Odborný článek
Proč (ne)zakazovat mobilní telefony ve školách
5,0 (1 hodnocení)
Článek pojmenovává důvody, proč školy k zákazům mobilních telefonů přistupují a současně proč takový přístup není dlouhodobě vhodným řešení. Článek ukazuje, že v centru zájmu školy musí být v této oblasti pochopení potřeb žáků a žákyň, které je často širší než jen „digitální“. Dobrá edukace vychází ze snahy saturovat tyto potřeby, protože jen takový přístup vytváří prostor pro kompetenčně orientované vzdělávání.
Diskuse o restriktivních nebo mediačních politikách v oblasti digitálních technologií je celoevropskou záležitostí. Přesto věříme, že otázka po „zákazech mobilních telefonů ve školním prostoru“ – především na základních školách – vyžaduje diferencovaný přístup ve vztahu ke všem možným řešením. Pokud se ptáme učitelů na názor ohledně zákazu mobilních telefonů ve školách, pak ti, kteří jsou pro, většinou hovoří o třech důležitých aspektech:
Pro diskusi je přitom zásadní také skutečnost, že čas na mobilních zařízeních poměrně rychle roste a objevují se zásadní patologické či adiktologické problémy, které je nezbytné brát do úvahy během konstrukce případných školních restriktivních politik. Současně musíme říci, že všechny tři argumenty jsou samy o sobě legitimní a validní. Musíme ale vidět, že samotné zákazy telefonů chování ani známky nezlepší.
Domníváme se však, že první klíčovou otázkou je, proč žáci a žákyně na mobilním telefonu o přestávkách chtějí být. Zde bych rád zmínil výzkumný workshop, který jsme s kolegy ze studia CHYBIK + KRISTOF (konkrétně s týmem Jiřího Richtera) prováděli během designového procesu návrhu nové školy ve Staré Boleslavi. Toto architektonické studio má velice unikátní přístup k vývoji nových školních budov a jeho součástí je i snaha zjišťovat od dětí, co by v takové škole potřebovaly. To se u žáků a žákyň z prvního stupně, na který jsme se soustředili, nedá zjišťovat snadno, ale díky poměrně robustní metodologii se nám podařilo zjistit následující.
Předně žáci a žákyně s mobilními telefony na prvním stupni aktivně pracují, tvoří podstatnou část jejich každodennosti a ve škole by si přáli místa, kde by mohli s telefony sami interagovat. Pokud jsme se ale ptali blíže na jejich pocity ze školy a potřeby, které směrem k ní mají, tak mluvili o tom, že jsou ve škole pod neustálým dohledem, že v ní vlastně neexistují místa, kde by mohli být sami a nekontrolováni. Současně jim škola nenabízí žádné možnosti vyžití o přestávkách – chtějí hrát fotbal, lézt na stěně nebo realizovat jakýkoli jiný pohyb, což v jejich stávající škole z bezpečnostně-organizačních důvodů není možné.
Náš výzkum ukazuje, že žákovská poptávka po mobilních telefonech je spojena s tím, jaké klima škola vytváří. Za část tohoto klimatu nese odpovědnost architektura, za část kultura, za část zřizovatel a za část učitelé. Tím se dostáváme k první části odpovědi na naši otázku – používání mobilních telefonů ve školním prostředí není patologií na straně dětí, kterou lze efektivně odstranit restriktivní politikou, ale zdá se mnohem více problémem školy a jejího designu. Volba zákazů tak přednáší následky za nezvládnutý design nikoli na školu, ale na žáky a žákyně. Z našeho výzkumu současně vyplývá, že zde nejde o problém „nespravedlnosti“, ale o systémové míjení se s problémem.
Odpovědi na otázky b) a c) jsou tak částečně odpovězeny zde – škola by měla (v ideálním světě) připravit podmínky proto, aby existovaly zajímavější alternativy trávení volného času, aby mobilní telefon nebyl jediným místem, kde si žáci mohou dopřát pocit, že nejsou pod kontrolou, kde se systematicky pracuje na školním klimatu, na rozvoji kompetencí k volnému času a kde součástí tohoto procesu jsou všichni zúčastnění – od rodičů přes děti až po učitele.
Nyní je třeba se zaměřit na první námitku, totiž na to, co na telefonech děti dělají. Zde se dostáváme k tématu digitálního wellbeingu, pro který – jak se stále více výzkumně ukazuje – není rozhodující čas strávený na zařízení, ale kvalita činností. Tato kvalita je určována jak subjektivně – co daný člověk považuje za hodnotné, tak sociokulturně, tedy jaké činnosti považuje společnost za vhodné, rozvíjející a žádoucí. To znamená, že pokud žák či žákyně stráví dvacet minut v Duolingu nebo sledováním videa na TedTalks, jde o zcela jiný prožitek než doomsrolling nebo čas na TikToku. Toto tvrzení samozřejmě nelze aplikovat na extrémní časy, ale ty v kontextu školní edukace nepřicházejí v úvahu.
Klíčové tedy je, aby sociální prostředí žáků a žákyň vytvářelo podmínky pro to, aby činnosti, které budou vykonávány na digitálních zařízeních, byly skutečně kvalitní, rozvíjející, podporující sociální vazby a vztahy, učení, rozvoj, inspiraci, kreativitu. K tomu je nezbytné vytvářet prostředí dialogu a reflexe, ve kterém má škola obtížně zastupitelnou úlohu. Je zásadní vytvářet prostředí společného sdílení a hledání určité rovnováhy mezi činnostmi na digitálních zařízeních a bez nich, mezi tím, kdy chceme být více online a kdy naopak chceme být odpojeni.
Aby takový přístup byl možný, je nezbytné budovat respektující participativní prostředí, ve kterém jsou přítomní všichni aktéři edukace. To, jakým způsobem žáci a žákyně využívají digitální zařízení, je nesporně spojené s jejich digitálními kompetencemi (otevírajícími mimo jiné širší spektrum činností, které mohou v digitálním prostředí realizovat), ale také s dovednostmi sociálními a osobnostními.
Kvalita činností může být do značné míry ovlivněna tím, jakou nabídku v této oblasti dokáže škola svým žákům a žákyním nabídnout. A to jak v oblasti digitálních, smíšených nebo i čistě offline aktivit. Je nezbytné zdůraznit, že i když hovoříme o digitálním wellbeingu a času na telefonech, musíme mít na mysli člověka v jeho celistvosti.
Současně je třeba zdůraznit, že školy, které se pro restriktivní přístup k digitálním zařízením rozhodly, mohou argumentovat tím, že „ono to funguje“, tedy že žáci a žákyně nejsou na digitálních zařízeních a že často spolu více komunikují a interagují o přestávkách. To může být do značné míry pravda, ale opět jsou zde určitá „ale“, která by škola měla vzít do úvahy:
Rádi bychom upozornili na dva důležité aspekty, které s modelem pozitivní zpětné vazby na restriktivní opatření v krátkodobém horizontu bezprostředně souvisejí. Někteří autoři hovoří o potřebě rozvíjet kompetence k volnému času, což těsně navazuje na diskusi, kterou provádíme v článku, potřebujeme naučit žáky a žákyně odpočívat, provádět činnosti, které budou přispívat jejich kreativitě a autenticitě, a to v celém onlife prostoru. Cílem školy by tak mělo být rozvíjet tyto kompetence k trávení volného času tak, aby postupně docházelo k maximální možné míře autoregulace žáků a žákyň.
Současně je nezbytné zdůraznit, že digitální kompetence a digitální wellbeing jsou silně závislé na sociálním zázemí studujících, takže přílišná restriktivní politika přenáší zátěž na rodiny. To s sebou přináší zvyšování nerovností ve vzdělávání z důvodů různého sociálního zázemí žáků a žákyň a současně zvyšuje tlak na samotné rodiče, kteří nemusí být kompetentní a vzděláni v oblasti mediace práce s technologiemi.
Úvaha, že „ono to funguje“ může být (nemusí) spojena s transferem odpovědnosti na další aktéry edukačního systému (rodiny), které budou amplifikovat sociální nerovnosti. To je také jeden z důvodů, proč restriktivní mediace může působit efektivně, protože část rodin tento (často nedohodnutý a nepřipravený) transfer zvládne nebo školy nabídnou podporu v tom, jak s ním pracovat.
Jan Sokol říká, že jedním z poslání školy je naučit mladé lidi to, co se nedá naučit intuitivně. Právě téma zdravého vztahu k digitálním technologiím a digitální wellbeing jako takový do této oblasti po našem soudu určitě spadá. Zakazovat mobilní telefony může vypadat jako lákavé řešení, ale ve skutečnosti znamená rezignaci školy na část podstatné edukační činnosti.
Technologie v našem světě jsou a budou, je nezbytné podporovat digitální kompetence žáků a žákyň takovým způsobem, aby mohli svá digitální zařízení a služby využívat k tomu, aby dokázali sami prožít dobrý život, ve kterém technologie slouží pro plnění jejich (eticky a sociálně akceptovatelných) cílů.
Východiskem pro jakoukoli moderaci musí být analýza potřeb žáků a žákyň a hledání způsobů, jak s těmito potřebami dokáže vzdělávací systém pracovat. Pokud potřeby neznáme nebo marginalizujeme, pak restriktivní opatření mohou působit dojmem, že fungují, ale pravděpodobně vytváříme podstatně vážnější problémy do budoucna.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 4.0.