Výzva jedné mezinárodní učitelky, která připomíná, že technologie nemohou ve výuce nahradit to, co umí jen dobrý učitel – vcítění do potřeb žáků.
Pernille Ripp, původem dánská učitelka, působí nyní v americkém Wisconsinu. Je držitelkou hned několika ocenění za projekty propojující pomocí technologií její třídu se světem s cílem posílit porozumění mezi lidmi s různým kulturním zázemím (např. viz ISTE Award for Innovation in Global Collaboration). Je autorkou již celkem 3 knih, jimiž se snaží vysvětlit kolegům, co a jak dělá. Hodně se zabývá metodikou čtení a psaní (např. prostřednictvím projektu The Global Read Aloud).
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Bořivoj Brdička26. 3. 2018
On the Need for Phone Free Classrooms (https://pernillesripp.com/2018/03/23/on-the-need-for-phone-free-classrooms/)
Pernille skvěle vysvětluje, proč stále více dává přednost tomu, aby žáci během výuky mobily používali mnohem méně než dříve. Pozor, je to úplně něco jiného, než prostě technologie odmítnout jako třídu!
E Kocourek30. 3. 2018
Škola, případně učitelka, se může snažit udělat ze žáka lepšího vypravěče (lepšího čtenáře, lepšího programátora), ale nesmí se snažit vyrobit ze žáka "lepšího člověka" (v originále "better human being"). "Lepší člověk" je pojem zcela subjektivní a jeho vymezení u různých osob mohou být vzájemně protichůdná.
Pokud bude učitelka na výrobě "lepších lidí" trvat, měl by ji umravnit ředitel školy, a pokud selže ředitel, umravní ji rodiče žáků.
"Refugee ... means the enemy", říkal jeden šikovný žáček. Doufám, že ho hodná paní učitelka pochválila.
Jan Maršák1. 4. 2018
Ad E Kocourek: "...nesmí se snažit vyrobit ze žáka..." Tak určitě by učitelé neměli něco vyrábět (!) ze žáků.
O tom, že je Pernille skutečně vynikající učitelkou, mě přesvědčila svým nedávným vyhlášením podpory tzv. „pomalého učení “ [1]. Posuďte sami:
„V těchto dnech jsme se s mými sedmáky rozhodli trochu zklidnit – ponořit se hlouběji do práce. Více mluvíme, více se ptáme, občas si vysloveně užíváme ticho. Na 7. třídu to často ani nevypadá. Neznamená to ale, že jsme rezignovali na naše výukové cíle. Zatím jsem nenašla recept, jak něco přímo vložit do hlav svých žáků, nepřevrátila jsem svou třídu, nedávám jim více úkolů, nenechávám je dospět k cíli samostatně. Pravda je mnohem prostší – zpomalili jsme proces učení.
Když je třeba, zůstaneme u tématu déle, klidně odbočíme a vezmeme to jinudy. Klidně se zastavím a lépe poslouchám, co žáci říkají. Je to velký luxus, ale zároveň je to způsob, jak lze výuku individualizovat.“
Zde je několik rad, chcete-li se k iniciativě za pomalé učení přidat:
Zrušte mimořádné aktivity. Je obtížné se soustředit na věci, které dávají smysl, a nenechat se rozptylovat záležitostmi nepodstatnými. Projděte si své výukové plány a vyhoďte vše zbytečné.
Zvyšte efektivitu projektů. Naším úkolem je naplnit výukové cíle definované standardy. Často děláme projekty, které se vztahují jen k jednomu cíli. Mnohem lepší však je vymýšlet aktivity, které zároveň naplňují více (mezipředmětových) cílů, jejichž splnění hodnotíme nezávisle. Pak nemusíme ztrácet čas ověřováním dosažení jednotlivých cílů každého zvlášť, a vznikne tak prostor pro zpomalení.
Pamatujte si, že když žák mluví, více se naučí. Je lepší nechat žáky o tématu déle diskutovat a rozvíjet pochopení látky než spěchat k další otázce a úkolu. Poslouchejte a klidně i několik vteřin počkejte, je-li ticho. Budete se divit, jaký vliv to má na sdílení myšlenek.
Nezapomínejte na vyšší princip. Cílem veškerého školního snažení musí být též výchova vedená snahou stát se lepším člověkem. Takže když píšeme, je to proto, abychom se stali lepšími vyprávěči schopnými pozitivně ovlivňovat jiné. Když mluvíme, snažíme se věc lépe pochopit. Když posloucháme, hledáme spojení s ostatními.
Poznejte své žáky. Mluvte s žáky, ptejte se jich, jak jim můžete pomoci, co jim brání dospět k cíli. Jedině tak můžete vědět, jakou podporu je vhodné nasadit, či zda lze zpomalit. Cílem je, aby poznali sami sebe.
Potud tedy, co Pernille radí svým následovatelům. Možná se až příliš vžila do role čelné učitelky (viz Hippelova technologická inovace ve školství) pracující nahlas. I v této roli je ale nesmírně důležité si udržet schopnost sebereflexe. Jakkoli je třeba držet krok s vývojem světa a oboru, neznamená to neustále ve výuce experimentovat, používat nové nástroje a zavádět nové postupy. Učení má své cesty, vyžaduje skutečnou práci a pozornost ze strany učitele. K individualizaci (či personalizaci) nelze dospět bez opravdového vcítění, jehož stroj vybavený umělou inteligenci ještě dlouho nebude schopen.
