnotí s pomocí těchto indikátorů sami. To je postup, který má šanci zvyšovat vnitřní motivaci a ukazuje cestu, jak měřit neměřitelné (viz Education Leadership: Will Richardson at TEDxMelbourne).
2. Záznam myšlení a konání
Díky vývoji AI je nezbytné modifikovat tradiční výukové postupy. Tak například přestává mít smysl zadat žákům matematické problémy s tím, že mají odevzdat papír (či soubor) s výsledky včetně postupu výpočtu. To už dnes za ně může umělá inteligence udělat sama.
Řešením je, když celý úkol upravíte tak, že budete požadovat záznam řešení. Při práci na počítači stačí snadno využít některý z programů zaznamenávajících obrazovku i se zvukem (screencast). Je proto velmi vhodné, když přitom žák říká, co dělá.
Ze záznamu je pak možné posoudit, jak vypadá proces učení, a identifikovat problémy, s nimiž se žák potýká. Lze tak mnohem přesněji posoudit, kde se právě nachází, než když máme k dispozici jen konečný produkt.
3. Videoanotace k libovolné činnosti
Posuňme screencasting na další úroveň. Videoanotace jde nad rámec jednoduchého úkolu. Může zahrnovat práci libovolného žáka (laboratorní zprávu, esej, analýzu, projekt atd.). Umožňuje mu hovořit o svém učení. Vstupem může být jak záznam obrazovky, tak kamera s mikrofonem.
Žáci mohou anotovat svým hlasem a pomocí kreseb, nálepek a dalších nástrojů pro úpravu videa. Cílem není, aby video vyšlo jako krásný finální produkt, má být odrazem dosavadního učení.
4. Průběžné konzultace
I když máte dobře nastavený proces, třeba pomocí jasně definovaného obsahu lekcí, a k dispozici systém, který vede žáky po nejvhodnější studijní trajektorii a ukládá jejich výstupy, potřebujete vědět, jak na tom ten který žák je nejen z případných výsledků jeho práce. A potřebuje to nejen učitel, ale i žák.
Nejvhodnější metodou, jak toho dosáhnout, je přímý kontakt formou konzultace. Juliani doporučuje metodiku svého blízkého kolegy Johna Spencera, který definuje 4 typy konzultací [2]: zpětná vazba, reflexe, mistrovství, osobní kontakt. Je dobré konzultace pečlivě plánovat, aby se dostalo na všechny.
5. Hlášení o selhání
Podaří-li se vám nastavit svou výuku tak, že každý žák jde svou vlastní cestou, je pravděpodobné, že každý narazí na jiné problémy, které musí řešit. Ne vždy se mu podaří napoprvé najít řešení. Neúspěch číhá na každém kroku. Existuje nezanedbatelné riziko, že se žák v takové situaci zastaví, i když si je vědom, že má zkusit jiný postup.
Velmi vhodným nástrojem, který může pomoci, je sdílení neúspěchů prostřednictvím k tomu určeného prostoru – např. nástěnky Hlášení o selhání, jejímž prostřednictvím může žák získat pomoc a učitel se o problému dozví. Je vhodné, když jsou žáci vedeni k tomu, že chybovat je normální. Jedině tak lze změnit kulturu třídy z té, která se vyhýbá pokusům a omylům, na takovou, která podporuje, či dokonce přímo chválí risk. Juliani přijal za své heslo: „Někdy vyhraješ a někdy se naučíš!“
6. Představení vlastních cílů
V situaci, kdy si má každý žák sám vymyslet, co bude dělat (jako např. v projektu Hodina géniů), je velmi vhodné nechat ho svůj záměr představit celé třídě dříve, než na něm začne pracovat. Jedním z možných postupů je uspořádat akci, na níž žáci prezentují své nápady formou podobnou televiznímu pořadu Den D (původně v Japonsku Dragons' Den, v USA Shark Tank). Veřejné oznámení toho, čeho se žák snaží dosáhnout, činí cíl skutečným. Žáci (včetně učitele) uvidí, na čem pracují jejich spolužáci, a chtějí se ujistit, že jejich projekt obstojí u zbytku třídy.
7. Portfolio
Portfolio je evergreen formativního hodnocení. V digitální podobě ho zavádíme již dobrých 20 let. Juliani odkazuje na práci George Courose, který problematiku portfolií vtělil do 7 otázek, které je třeba v souvislosti s jejich uplatněním ve výuce řešit [3]:
Jaký účel portfolio má? – Je učební (ukazuje pokrok), nebo prezentační (výkladní skříň)? Nejlepší je kombinace obojího.
Čí je učení? – Jedná se o portfolio, které zobrazuje pouze školní práci zadanou učitelem, nebo má žák příležitost ukázat to, co ho baví? Pokud žák necítí žádné vlastnictví procesu a produktu, výsledky nebudou tak silné.
Jak bude výsledek publikován? – Kdo vlastní prostor, kde bude portfolio uloženo? Patří-li obsah žákovi, měl by mít k dispozici vlastní úložiště (viz Domain of One’s Own Jima Grooma). Plně to platí hlavně pro vyšší ročníky (středoškoláky).
Kdo to uvidí? – Spousta rodičů a pedagogů má z veřejné prezentace obavy. Pokud však je portfolio k dispozici pouze na vyžádání, zůstáváme ve vleku „papírové“ mentality. To neznamená, že celý svět musí všechno vidět, nebo že žák musí sdílet práci, pokud nechce. Mělo by ale být zřejmé, že sdílení se světem je dlouhodobým cílem.
Proč to někdo chce vidět? – Portfolio, které má publikum, má větší hodnotu pro učení. Existují různé mechanismy, jak přivádět lidi do portfolia, kromě toho, že jim říkáte, aby přišli (např. rodičům)? Třeba sociální sítě. Velmi užitečné je sdílení pozvánek mezi učiteli.
Jaký to má dopad na digitální stopu?
Hodnotit proces není snadné. Vyžaduje osobní nasazení a je většinou subjektivně zkreslené. Každý den může vypadat jinak. Mějme na paměti, jaké jsou naše hlavní cíle. Že to nakonec nejsou znalosti, ale schopnosti žáka, jeho růstové nastavení, metakognice.
– Žáky je třeba vést k tomu, aby měli pod kontrolou to, co o nich lze zjistit online. Neznamená to nezveřejňovat nic. Jednou bude na tom, co o nich lze zjistit, záviset např. to, zda se dostanou na školu nebo zda získají vytoužené zaměstnání.
Krátkodobé, či dlouhodobé? – Pokud portfolio realizujete jen jako krátkodobý projekt, pak přicházíte o skvělou příležitost sledovat vývoj žáka.
