Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Pohádky a jejich vliv na psychický vývoj dítěte
3,7 (3 hodnocení)
Příspěvek se zaměřuje na definici pohádky a její místo v dětské literatuře, typické rysy pohádkových vyprávění, psychologii v pohádkách, historii pohádek a porovnávání pohádek a mýtů. Vysvětluje význam pohádek pro vývoj dítěte. Z hlediska psychologie rozebírá tyto pohádky: O perníkové chaloupce, Červená karkulka, Sněhurka, Princ Bajaja a Popelka. V závěru se autorka pokouší odpovědět na otázku, jak mohou pohádky ovlivnit psychický vývoj dítěte.
Úvod
Během celé lidské historie dětský duševní život kromě přímých zkušeností v rodině spočíval na mytických a náboženských příbězích a pohádkách. Tato tradiční literatura sytila obrazotvornost dítěte a podněcovala jeho představivost. Jelikož tyto příběhy současně odpovídaly na nejdůležitější otázky dítěte, byly hybnou silou jeho socializace (1, s. 26).
Bez pohádek si dětství vlastně ani nedokážeme představit. Na celém světě, ve všech kulturách a ve všech dobách se dětem vyprávějí příběhy, které se ve skutečnosti nikdy neodehrály, v nichž vystupují bytosti a tvorové, které zatím žádný přírodovědec nezaregistroval, v nichž se dějí věci neuvěřitelné a nadpřirozené, odporující fyzikálním zákonům (3, s. 5).
Ve své kapitole jsem se pokusila ukázat, jak je pohádka pro dětskou duši neobyčejně důležitá. Žijeme v uspěchané době, kdy je pro rodiče mnohem snazší posadit dítě k televizi nebo k počítači, než aby s ním trávili pár chvil čtením pohádek. Patrně je vůbec nenapadá, o co své děti ochuzují a jak je zbavují něčeho pro jejich vývoj tak podstatného.
Pohádky
Definice pohádky a její místo v dětské literatuře
Pod název pohádka se zařazují literární texty, které vznikly na základě rozmanité palety starodávných vyprávění, vstřebávajících při své pouti světem rozličné bájné představy lidstva, nadčasové životní pravdy, zejména věčnou touhu po naplnění dobra, a víru v kouzelnou moc slova (2, s. 107).
Lidová pohádka je epický prozaický útvar ústní lidové slovesnosti, jehož základem je umělecká fantastika nebo podobenství (2, s. 108). Pohádka je jedinečná. Svou věčnou existenci čerpá z nezničitelného folklóru, z kultury vpravdě lidové. Je útvarem nesmrtelným, přežívajícím jednotlivé generace (3, s. 9).
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Mgr. et Mgr. Aleš Franc26. 1. 2011
Vítám příspěvek zaměřený na pohádky z hlediska jejich vlivu na psychický vývoj dítěte. Pohádky jsou v psychoanalytických interpretacích (C.G. Jung, B. Bettelheim, M.L. von Franzová, u nás M. Černoušek) chápány jako nevědomé dědičné archetypy čili pravzory, což představuje jeden z několika významných přístupů ke zkoumání pohádkových motivů a syžetů.
Mám však několik připomínek k forměa obsahu zveřejnění tohoto příspěvku. Na jedné straně chápu, že celý text Lucie Staňkové má 58 stran, a tudíž je v této plné verzi na Portálu nezveřejnitelný, ale v souvislosti se zaměřením článku a jeho začleněním pod téma "psychologie" postrádám právě ty části, ve kterých jsou popisovány psychologické aspekty v pohledu na pohádky (např. "psychologie v pohádkách" nebo "psychologický rozbor" některé pohádky). Dle mého by tyto konkrétní pasáže velmi přispěly k možné inspiraci a využití pohádek učiteli v praktické výuce.
Kromě toho v uvedené Proppově typologii kouzelné pohádky je citováno pouze 30 syžetových funkcí, přestože ruský formalista jich ve svém objevném díle jmenuje 31. Zřejmě nedopatřením došlo ke splynutí dvou funkcí v jednu:
6. "škůdce se snaží oklamat svou oběť, aby se zmocnil jí nebo jejího majetku";
7. "oběť podlehne úskoku a tím bezděčně pomáhá nepříteli".
Toto ovšem jsou pouze drobnosti, které nic nemění na prospěšnosti zveřejnění tohoto článku.
Typickým znakem pohádek je zázračný obsah, nadpřirozený prostor a děj odehrávající se mimo náš čas. Lidová pohádka je součástí literární historie národního i světového písemnictví. Je jedním z předních žánrů literatury pro děti a mládež (2, s. 108).
Jako pohádky „klasické“ můžeme označit pohádky bratří Grimmů, Boženy Němcové, ale i Karla Čapka a Jana Wericha. Bratři Grimmové a Božena Němcová lidové pohádky cílevědomě sbírali, třídili a přetvářeli specifickým způsobem v literární text. Karel Čapek a Jan Werich vytvářeli svébytné autorské pohádky (2, s. 107). Pohádky, které se staly „klasickými“, prokázaly svou životnost v nadčasové dimenzi, např. „Popelka“ nebo „Perníková chaloupka“ (3, s. 9).
Pohádky nejsou jedinečné jen jako literární útvar, ale také jakožto umělecké dílo zcela srozumitelné dítěti, tak jako žádný jiný druh umění (1, s. 16). Jako všechny velké výtvory umění pohádky současně těší i vychovávají – činí tak způsobem, který promlouvá přímo k dětem. Naproti tomu důsledně realistické příběhy jsou v rozporu s niternou dětskou zkušeností – takové příběhy informují, aniž by obohacovaly. Podobným případem jsou ilustrované knihy příběhů upřednostňované v současnosti dospělými i dětmi, které však neslouží nejlépe dětským potřebám. Obrazový doprovod totiž více rozptyluje, než pomáhá. Odborníci se shodují na tom, že je lépe dnes, stejně jako v minulosti, pohádky vyprávět než číst (1, s. 55, 61, 148). Neboť pohádka je původně výtvor slovesné kultury, který žije vyprávěním a nasloucháním (3, 1990, s. 31). Když už je ale čteme, měli bychom je předčítat s citovým zaujetím pro příběh a pro dítě, s citem pro to, co pro ně pohádka může znamenat (1, s. 148).
Typické rysy pohádkových vyprávění
Existuje velké množství prvků, které dělají pohádku pohádkou. Pohádka je především založena na smyšleném příběhu nevázaném na konkrétní prostor a čas. Bývá proto zpravidla uvozována formulemi: „Za devatero horami a devatero řekami…“, „Byl jednou jeden…“ apod.
Pohádka obvykle začíná jistou výchozí situací: vyjmenují se členové rodiny nebo je představen budoucí hrdina – tak, že se uvede jeho jméno a charakterizuje se jeho stav (5, s. 29). Podle Vladimira Jakovleviče Proppa (5, s. 29–55), autora knihy „Morfologie pohádky a jiné studie“, po výchozí situaci následují tyto funkce:
jeden ze členů rodiny opouští domov
hrdinovi je něco zakázáno
zákaz je porušen
škůdce se snaží vyzvídat
škůdce dostává informace o své oběti
škůdce se snaží oklamat svou oběť, aby se zmocnil jí nebo jejího majetku oběť podlehne úskoku a tím bezděčně pomáhá
škůdce působí jednomu ze členů rodiny škodu nebo újmu
neštěstí nebo nedostatek jsou sděleny, k hrdinovi se někdo obrací s prosbou nebo rozkazem, je odeslán nebo propuštěn
hledač se rozhodne k protiakci nebo s ní vysloví souhlas
hrdina opouští domov
hrdina je podroben zkoušce, vyptávání, je napaden apod., čímž se připravuje získání kouzelného prostředku nebo pomocníka
hrdina reaguje na činy budoucího dárce
hrdina dostává k dispozici kouzelný prostředek
hrdina je přenesen, dovezen nebo přiveden k místu, kde se nalézá předmět hledání
hrdina a škůdce vstupují do bezprostředního boje
hrdina je označen
škůdce je poražen
počáteční neštěstí nebo nedostatek jsou zlikvidovány
hrdina se vrací
hrdina je pronásledován
hrdina se zachraňuje před pronásledováním
nepoznaný hrdina se dostává domů nebo do jiné země
nepravý hrdina si klade neoprávněné nároky
hrdinovi je uložen těžký úkol
úkol je splněn
hrdina je poznán
nepravý hrdina nebo škůdce je odhalen
hrdina dostává nové vzezření
škůdce je potrestán
hrdina se žení a nastupuje na carský trůn
Tím se pohádka uzavírá a my můžeme napočítat 31 funkcí, v jejichž rámci se rozvíjí děj všech pohádek.
Populární spisovatel John Ronald Reuel Tolkien popisuje (1, s. 142–143) nepostradatelné vlastnosti dobré pohádky, jako jsou fantazie, vysvobození, únik a útěcha. Podle něj musí mít každá dovyprávěná pohádka dobrý konec. Ke čtyřem prvkům, které popisuje Tolkien, se možná hodí přidat ještě jeden. Rozhodující je rovněž prvek ohrožení – hrozba hrdinově fyzické nebo morální existenci, neboť dítěti se jeví život jako sled období klidného žití přerušovaných náhle a nepochopitelně tím, že je někdo uvrhne do nesmírného nebezpečí. Dítě se pak buď poddá zoufalství (někteří pohádkoví hrdinové to řeší stejně – sednou si a pláčou, dokud se neobjeví kouzelný pomocník a neukáže, jak v cestě pokračovat), nebo se snaží všemu utéct. Prvek usmíření je pak charakteristický pro všechny pohádkové konce, neboť dětem nabízí jistotu (3, 1990, s. 31).
Láska k dětem, úcta ke starým lidem, soucit s trpícími tvory, pomoc bezbranným, úcta k práci a víra v úspěch píle a trpělivosti jsou dalšími znaky lidových pohádek (4, s. 25).
Pohádka by však nebyla pohádkou, kdyby se v ní nevyskytovaly typické pohádkové postavy představující dobro a zlo. Pohádkové postavy nejsou rozporuplné – nejsou zároveň dobré a špatné jako ve skutečnosti my všichni, jelikož ale taková polarizace ovládá dětskou mysl, vládne i pohádkám (1, s. 13). Osoby v pohádkách jsou buď zpravidla naprosto dobré, nebo naprosto zlé, a tudíž velice jednoznačné (3, s. 20).
V moderních pohádkách jakoby neexistovalo dobro a zlo v tak evidentních pozicích. Takové pohádky netlumočí nic podstatného o vývoji mravního cítění. V klasických pohádkách každé dítě pozicím dobra a zla jasně rozumí (3, s. 19). Na rozdíl od moderních dětských příběhů je zlo v pohádkách stejně všudypřítomné jako dobro. Není přitom bez půvabu. Je symbolizováno silným obrem či drakem, mocnou čarodějnicí nebo lstivou královnou (1, s. 12). Ale také, poněkud lehčeji, postavou čerta.
Čerti bývají často zesměšněni a již dávno nejsou nebezpeční, ačkoli hrůza kdysi z démonických podob čertů a ďáblů přímo tryskala. Dnes jsou čerti jen pramálo nebezpeční. Jsou hloupí, slaboduší, v myšlenkách nemotorní a těžkopádní. Nevíme jistě, zdali byli čerti v pohádkách zesměšněni odjakživa nebo až v závislosti na narůstajícím racionalismu a materialistické interpretaci světa. Možná je to proto, aby děti nebyly zavaleny přílišnou úzkostí.
Čert však jistě představuje v pohádce zlo. Představuje temné stránky lidské existence vůbec. Čerti jsou také chápáni jako nositelé a vykonavatelé trestu. Zde se podepsaly myšlenky křesťanství, které umístily v podzemních prostorách peklo, v němž podstupují hříšníci věčný trest. Vznikla tak rovnice zlo = trest = peklo. Čert představuje také svůdce: toho, kdo nabádá a svádí k překročení mravních pravidel. Je to postava, na níž můžeme snadno promítnout vlastní zavrženíhodné impulsy, vlastní temné stránky. Propůjčuje se tak k projektivním mechanismům zrající dětské mysli. Tyto jejich úmysly se navracejí v podobě trestajících potencialit – tím silnější bude proto strach z možných trestů (3, s. 153–158).
Pokračování příspěvku si můžete stáhnout níže.
Materiál byl zdarma poskytnut nakladatelstvím Dr. Josefa Raabe s.r.o. z publikace Problémové dítě a hra.
Citace: 1. BETTELHEIM, B. Za tajemstvím pohádek: Proč a jak je číst v dnešní době. Praha : Lidové noviny, 2000. 2. ČEŇKOVÁ, J. a kol. Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. 1. vyd. Praha : Portál, 2006. 3. ČERNOUŠEK, M. Děti a svět pohádek. 1. vyd. Praha : Albatros, 1990. 4. LUŽÍK, R. Pohádka a dětská duše. 1. vyd. Praha : Václav Petr (Svazky úvah a studií, č. 88), 1944. 5. PROPP, V. J. Morfologie pohádky a jiné studie. 2. vyd. Jinočany : H & H Vyšehradská, 2008.
