Příběhy několika vězeňkyň. Léta padesátá. Léta šedesátá

• prof. Růžena Vacková (https://www.ustrcr.cz/uvod/skupina-vyzkumu/vackova-ruzena-23-4-1901/)
• Dagmar Šimková (http://totalita.cz/vysvetlivky/o_simkovad.php)
• Ludmila Kotálová, roz. Balloušová (http://www.pametnaroda.cz/story/kotalova-ludmila-1923-1954)
• Irena Šimonová, roz. Vlachová (http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/1511/#cs_1511)
• Vlasta Charvátová

Narodila se 19. 10. 1925 v Praze jako Vlasta Karešová. Pocházela z rodiny úředníka ministerstva zahraničí a v letech 1926 až 1937 žila s rodiči a sestrou v Paříži, kde její otec působil na československém konzulátu. Tam také absolvovala obecnou školu.

Po návratu do Prahy nastoupila na osmileté reálné gymnázium, kde v roce 1945 maturovala. Vdala se za Josefa Charváta a spolu s ním se přihlásila na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde studovala francouzský, německý a anglický jazyk. Současně pracovala jako technická překladatelka ve Škodových závodech v Praze. Avšak po pěti semestrech jí bylo odňato stipendium a ona musela studium na vysoké škole ukončit.

V roce 1945 byla se svým mužem poprvé těhotná, ale potratila. V roce 1947 se jim narodil syn Petr a vzhledem k tomu, že jí podnik neumožnil změnu pracovní doby, musela stávající zaměstnání opustit. Společně s manželem se zapojila do odbojové skupiny Vratislava Polesného, která chtěla vojenským převratem změnit poměry v Československu. Státní bezpečnost členy skupiny zatkla a Státní soud v Praze ji 22. srpna 1949 odsoudil na doživotí za velezradu, vyzvědačství a pokus o vraždu. V této době Charvátová čekala druhé dítě, které vlivem brutálně vedeného výslechu potratila. Manžel byl popraven. Ona během svého věznění prošla věznicemi ve Znojmě, Kutné Hoře, Litoměřicích, v Praze-Pankráci a v Pardubicích. V roce 1953 jí byl trest amnestií prezidenta republiky snížen na dvacet pět let. Vlasta Charvátová byla jednou z dvanácti žen, které se v roce 1956 obrátily na generálního tajemníka OSN s protestními dopisy, v nichž popisovaly kruté podmínky panující ve vězení. Ze žaláře byla propuštěna až 18. prosince 1963.

Její syn Petr byl v době výkonu trestu své matky vychováván prarodiči a také pobýval v dětských domovech. Když se jeho matka vrátila v roce 1963 z vězení, bylo mu patnáct let. Krátce po návratu své matky spáchal sebevraždu. (Pozn. [1])

C) Žáci pracují se vzpomínkami vězněných žen. Ve skupinách společně hledají v textech odpovědi např. na tyto otázky. Pak svá zjištění konfrontují (20–30 minut):

1. Jak probíhalo zatčení?
2. Popište podmínky vyšetřovací vazby.
3. Jaké byly ubytovací podmínky žen ve vězení?
4. Proč byly perzekuovány?
5. Čím byla pro ostatní ženy výjimečnou prof. Vacková?
6. Který z příběhů tě nejvíce zasáhl?
7. Co to byla korekce a za co se mj. dostávala?
8. Na jaké úrovni byla lékařská péče ve vězení?

„Již dne 17. května 1949 při zatčení v Praze… v mém bytě, byla jsem orgány, kteří mne zatýkali, zfackována tak, až jsem upadla na zeď a upadla téměř do bezvědomí. Při tom mi bylo nadáváno /do/ kurev židovských a podobně. Byla jsem odvezena do Bartolomějské ulice na StB, kde jsem byla ihned nepřetržitě po tři dny a noci vyslýchána a rovněž bita. Po tuto dobu výslechů nebyla mi dána žádná strava ani voda. Výslechu se zúčastnilo sedm vyslýchajících orgánů, jejichž jména neznám. Asi v druhé noci mých výslechů byl přítomen též velitel policejního oddělení pankrácké věznice, jménem Pešek.“

Pozn. [2]

---

„Při výsleších, které prováděl zmíněný Pešek, mne bil gumovým obuškem přes chodidla, kdy jsem napočítala sto ran a víc jsem o sobě již ani nevěděla. Když jsem neodpovídala k jeho otázkám dost rychle, nechal přinést kbelík vody, chytil mne za vlasy a ponořoval hlavu do vody. /Na/ několik vteřin mně hlavu z vody vytáhl, aby mi mohl položit další otázku, a když nebyla odpověď jemu uspokojující, opakovalo se ponořování hlavy do vody po celé dvě hodiny. Toto jsem zjistila na hodinách, které měl na stole. Na moji žádost mi odepřel i jít na záchod, a proto jsem vykonala svou tělesnou potřebu ve svém oděvu. To Peška tak rozčílilo, že mi dal facku, až jsem upadla na zem, kde po mně dupal botou a tloukl do hlavy klíči. Dále při výslechu nechal Pešek přinést železný náramek, uvnitř vyložený ostny, který mi nasadil na zápěstí, kdy se ostny zadíraly do masa, až jsem krvácela…“

---

„… Musela jsem se vysvléci do naha a bez slamníku a přikrývek jsem byla držena po dobu dalších deseti dnů… Po mém dodání do temnice zjistila jsem silné krvácení, a toto jsem hlásila jak Peškovi, tak ženě, která prováděla šetření. Při tom jsem podotkla, že mám obavy z potratu. Žádala jsem lékařské ošetření, a to jak na Peškovi, tak na zmíněné ženě, ale Pešek odpověděl, že je jednodušší, když taková bestie chcípne sama, než aby se jí muselo věšet. Teprve po přímluvě … /spoluvězeňkyně/  jsem dostala vatu, vodu však žádnou za celou dobu pobytu v temnici. K ukojení žízně byly jsme nuceny pít vodu z klozetu. Jeho další opatření bylo, že jeden den byl půst a druhý den jen polovina normální dávky stravy. Za celou dobu jsme neměly žádné toaletní potřeby jako mýdlo, hřeben, kartáček na zuby a podobně.“

Pozn. [3]

---

Lenka Reinerová popisuje pobyt ve vyšetřovací cele: „V šest hodin třicet minut musely vstávat, teprve v jednadvacet hodin třicet minut si směly zase lehnout. Patnáctihodinový den býval nesnesitelně dlouhý. Když nebyly předvedeny k výslechu, přemáhala je únava. Cela byla opatřena naprosto nedostatečným větráním, nebylo v ní nic než úzká sedátka pobitá kovem a právě taková malá deska, sloužící při jídle jako stůl. Na den připínali strážní ke stěně lůžka, na noc sedátka a stolek. Cela byla tak malá, že celé zařízení ani nemohlo být najednou vysunuto. V rohu byl záchod, nad kterým se také myly. K pití sloužil papírový kelímek, do kterého chytaly vodu, když stály jednou nohou na záchodě a druhou stlačily kovový knoflík těsně nad ním do stěny. Kromě toho kelímku a denního přídělu chleba nesměly mít na cele nic.“

Pozn. [4]

---

„Při příchodu do vazby jsme se musely vysvléknout do naha a dostaly jsme pánskou košili s hlubokým výstřihem bez jediného knoflíku a k ní pánské spodky s rozparkem. Zavazovaly se na tkaničku. Toto prádlo nám v noci sloužilo jako pyžama, přes den jsme si přes ně natahovaly halenu a mužské kalhoty. Obojí z režného plátna špinavé šedivé barvy, bez knoflíků, pouze s krátkou tkaničkou na zavázání. Na nohou jsme nosily mužské pantofle bez paty, které většině z nás byly příliš velké. Žádné osobní prádlo, ponožky nebo punčochy. Jen onuce v zimě. Mnohé z nás trpěly omrzlinami.“

Pozn. [5]

---

„Stále jsme věřily, že my, statistická čísla, jsme živým záznamem protestu, jakýmsi mementem pro lidi žijící ve svobodném světě. Varováním, symbolizujícím svobodu rozhodování a vůle. Naštěstí naše mysl byla obestřena mlhou nevědomosti o tom, jak málo lidí ve svobodném světě chce vědět, a když věděli, jak málo dbali. Byly jsme fanatičky sebeoběti, hledání ideálu, svobody proti neúprosné autoritě, věřily jsme, že pomáháme tvořit novou dobu, a historický soud dokáže, že to nebylo čiré bláznovství. Odmítaly jsme nabízená lákadla života, nechtěly jsme se vrátit dříve, dokud nebude opravdová demokracie. I fanatismus je nástroj přežití.“

Pozn. [6]

---

Ludmila Balloušová: „Koncem léta 1955 se mně ztratilo několik dopisů, to je, že jsem tyto dopisy vůbec nedostala a nebylo mně nikým řečeno, že by to byly snad dopisy závadné. Nejsou nám povolovány učebnice v cizím jazyce a jsou nám povolovány omezeně jen učebnice v českém jazyce. Náčelník věznice povolil potrestané VACKOVÉ Růženě určité knihy k její vědecké práci, a když balík přišel ve váze asi 20 kg, přišel ppor. SÝKORA a náčelník výkonu trestu ještě spolu se staršinou, který provádí promítání filmu, vybrali VACKOVÉ knihy podle jejich uvážení a z psacích potřeb pouze dva bloky. Ostatní jí nevydali. Proto odmítla zásilku přijmout vůbec s tím, že nebude klamat veřejnost ani sebe zdáním, že má možnost vědecky pracovat.“

Pozn. [7]

---

„Za ostnatým drátem a zdí lágru byly korekce. Nebylo nic snazšího než se do ní dostat. Za anglická slovíčka, za kouření na cele, za podprsenku ušitou z odstřižků ze švadlárny, za protest, odmluvu, za návštěvu přátel na jiném bloku, za odmítnutí práce v neděli, stále byla nějaká nástraha, která vedla do korekce. S korekcí to byla další série trestů. Zastavené dopisy z domova, zrušené návštěvy. V korekci se nepracuje, a tak se nemůže plnit norma. Tím se člověk dostane do postihu. Má snížené příděly jídla a musí po návratu z vězení platit pokutu za nesplněnou normu. V korekci dostává jídlo každý třetí den. Cely jsou umístěné ve sklepě. Některé mají betonovou podlahu a betonové lůžko bez slamníku. Místo záchodu je kbelík, který je v příznivém případě jednou za den vyprázdněn. Při té příležitosti je možné umýt si ruce, ale jen ruce, u vodovodu na chodbě.“

Pozn. [8]

---

„V šeru poznávám Růženku /Vackovou/, v podvlékačkách, také ještě nespí, kývá na mě a zve na pokouření Tarase Bulby. „Víš, tak ti mne právě napadlo…,“ začíná mi vysvětlovat nový postřeh ve vývojové teorii umění. Tahle vynikající vědkyně, promrzlá a zdegradovaná, uprostřed noci, bídy, zloby, nesmyslu, krutosti tvoří dál, a já jsem šťastná, že jsem první, kdo slyší její myšlenky. Kouříme vzrušeně jedno balenyko za druhým a debatujeme skoro do rána, necítíme ani zimu ani chlad a nevidíme mříže a nic z toho záhrobního světa, jen nepokořenost lidské mysli, která je silnější než ochabující tělo. A v té samé chvíli někde jinde vstávají studenti v kolejích, trochu unudění a mrzutí, že zas mají jít na přednášky, a často se jim vyhnou, protože mohou mít tolik vědění, kolik se jim zachce.“

Pozn. [9]

---

„Zima v roce 1952 byla mimořádně tuhá, byly jsme na cele, kde vůbec nefungovalo topení. Byla jsem oblečena do plátěných trestaneckých šatů, pantofle bez punčoch. Nemohla jsem tu hroznou zimu vydržet, na zdích byla jinovatka. Žádala jsem referenta o teplé prádlo, nebo aspoň o povolení pokrývky, do které bych se směla zabalit přes den. Vysmál se mi a řekl, že dostanu, až se přiznám. Následkem hrozných mrazů jsem tak prochladla, že jsem dostala zánět vaječníků a začala jsem hrozně krvácet. Vojenský lékař Dr. Fráně mi napsal povolení na zakoupení tepláků. Referent se tomu zase smál a nákup nepovolil. Asi po ½ roce nepřetržitého krvácení jsem byla tak zesláblá, že jsem se jen potácela. Měla jsem také nesnesitelné křeče, ležet jsem ale nesměla. Jednou, když jsem se bolestmi svíjela, mi to lékař povolil, ale dozorce, který tam byl ve funkci zdravotníka, kopal do dveří, musela jsem vstát a chodit. Jednou jsem se u lékaře setkala s věz. lékařem, prof. Dr. Rychlíkem, který tam byl ve výkonu trestu. Znal mě od dětství. Slyšela jsem, jak tiše říkal lékaři, že nutně musím být vyšetřena a léčena, že jsem úplně vykrvácená. Sám byl věhlasný gynekolog, nesměl mě však prohlédnout. Léky, které jsem dostávala, dával mi lékař bez faktické znalosti nálezu. Dr. Fráně napsal mi návrh na vyšetření v civilní nemocnici, referent to ale zase zakázal.“

Pozn. [10]

---

D) Diskutujme nad tím, proč za týrání politických vězeňkyň (ani vězňů) nebyl nikdo potrestán.

Velitel policejního oddělení pankrácké věznice Václav Pešek reaguje na obvinění Vlasty Charvátové:

„… Uznejte sám: chodil jsem tam jenom v civilu, kde bych sehnal opasek. To si jedna na mne stěžovala, že jsem ji skopal, když byla ve čtvrtém měsíci, tak, že potratila, a potom, aby se to neprozradilo, jsem jí odmítl lékařské ošetření. Zase uznejte sám: copak by to nějaká ženská vydržela? Některý lidi jsou svině a ženská obzvlášť. Byla tam taky jedna mrcha, která si na mne stěžovala, myslela si, že si nějak pomůže, nebo že jí to bude platné… Lžou. Vždyť vám říkám, co to bylo za lidi: samý póvl! … Nejsem nervově v pořádku. Občas mívám záchvaty padoucnice. Manželka i děti se mnou někdy dost zkusí. A potom, i když jsem se nedopustil toho všeho, z čeho mě obviňujete, čisté svědomí zrovna nemám. Třesu se při pomyšlení, že se to dovědí moji staří rodiče, poctiví a řádní lidé, kteří si o mně myslí jen to nejlepší. Protože vy to asi všechno napíšete…“

Pozn. [11]

Poznámky:

[1] BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času – Ale ne sebe!: životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. Praha: Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR, 2006. Sešity (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu PČR). ISBN 80-86621-25-1.
[2] NA, f. SSNV – neuspoř., vězeňský spis Vlasty Charvátové. Výpověď ze dne 6. 7. 1956. Citováno dle T. Bursíka.
[3] Bursík, s. 16.
[4] Reinerová, Lenka, Barva slunce a noci. Svoboda, Praha 1969, s. 74.
[5] HAVLÍČKOVÁ, Helena. Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948–1989. Olomouc: Poznání, 2002. ISBN 8086606058, s. 214.
[6] ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. 2. vyd. Praha: Orbis, 1991. ISBN 80-235-0039-2, s. 68.
[7] Bursík, s. 42.
[8] Šimková, s. 78.
[9] Šimková, s. 54–56.
[10] Bursík, s. 70.
[11] KRATOCHVIL, Antonín. Žaluji. Praha: Dolmen, 1990. ISBN 80-900123-0-2, s. 68–71.

Literatura a použité zdroje

BURSÍK, Tomáš. Ztratily jsme mnoho času - Ale ne sebe!: životy politických vězeňkyň v československých věznicích padesátých a šedesátých let dvacátého století. 1. vyd. Praha: Sešity (Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů kom, 2006. 197 s. ISBN 80-86621-25-1.

HAVLÍČKOVÁ, Helena. Dědictví: kapitoly z dějin komunistické perzekuce v Československu 1948-1989. Olomouc: Poznání, 2002. 214 s. ISBN ISBN 8086606058.

ŠIMKOVÁ, Dagmar. Byly jsme tam taky. Praha: Orbis, 1991. ISBN 80-235-0039-2.

KRATOCHVIL, Antonín. Žaluji. Praha: Dolmen, 1990. ISBN 80-900123-0-2.