Principy a cíle otevřeného vzdělávání

Když se řekne „otevřené vzdělávání“, většině lidí se zřejmě vybaví vzdělávání, které mezi přístup k němu a tím, kdo by ho chtěl konzumovat, neklade žádné zbytečné překážky. Jde o vzdělávání, kterého se může účastnit každý, kdo chce. V českém prostředí k tomu přibývá ještě jedna silná složka – totiž společné vzdělávání, tedy takové vzdělávání, které je silně inkluzivní. Obojí může mít – a v politickém diskurzu skutečně také má – své významné kritiky. Vzdělávání je přece určené jen těm „vzdělavatelným“, potřebujeme jasnou a efektivní segregaci dobých od slabých (aniž bychom ovšem přesně věděli, co to znamená), je třeba držet určitou kvalitu (opět nijak nedefinovanou) atp.

Nejde o diskusi novou – například ve Spojených státech je problematika afirmativních akcí (v češtině se častěji užívá pojmu pozitivní diskriminace) na úrovni univerzit silně diskutována již od konce šedesátých let minulého století. Vychází z myšlenky, že univerzity by měly být více obrazem společnosti než elitním klubem bílých protestantských mužů, což byl dominantní obraz vysokého školství v USA až do nedávna. To, co se ale změnilo skutečně silně, není přesvědčení, že by se na univerzity měl dostávat každý, ale vědomí toho, že rozmanitost je něčím, co každé edukační prostředí nezbytně potřebuje.

Aniž bychom se zde chtěli pouštět do složitých filozofických úvah, můžeme říci, že pro pozdní modernu je typické přesvědčení, že skutečně velké objevy, vynálezy či postupy nejsou záležitostí jediného génia, ale týmové práce. A aby týmová práce byla skutečně úspěšná, musí být tým nejen individuálně kvalitní, ale také heterogenní. Právě jeho různorodost a odlišnost je něčím, co mu umožňuje promýšlet společně problém z více stran a hledat vhodné řešení.

Příkladem může být otázka, kdo vynalezl internet – není zde žádné jedno jméno, jsou zde desítky významných osobností stojících za ideou protokolů a technologií, ale také obsahu a služeb, které determinují to, co dnes internetem nazýváme. Pokud tedy má dobrá univerzita (či obecně společnost) skutečně fungovat, musí být schopná do sebe integrovat právě takové různorodé skupiny osob, adekvátně je podpořit a dát jim možnost se skutečně hluboce vzájemně obohacovat a integrovat.

Technologie v nejširším slova smyslu hrají významnou roli v tom, jak snadno lze sdílet informace a spolupracovat. Domníváme se, že ještě v polovině minulého století bylo relevantní mluvit o vědě německé, české nebo francouzské. To současně mělo za následek jednak roztříštěnost vědeckého poznání, ale také snahu jednotlivých států si své poznání nechat pro sebe. Internet způsobil revoluci v tom slova smyslu, že narušil pevnost těchto nacionálních modelů a umožnil znalosti sdílet napříč světem. Smyslem otevřeného vzdělávání pak není nic jiného než tuto potencialitu zachytit také legislativně. To znamená vytvořit prostředí, ve kterém bude maximální část poznatků a informací volně dostupná všem. Otevřené vzdělávání se tak hlásí k něčemu, co by bylo možné označit jako kultura konektivity.

A zde je již jasné, že nemusíme hovořit jen o univerzitách v USA (včetně těch z The Ivy League), ale obecně o vzdělávání jako takovém. Pokud se ale podíváme obecněji na fenomén otevřeného vzdělávání, musíme jít ještě dále než k inkluzi (například sociální) a sledovat něco, co bychom mohli označit za širší podmínky pro vzdělávání, které se poměrně radikálně mění s nástupem moderních technologií. Ty ve vztahu ke vzdělávání mají mnoho různých efektů, ale jeden z nich je všudypřítomný – informační revoluce znamenala obrovský nárůst dostupných zdrojů, možností tvorby vzdělávacích sítí a spojení, což je fenomén, který musí škola určitým způsobem zachytit a reflektovat.

Cílem otevřeného vzdělávání, tak jak o něm budeme hovořit níže, je vytvářet takové vzdělávací prostředí, které bude nejen fixované na školní prostředí, ale bude moci v sobě integrovat vzdělávání formální i neformální. Které bude založené na sdílení otevřených vzdělávacích zdrojů, které mohou různí aktéři vzdělávání využívat, modifikovat a pracovat s nimi tak, aby celé vzdělání bylo co možná nejkvalitnější.

Současně musíme říci, že nejde o trend, který by představoval nějaký školní anarchismus nebo levicový program vzdání se autorských práv či intelektuálního vlastnictví. Možná spíše naopak. Pokud se podíváme například na podmínky grantů spojených s Technologickou agenturou České republiky (TAČR), snadno uvidíme, že všechny výstupy z projektů musí být šířené pod otevřeným přístupem a otevřenou licencí. V USA jsou silně potlačená majetková autorská práva, pokud jde o využití zdrojů ve vzdělávání (například při využití článků a knih). Prestižní časopisy dnes běžně požadují nejen článek samotný, ale i zdrojová data. Jedním z deseti nejúspěšnějších webů na světě dle návštěvnosti je Wikipedie. V takovém telegrafickém výčtu bychom mohli pokračovat dlouho, ale rádi bychom jím alespoň naznačili, že kritická diskuse o otevřenosti představuje dnes jedno z nejvýznamnějších témat, se kterým se ve vztahu ke vzdělávací politice a reflexi vzdělávacího prostředí vůbec setkáváme.

Otevřené vzdělávací zdroje

Obecně je možné se setkat se dvěma základními názory na to, co je to otevřený vzdělávací zdroj (OER). První je legislativní – otevřený vzdělávací zdroj je vzdělávací objekt, který je šířený pod některou otevřenou licencí (například Creative Commons, MIT, GNU, …). Tento přístup zdůrazňuje jednak záměrnost takového počínání (pokud v českém prostředí neuvedeme žádnou licenci, jde o copyright), ale také skutečnost, že otevřený nemusí být v bezplatný. OER je něčím, co je určeno legislativou. Touto cestou postupuje například také MŠMT, které v současných projektových výzvách právě takový způsob otevřenosti podporuje. Najdeme ho také ve veřejných prohlášeních Aliance pro otevřené vzdělávání.

Druhou možností, ke které se přikláníme my, je taková, že otevřený je veřejně přístupný – nejde ani tak o licenci jako o to, zda je OER vytvořený a zveřejněný takovým způsobem, aby ho mohlo více uživatelů běžně využívat. To, že zde existuje objekt s nějakou formální otevřenou (svobodnou) licencí, totiž vůbec nezaručí to, že jej někdo bude umět a moci adekvátně využívat. Například v případě softwaru takový přístup očekává i to, že bude kód tvořen způsobem, který umožní jeho pochopení.

Oba přístupy se přitom logicky prolínají, jakkoli nemusí být identické. Například autorův Kurz rozvoje digitálních kompetencí je šířený pod licencí Creative Commons, takže splňuje první definici, ale současně jde o otevřený webový kurz, který může studovat kdokoliv, takže spadá i do druhé kategorie. Čistě v první kategorii jsou pak například objekty vzniklé v různých projektech, o jejichž publicitu se nikdo reálně nestará, objekty čistě v druhé kategorii jsou například prezentace na Slideshare.

Proč se domníváme, že je druhý přístup k otevřenosti důležitější? John Dewey popisuje etické chování jako takové, které je otevřené a spojené s intenzivními transakcemi (interakce) s ostatními lidmi. Ona otevřenost je důležitá – rozlišuje mezi loupežníky, kteří mají intenzivní transakce mezi sebou, ale ostatní do nich nezahrnují, a například charitativní projekty péče o chudé. Ona otevřenost (v praktickém, nikoli legislativní rozměru) je něčím, co ohraničuje dobré chování, utváří modely spolupráce a vzdělávání, které mají smysl a mohou fungovat, integrovat do sebe velké množství aktérů, zlepšovat svět.

Prioritní oblasti Aliance pro otevřené vzdělávání

V roce 2015 vznikla v ČR Aliance pro otevřené vzdělávání jako otevřená platforma, která si kladla za cíl aktivně téma otevřeného vzdělávání reflektovat a medializovat. U jejího vzniku stál Eduin, se kterým se ale postupně myšlenkově i organizačně rozešla, a nyní je jejím odborným garantem Kabinet informačních studií a knihovnictví na FF MU, což samo o sobě znamená jak posun důrazů, tak také užívaných prostředků pro jejich dosahování.

Jelikož se jedná o nejvýznamnější síť, která se v této oblasti v ČR prosazuje, je vhodné se podívat na její základní směřování nebo témata, která se jeví jako důležitá:

• V prvé řadě je to podpora otevřeného vzdělávání jako jednoho z nástrojů, který umožní těsnější propojování formálního a neformálního vzdělávání. Česká republika má dlouhodobý deficit v oblasti celoživotního vzdělávání, který by mohlo otevřené vzdělávání pomáhat zacelit.
• Aliance chce být aktivním členem v diskusích o tom, jakým způsobem je možné otevřené vzdělávání v českém školním prostředím rozvíjet. Měla by pomáhat při překonávání problémů a hledání postupů řešení různých problematických situací.
• Klade si za cíl sledovat naplňování postupů dle strategických dokumentů schválených MŠMT v oblasti digitálního vzdělávání, které se právě otevřenosti jako jedné z klíčových hodnot věnují.
• Cílem Aliance má být podpora všech aktérů v tom, aby vzdělávací zdroje vytvořené s podporou veřejných prostředků byly veřejně dostupné a sdílené.
• Klíčové pro otevřené vzdělávání je prosazování zásad universal designu, tedy takového návrhu vzdělávacích objektů, které budou dostupné pro osoby s nějakým zdravotním hendikepem (nevidomé, neslyšící), ale také adekvátně sociálně a interkulturně citlivé. Není možné, aby OER podporoval exkluzivitu a segregaci ve vzdělávání.
• Dále je to politická podpora implementace principů otevřeného vzdělávání do strategických dokumentů, legislativy a celková komunikace se státní správou v této oblasti.

Tyto body si dovolíme doplnit stručným komentářem. Za zásadní považujeme skutečně celospolečenskou diskusi ohledně implementace zásad universal designu do vývoje všech OER. Nejde přitom o prvky, které by snižovali kvalitu nebo didaktickou vhodnost objektu, ale skutečně o přemýšlení nad tím, že součástí vzdělávacího procesu jsou i osoby disponující různou jinakostí. Ne vždy je možné tento přístup zcela dodržet, ale i malý krok v určitém směru může být pro tyto osoby velice důležitý.

Druhý bod se týká toho, že by všechny materiály vznikající z veřejných zdrojů měly být v ideálním případě veřejně dostupné. Domníváme se, že stojíme před poměrně velkou diskusí o tom, co jsou to veřejné zdroje a co je a co není přijatelné, aby bylo veřejně dostupné. Jsou to například prezentace a pracovní listy tvořené všemi učiteli na veřejných základních, středních i vysokých školách? Jde o ŠVP? Učebnice vzniklé z veřejných zdrojů? Testové úlohy?

Nechceme v našem článku na toto téma otevírat v mnoha ohledech vyhrocenou debatu, ale domníváme se, že se jí v nejbližší době nevyhneme. Na tomto místě jen uveďme, že celá debata velice těsně souvisí s profesním viděním a profesní identitou učitele. Pokud bude učitel sám o sobě přemýšlet jako o kurátorovi vzdělávacího obsahu, jako o někom, kdo studentům ukazuje, co dělá, jakým způsobem to dělá, co čte, a bude schopen se o toto vše dělit jak s žáky, tak se svými profesními kolegy, domníváme se, že půjde o obrovský krok směrem ke kvalitě vzdělávání. V této oblasti nás ale čeká ještě velký kus práce.

Wiley pak uvádí následující znaky, které musí OER splňovat, aby byl skutečně otevřený:

• Opětovné použití: možnost obsah libovolně opakovaně používat. Otevřenost musí být prosta časově omezených ukázek zdarma, což je častá marketingová strategie komerčních uzavřených vzdělávacích zdrojů.
• Úprava: možnost zdroj upravovat, překládat, opravovat podle toho, co daná vzdělávací situace právě vyžaduje.
• Remix: zahrnuje velice zajímavý aspekt práce s OER, totiž možnost nevidět je jen jako atomické prvky, ale moci s nimi pracovat kurátorsky, skládat je do kolekcí a provazovat s dalšími zdroji. Této věci často brání svobodné, ale nekompatibilní licence.
• Znovupoužití: odkazuje k možnosti publikovat znovu originál nebo odvozeninu například v prezentacích nebo na webových stránkách.
• Redistribuce: obsahuje právo sdílet jak původní obsah, tak také jeho odvozeniny nebo remixy, se zachováním otevřené licence.

Příklady OER

Nyní bychom rádi ukázali na některé konkrétní projekty, které jsou s otevřeným vzděláváním spojené, a je možné z nich čerpat případně ve školní praxi:

• MOOC – asi nejznámějším příkladem jsou velké otevřené online kurzy, které je možné absolvovat online. Autoři jsou z menších, ale i velice prestižních univerzit a často nabízejí velice zajímavé možnosti. Pokud se chcete vzdělávat, určitě doporučujeme například edX, Coursera či Futurelearn.
• Pokud na videa (na kterých stojí tradiční MOOC) moc nejste a hledáte české varianty, možná vás potěší třeba Kurz práce s informacemi nebo Kreativní práce s informacemi. Jde o webové kurzy, ze kterých můžete čerpat informace i inspirace různého druhu.
• Otevřené zdroje knih – pokud hledáte knihy, které byste chtěli využít, můžete sáhnout například po Kramerius, eknihy knihovna nebo třeba po Databázi knih. Vše je dostupné zdarma a legálně.
• Digitální kulturní dědictví – zdroj, který určitě nesmíte opomenout, je Europeana s více než 57 milióny digitálních artefaktů z Evropy, a také primárně americký Archive.org, kde najdete třeba staré počítačové hry, historické verze webových stránek a mnoho dalšího.
• Metodický portál RVP.CZ je zásadním českým zdrojem inspirací, návodů, novinek a doporučení. Od obecných článků až po praktické návody. Pokud chcete sledovat trendy z technologií ve vzdělávání, určitě využijte také zde integrovaného Spomocníka.
• Weby učitelů – ideálním zdrojem informací a inspirací jsou weby učitelů. V českém prostředí třeba

V podobném výčtu bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Myslíme si, že téměř každý nějaký OER zdroj využívá, často aniž by o tom věděl. To, co považujeme za podstatné, jsou dvě věci. Předně výše uvedené otevřené zdroje mohou zásadně zlepšit a změnit kvalitu vzdělávání, mohou významně snížit propast mezi bohatými a chudými školami nebo školami ve městech a na venkově. Možnost využívat OER a současně se zapojovat do různých otevřených učících komunit je podstatná a důležitá.

Je zde ale ještě jedna rovina, na kterou bychom neradi zapomněli – totiž možnost do procesu tvorby aktivně přispívat. Ať již v rovině učitelem tvořených objektů (od článků přes celé kurzy až po vlastní web s přípravami a doporučeními do hodin) nebo třeba i třídní participací, kdy mnoho zajímavých objektů mohou tvořit právě žáci s vhodným vedením.

Onlife

Příkladem toho, jak může fungovat otevřený přístup k tvorbě vzdělávacích zdrojů, je na KISKutvořený projekt Onlife, což je web věnující se rozvoji informační gramotnosti. Jeho první vrstvou v otevřenosti je vlastní bezplatný přístup k učebním textům a dalším materiálům, se kterými může kdokoliv pracovat. Druhým krokem otevřenosti je, že sekce pro učitele i studenty je stejně otevřená – neklade žádnou speciální bariéru (odkaz pro učitele je veřejný, ale na přání učitelů maličko schovaný) v tom, jak studenti nebo naopak učitelé obsah webu procházejí. Třetí rovina otevřenosti pak spočívá v tom, že pod tématy, která jsou poměrně pevně umístěná na webu (učitel si je ale může samozřejmě stáhnout a upravit), jsou prezentace nebo pracovní listy. Ty jsou koncipovány od samého začátku tak, aby učiteli ušetřili práci, ale současně aby si je mohl upravovat a měnit. Očekává se například, že upraví seznam úkolů tak, aby byl pro studenty dané třídy zajímavý a v daném čase stihnutelný, nebo že si z prezentace jen vezme obrázky do své vlastní.

Onlife – pohled pro učitele

Tato otevřenost ve všech složkách si klade za cíl změnit způsob práce se vzdělávacími zdroji tak, abychom se blíže přiblížili k myšlenkám Wileye – aby učitel nevnímal učebnici jako něco hotového, ale aktivně s ní dokázal pracovat a měnit si ji. A případně k tomuto procesu zval i své studenty.

Onlife – pohled pro studenty

Závěrem

Otevřené vzdělávání představuje jednu z významných perspektiv budoucího vývoje pedagogiky, která by měla být schopná dynamicky reagovat na potřeby společnosti a nabízet jí rychlá a efektivní řešení, která budou s nízkou bariérou dostupná každému, kdo o ně bude stát. Je nutné říci, že otevřené vzdělávání a OER patří již poměrně dlouhodobě mezi strategické priority MŠMT v oblasti digitálního vzdělávání, ale i transformace školství jako takového. Jde o hodnotu, jejíž uchopení se teprve učíme využít, ale která bude hrát ve formování budoucích strategií významnou roli. Domníváme se, že i v kontextu inkluzivního přístupu by proto nemělo být opomíjené, neboť umožňuje širší konceptualizaci celého problému společného vzdělávání, tak jak ho jako etické v úvodu našeho textu reflektoval John Dewey.