Pohádka o Rybitince

„Děkuji babiččiným povidlům, jejichž pára mě při míchání jednak napařovala, jelikož jsem byl nemocný, a jednak mi s příjemnou vůní stoupala do hlavy, kde se srážela v to, co vám teď budu povídat," napsala Petr Nikl na úvod své půvabné pohádkové knihy O Rybitince.

Poetické vyprávění o Obřím moři, psané krásným bohatým jazykem, se mi přece jenom z počátku zdálo pro mé „předškoláčky" o malounko „větší", asi jako kabátek, který mi maminka kupovala na jaře tak, aby byl i napřesrok.

A tak jsme si nejdříve povídali: Viděli jste už moře? Co se vám na něm líbilo/nelíbilo? Jaké vydává zvuky? Jak se umí pohybovat? Jaký je svět pod hladinou - je tam hluk, či ticho? Jak se ryby dorozumívají? Jak se dorozumívají ostatní zvířátka? Jak se dorozumívají lidé? Rozumí si vždy? Když ne, tak proč asi?

Odpovědi dětí byly úžasné. Např.:

• „Moře šumí, šplouchá, dělá kopečky, vlnky, proměňuje se v pěnu."
• „Líbilo se mi: jak jsme plavali, jak hezky hřeje sluníčko, jak se válíme, jak stavíme hrady a děláme z velkých kamenů stavby."
• „Nelíbilo se mi: medúzy, protože když na nás sáhnou, tak nemůžeme plavat, ježci, protože píchají, vlny, které by mě odnesly daleko do moře od rodičů, moře, protože krade pantofle a splachuje mě."
• „V moři je ticho, protože tam jsou zvířata, která nemluví. Dorozumívají se tak, že plavou za sebou a vyvádějí, nebo se dorozumívají třeba bublinkami.
• „Ostatní zvířata se dorozumívají tak, že se honí, skáčou okolo maminky, když něco chtějí říci. Dělají také pohyby, že tím chtějí něco říci."
• „Lidé se dorozumí, že na sebe mluví, že se mají rádi, tak tím chtějí něco vyslovit."