Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
V mnohých diskurzech se setkáváme s argumenty, jejichž podloženost lze s úspěchem zpochybnit.
Článek je součástí cyklu Uplatňování kritického myšlení.
V článku Jak rozpoznat věrohodnost, relevanci, spolehlivost informací a informačních pramenů jsem poukázal na možnost využití metod kritického myšlení při ověřování vyhledaných dokumentů. Popsal jsem některé průkazné indicie, které upozorňují v souboru vyhledaných dokumentů na možné nerelevantní dokumenty, jež se prozrazují opomenutím či zkreslením citací použitých zdrojů, vytržením výroku z jeho kontextu či jeho použitím v jiných souvislostech. V následujícím textu se zaměřuji na méně zjevné indicie, s nimiž je možné se setkat v textech, které se snaží tvářit jako texty vědecké.
Pro dosažení vyššího stupně porozumění dané problematice zaveďme pro soubory textů, které vyhledáváme, zpracováváme a komunikujeme, pojem diskurz. To nám umožní odlišit diskurz akademický, tj. způsob, jak se mluví, komunikuje či řeší problémy mezi vědci, a diskurz každodenní, který užíváme, když se dohadujeme o běžných událostech.
Akademický diskurz se opírá o argumentaci a dokazování. Každodenní diskurz o vyprávění. Smazávání hranic mezi těmito typy diskurzů využívají někteří nezodpovědní popularizátoři vědy k protěžování nevědeckých názorů do sféry vědy.
V uvedené klasifikaci jde o vyhraněné protipóly, mezi nimiž existuje řada užitečných diskurzů s méně rigorózními požadavky na kritické myšlení u diskurzu akademického a s vyšší mírou závaznosti než u diskurzu každodenního (např. diskurz mezi učitelem a žákem, pacientem a lékařem apod.).
Abychom přechod mezi diskurzem akademickým a každodenním učinili pokud možno srozumitelným, pokusíme se vytvořit mezi nimi určitou škálu vyjadřující průběh poklesu argumentačních nároků v jednotlivých diskurzech. Za argumentační nároky na použitý výrok, text lze považovat následující požadavky:
Argumenty obhajující objektivitu se vyskytují v diskurzech odborníků; argumenty postavené na normativních základech jsou charakteristické např. pro diskurzy právnické; argumenty založené na rétorice, vysvětlování jsou nejčastěji využívané ve školství, v rodinné výchově apod. Pro dosažení pochopení je v některých oblastech nutné použít tvrdší stupně argumentace, např. v diskurzech policejních a vězeňských.
Specifickým přístupem, často používaným v pedagogice, je metoda, kterou lze nazvat, podle jejího objevitele Sokrata, jako sokratovskou metodu (Petrželka, 2000). Při charakteristice této metody je třeba odlišit převažující pojetí sokratovské metody, v níž je kladen důraz na pasivní přístup partnerů dialogu, žáků. Toto chápání se opírá o formální strukturu sokratovských textů, v nichž Sokrates v dialogu při kladení otázek požaduje pouze souhlas, či nesouhlas s vlastním názorem. Od účastníků dialogu se neočekává řešení problémů či vlastní intelektuální přispění. Nejčastěji se jedná o tzv. evidenčně-afirmativní otázky, kdy odpověď je již zodpovězena v otázce a spočívá pouze v přitakání.
V dnešní pedagogice se používá její obtížnější varianta, spočívající v režírování odpovědi tím, že se žákovi nabídne výběr z určitého množství alternativních odpovědí. Ani zde se však nepředpokládá od žáka vyšší míra tvořivosti ani hlubší pochopení problému.
Na sokratovské metodě používané v dnešní pedagogice je cenné zejména to, že se jako výsledek diskurzu neočekává definitivní dosažení pravdy. Žák se učí schopnostem kritického myšlení cestou zvažování výběru mezi nabízenými alternativními koncepcemi.
Argumentace snižuje neurčitost ve vzájemné komunikaci či střetu diskurzů. K vzájemnému porozumění dospívá tím, že fakta a evidence uvádí do souvislostí podložených vědecky ověřenými zákonitostmi, teoriemi a pravidly. Podle Habermase (1987) lze tímto způsobem překonat čistě subjektivní pohledy účastníků dialogu. Dovednost argumentace může mít i negativní stránku - představuje strategickou výzbroj, kterou lze využít pro získání vlivu např. odváděním pozornosti od důležitých věcí.
Vyprávění je rovněž důležitá dovednost pro vytváření komunikativního porozumění či sbližování diskurzů. Nedospívá jako argumentace k vyvozování souvislostí s pomocí pravidel a zákonů, spíše je nástrojem pro dosahování intuitivního souladu nesouladného, dospívání ke spojitosti v nespojitosti. Výsledkem vyprávění je často jen přechodné dosažení smíru mezi rozdílnými diskurzy.
Cílem vyprávění i argumentace je dospět k dohodě a vzájemnému porozumění. Ve srovnání s argumentací jsou postupy a pravidla vyprávění vágnější, méně závazná, a tak skýtají větší prostor pro výskyt nepodložených soudů.
K dosažení vyšší míry závaznosti, průkaznosti je v každé společnosti diskurz podroben kontrole, organizován a institucionalizován. Existují zásady správy diskurzů, tj. institucionalizované způsoby hodnocení kvality diskurzů (recenze, posudky, schvalovací řízení, kolegia apod.). Některé průkazné prohřešky proti exaktnosti může při troše pozornosti nezaujatý čtenář odhalit v textu sám.
V následujícím textu se zaměříme na prohřešky proti vnitřní logické provázanosti argumentů, poukážeme na způsob, jak se dá argumentace předestírat či zastírat. Půjde nám o to, falešné argumenty používané v diskurzu odhalit a pojmenovat, a tím eliminovat nespolehlivé informační zdroje.
Bromley (1986) rozeznává následující typy argumentů:
Přidávám ještě dva typy argumentů, které jsou, dle mého názoru, argumenty jenom názvem, ve skutečnosti mezi argumenty nepatří:
Do uvedených kategorií začleníme příklady s využitím ukázek z článků autorů P. A. Angelese (1981) a L. Puecha (2000). Schutz (1953) nazval přiléhavě tyto typy argumentace racionáliemi jednání v každodenním životě a považoval je za argumenty používané odpůrci správné argumentace v obraně proti nařčení z neracionálnosti postupů řešení problémů.
Uvedené příklady jsou velmi ilustrativní a měly by pomoci, když ne k usvědčení ze snahy používat chybné postupy dokazování, tedy alespoň ke zpochybňování závěrů, k nimž autor textu dospěl.
Protože se jevy v některých aspektech podobají, budou se podobat i v jiných aspektech.
PŘÍKLADY:
Galileovský syndrom
"Má věda je obětí kritiky, tak jako tomu bylo s Galileem. A přece měl pravdu."
K tomu ale poznamenáváme, že Galileo byl pronásledován církví, nikoli vědci. Je sice pravda, že některé objevy, přijímané zprvu s nedůvěrou, se později potvrdily. Je však také pravda, že obrovská většina hypotéz, přijímaných od počátku se skepticismem, byla nakonec přesvědčivě odmítnuta. Je samozřejmě výhodné prohlašovat se za oběť - přitahuje to sympatie. A to je smyslem tohoto postoje. Vědeckou průkaznost nemá žádnou.
Argument elektrické žárovky
"Kdyby někdo před 500 lety řekl, že se jednou bude svítit skleněnými baňkami s drátkem uvnitř, byli by ho lidé považovali za blázna, a přesto..."
Dnešní paravěda je tedy vědou budoucnosti.
Argument historický
"Zájem o paranormální jevy a paravědy je prastarého data, v případě astrologie trvá tisíciletí. Něco na tom tedy musí být."
Vzpomeňme si ale, že geocentrická hypotéza a představa o placaté zemi přetrvávala celá staletí a do dneška šamani odhadují budoucnost podle vnitřností zvířat. Chceme snad popřít, že se lidské poznání vyvíjí?
Protože tento vzorek má určitou vlastnost, bude ji mít i celek.
PŘÍKLADY:
Argument počtu
"Když tomu věří tolik lidí, nepochybně na tom něco je."
Věda není politika, demokratickým hlasováním se objektivní důkaz neposkytuje.
Argument osobní zkušenosti
"Musí to být pravda, vždyť jsem to viděl sám na vlastní oči."
Tomu se těžko oponuje. Vždyť odmítnutím tohoto tvrzení napadáme autora, zpochybňujeme jako poctivost, jeho čest. Bohužel, naše smysly nás často šálí, naše vnímání i paměť jsou nepřesné a jen těžko objektivně analyzujeme vlastní prožitek události. A navíc - jeden případ, žádný případ.
Protože se tvářil určitým způsobem, je pravděpodobné, že se hněvá.
PŘÍKLAD:
Argument nepříznivých okolností
"Skeptici svou přítomností, svými poznámkami a zásahy ruší senzibily tak, že ti ztrácejí své mimořádné mimosmyslové schopnosti."
To je nám líto, jenže experimenty provedené bez svědků a bez neustálého ověřování průběhu experimentu jsou neprůkazné.
Nehodu zapříčinila nedbalost chodce.
PŘÍKLAD:
Argument ekonomický
"Odmítáte prostředky alternativní medicíny, protože ohrožují farmaceutický průmysl a vy mu sloužíte."
Špatný argument. Vždyť výrobci homeopatik a jiných prostředků alternativní medicíny jako Boiron a Dolisos jsou také farmaceutickými giganty.
Jsou jen tři možnosti, první a druhá neplatí, proto platí třetí.
PŘÍKLAD:
Argumentace s použitím ostrého (černobílého) rozlišení bez jakékoliv faktické či teoretické podpory
"Když není ateistou, tak je to slušný člověk."
"Je buď konzervativec, nebo liberál."
Dialog s využitím černobílých argumentů má zpravidla ideologické, zpolitizované pozadí a často se opírá o nevědomé stránky lidské psychiky.
PŘÍKLADY:
Argument autority
"Je to dokázané, vždyť to řekl sám X.Y."
Omyl, tvrzení pana X.Y., nobelisty nebo mediální veličiny, není ničím jiným než opět jen tvrzením. Není důležité, kdo a zda něčemu věří. Směrodatné je podání objektivního důkazu.
Argument o neznalosti
"Jak se k tomu můžete vyjadřovat, vždyť tomu nerozumíte."
Omyl! Mnoho skeptiků naopak studovalo paranormální scénu a konkrétní pseudovědeckou oblast velmi detailně. Naopak, znalosti zastánců a poskytovatelů např. alternativní medicíny i o jejich vlastní metodě jsou často katastrofální.
Argumentace a vyprávění představují důležité prostředky správy diskurzů. Jejich použití kvalifikuje diskurzy z hlediska pravděpodobnosti sdělení do zřetelně diferencovaných skupin. Argumentační rovina se považuje za vyšší záruku spolehlivosti a objektivity popisované skutečnosti než rovina reprezentovaná vyprávěním.
Jak je z článku zřejmé, lze i s pomocí argumentace vytvořit nepravdivé sdělení, a to s pomocí těžko odhalitelných mimikry. Znalost těchto typů argumentace může být důležitou pomůckou při odhalování spolehlivosti informačních zdrojů.
BROMLEY, D. The Case Study metod in Psychology and Related Disciplines. New York, 1986.
KÁBELE, J. Přerody. Principy sociálního konstruování. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-359-8.
PETRŽELKA, J. "Sókratovská metoda" na internetu. (Dostupné z www: http://profil.muni.cz/cgi-bin/toISO-8859-2.eng/01_2000/sokrates.html). 2000.
PUECH, L. Čtrnáct neplatných argumentů, kterými se hájí paravědy (Dostupné z www: http://www.sisyfos.cz/sisyfos/zpravodaj/sis17_04.htm). 2004.
SCHUTZ, A. The Problem of Racionality in the Social World. Economica. Vol. 10. 1953.
ZEMAN, A. O umění argumentace (Dostupné z www: http://www.sprcha.com/story/2003/9/8/222655/9996). 2003.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.