Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Materiál vznikl v rámci projektu spolufinancovaného Evropským sociálním fondem (ESF).
Národní projekt Centra inkluzivního vzdělávání (CPIV) byl prodloužen do července 2013. V jeho rámci vznikla regionální pracoviště, která pomáhala školám v zavádění inkluzivního přístupu. Jaké jsou tedy výsledky projektu CPIV a do jaké míry souvisí s emotivní diskusí o praktických školách – o tom jsme hovořili s analytikem projektu Matějem Bulantem.
Pokud bych měl zhodnotit samotné tři roky, kdy projekt působil v téměř 350 mateřských, základních a středních školách, tak byl z mého pohledu úspěšný a naplnil své poslání. Psychologové, speciální pedagogové a další odborníci našich krajských center vlastně určitým způsobem suplovali nedostatky současného systému. Mám na mysli fakt, že školská poradenská zařízení jsou personálně poddimenzovaná a nemají kapacitu poskytovat v dostatečné míře servis, který by školy potřebovaly. Když bylo třeba nějaké škole pomoci s řešením aktuálního problému, tak ji naši odborníci navštívili mnohem dřív, než je tomu v případě přetížených poradenských zařízení. Věnovali jsme se také dalšímu vzdělávání učitelů, protože školám na to nestačí finanční prostředky. Proto jsme DVPP zajišťovali velice masivně a zúčastnilo se ho víc než 10 000 pedagogů. Tyto aktivity pomohly zapojeným školám při řešení problémů, se kterými se potýkaly, jak potvrzuje i množství kladných ohlasů. Z dlouhodobého hlediska nicméně projekt tak úspěšný nebyl, protože se nepodařilo začlenit jednotlivá centra a jejich multioborové týmy do struktury poradenských zařízení. Projekt CPIV v blízké době definitivně skončí, což může negativně ovlivnit šíření konceptu, který nazýváme inkluzivní vzdělávání.
Chápeme inkluzivní vzdělávání jako přístup založený na myšlence, že všechny děti mohou navštěvovat běžné školy – ale za předpokladu, že tyto školy jsou pro tento účel uzpůsobeny. S ukončením projektu CPIV přestane existovat subjekt, který spolupracoval se školami právě na tom, aby byly připraveny na vzdělávání žáků s různými vzdělávacími potřebami, což je z mého pohledu velká škoda. Na druhou stranu ale věřím, že se podařilo nadchnout pro myšlenku inkluze celou řadu škol a inkluze se bude šířit i bez naší asistence.
V první fázi vstupovaly do projektu školy doporučené krajskými úřady a ukázalo se, že ne všechny měly eminentní zájem zavádět prvky inkluzivního vzdělávání, svou účast braly jako povinnost. Jiné to bylo v dalších fázích, kdy docházelo k síťování škol. Proběhlo mnoho setkání a řada konferencí, kdy se naši pracovníci snažili zasíťovat školy navzájem i s neziskovým sektorem, s poradenskými zařízeními i s orgány sociálně-právní ochrany dětí. Formou síťování probíhalo další šíření myšlenek, takže okruh škol byl mnohem větší. Důležitou roli v tom sehráli ředitelé. Když dalším školám doporučili postupy, které si vyzkoušeli ve své škole, tak to mělo velkou váhu.
Inkluze v maximalistickém pojetí znamená, že ne-li všechny, tak alespoň naprostá většina dětí by měla mít možnost – zdůrazňuji slovo možnost – navštěvovat běžné základní školy. Současně to ale předpokládá, že to školy budou dobře umět nejen s takzvaně běžnými žáky, ale i s dětmi, které vyžadují nějakou speciální péči. V našem pojetí se proto inkluze týká všech žáků, i když je jasné, že ne všichni vyžadují stejně intenzivní péči. Jde ale o to, aby výuka byla co nejvíc individualizovaná. Jenže to se těžko uskutečňuje v současné situaci, kdy ubývá dětí a školy, které chtějí přežít, kumulují žáky ve třídách. Se třiceti žáky ve třídě se pak o nějaké individualizaci nedá mluvit. Zcela logicky se proto rodiče snaží umisťovat děti na víceletá gymnázia a kvalita hlavního proudu se zhoršuje.
Účastnil jsem se různých panelů na toto téma a nevím, jestli je ještě na místě slovo diskuse. Vytvořily se dva tábory, které se „zakopaly“ na svých pozicích. Bohužel jsme svědky takových emotivních vyjádření jako: U nás se ty děti mají dobře a na druhé straně: Vy těm dětem škodíte, protože jim neumožňujete skutečně rovný přístup. Operuje se s veličinou štěstí a možná to je důvod, proč se diskuse dostala na mrtvý bod.
Často se argumentuje tím, že je v praktických školách neúměrně velké zastoupení romského etnika a že mnohé děti, které tam jsou zařazeny, nemají mentální, ale sociální handicap. Je tu také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, že u nás ne všechny děti mají rovný přístup ke vzdělávání. Měli bychom tedy znovu zvážit, jak vyladit kritéria pro zařazování dětí do praktických škol a zda nepřijmout určitá opatření, např. povinný poslední ročník mateřské školy, která by této skupině žáků umožnila lepší přípravu pro vstup do školy a zvýšila pravděpodobnost jejího úspěšného absolvování.
Statistiky jsou velmi problematické. Praktické školy jsou součástí hlavního vzdělávacího proudu, jen se v nich vyučuje podle přílohy RVP základních škol, která upravuje vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Kromě celých praktických škol existují i jednotlivé třídy, které se učí podle této přílohy, a školy nemusejí v názvu uvádět slovo praktická. Takže vlastně přesně nevíme, kolik dětí se podle jejího programu učí.
To také není jasné. Jednu metodiku používá ombudsman a jinou zase Česká školní inspekce. Data se proto rozcházejí a těžko se pak dokazují některá tvrzení. Jako např. když ČŠI v současnosti tvrdí, že klesá počet romských žáků v praktických školách. Z mého pohledu je to velmi problematické. Stačí vzít v úvahu, jak obtížné je už jen stanovit počet Romů v ČR. Podle posledního cenzu se jen 12 000 lidí hlásí k romské národnosti, ale podle kvalifikovaných odhadů jich žije v ČR až 250 000.
Myslím, že by praktické školy měly v určité formě existovat, nicméně je třeba se domluvit, za jakých podmínek, a znovu otevřít diskusi, jaká by měla být jejich cílová skupina. Podle toho by se měly narovnat disproporce v rámci systému. Přijít s tím, že zrušíme praktické školy, je populistický krok, který naprosto nic neřeší. Tady není jednoduché řešení. Pokud chceme něco zrušit, tak musíme vytvořit taková opatření, aby ten chybějící článek mohl být něčím nahrazen. Po zrušení by tady byla nehomogenní skupina dětí, pro kterou by nebylo dostatek odborníků. Čili napřed by tu měla být diskuse, jak by měl vypadat systém jako celek. Není možné z toho vytrhovat jen praktické školy.
Další informace, metodiky a jiné výsledky projektu: www.cpiv.cz
Článek vyšel v časopise VZDĚLÁVÁNÍ, čtvrtletníku Národního ústavu pro vzdělávání, ročník 2, číslo 1/2013, ISSN 1805-3394. Ke stažení na http://nuv.cz/publikace-a-periodika/vzdelavani-1-2013.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.
