Podklady k výuce témat ochrany člověka za běžných rizik a mimořádných událostí v základních školách

Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.

• Lenka Dědičová18. 9. 2012

  Dobrý den u testových otázek pro pátý ročník máte u otázky č. 28 Víš, kde je na lidském těle správné místo pro nepřímou masáž srdce? odpověď uprostřed hrudní kosti. Je tato odpověď opravdu správná? dle mého názoru je to uprostřed hrudníku, ale DOLNÍ konec hrudní kosti.

• Pavlína Hublová20. 9. 2012

  Odpověď od autorů: "Informace je správná, byla konzultována s Ministerstvem zdravotnictví ČR."

• Daniel Lessner28. 9. 2012

  Při vší úctě k ministerstvu, prostředek hrudní kosti opravdu ne. V první pomoci, a zejména pak ve výuce první pomoci, na slovíčkách záleží. Rozdíl je znát, zkuste si to sami. Nebo se obraťte na zdroj k tomu určený: http://www.cervenykriz.eu/cz/standardy/standardy_poskytovani_prvni_pomoci_2-vydani-2012.pdf — strana 15 v PDF. Po zběžném pročtení mohu jen doporučit, od předchozího vydání ušly standardy velký kus cesty. Původně jsem chtěl smířlivě napsat, že na ministerstvu možná tuto drobnost přehlédli, koneckonců zaměnit prostředek hrudníku a prostředek hrudní kosti lze lehce. Jenže mi to nedalo a do testových otázek jsem nahlédl. Neberte prosím tento příspěvek jako útočný, uvědomuji si víc než dobře úsilí, které stojí sestavení takového materiálu a jeho zevrubná kontrola (viz konec mého komentáře). Tu kontrolu by ale měl někdo provést znovu. Celkově: Mnoho otázek nevyžaduje znalost problematiky, stačí odhadnout tu "nejnudnější" možnost. Mnoho otázek se zaobírá termíny a fakty, které ale nakonec pro záchranu života nejsou rozhodující — otázky tím tak trochu míjí skutečné cíle výuky. To není nutno brát jako zápor, jen je dobré to mít při použití otázek na paměti a nespolehnout se čistě jen na ně. Ke konkrétním otázkám, kde mi oko padlo na něco divného, ať už obsahově, nebo didakticky: třída / otázka 22: Pro pojem tepenné krvácení není v laické první pomoci dobrý důvod. Ani pro dospělé, natož pro čtvrťáky. Jádro otázky (krvácení hrozí vykrvácením) se jeví v pořádku. Jen si říkám, jestli jdeme po tom opravdu podstatném: spíš než zkoušet, zda lze krvácením vykrvácet (to se dá i celkem dobře uhodnout), mi připadá podstatnější, že lze také umřít. Pokud někteří čtvrťáci neví, že krvácením se vykrvácí, tipuji, že některým uniká i to, co v konečném důsledku vykrvácení znamená. 5/19: Izolovaně vzato není problém, ale je třeba si říct, co v žákovi zanechá závěr "bezvědomému je třeba zajistit průchodnost dýchacích cest". Samo o sobě v pořádku, jen pozor, ať to nevyzní tak, že průchodnost už stačí. Tyto zkratky jsou velmi zhoubné, jak by se snadno ukázalo v praxi. 5/20: Znalost pojmu tlakového bodu by bylo rozumné nahradit něčím, co bude moci páťák opravdu použít. Tlakový bod, obávám se, prakticky neuplatní. 5/28: Masírovat uprostřed hrudníku, viz zdroj výše. Dolní konec kosti by šel vykládat všelijak a nemuselo by to dopadnout dobře. Držme se osvědčeného. A uvědomme si, že nestačí mít správnou odpověď jenom nejlepší z nabízených. Co když si žák zapamatuje nějakou poučku jako na potvoru zrovna z testu? 6/27: Problém nastane, pokud učitel a zbytek třídy nepočkali na žáka :-) 6/31: Lesnímu požáru uniknou ptáci :-) 6/33, 34, 35: Tady se propadáme o mnoho let do historie. Opět vidíme tepenné krvácení. Nadto ale ještě zástavu dechu a tepu. Ani jedno nemá ve výuce první pomoci dobrý smysl, právě naopak. Jeden z nejzdůrazňovanějších aspektů kolem dýchání je rozlišování nikoliv dýchá-nedýchá, ale dýchá normálně nebo nedýchá normálně. Je to zásadně důležité, rozhodujeme zde o tom, zda resuscitovat. Naopak o tep a jeho zástavu se v zásadě nestaráme vůbec, ptát se na jeho zjišťování v testu je kontraproduktivní. Ideální stav je ten, kdy na to ve výuce ani nepřijde řeč, takže není třeba bořit mýty. Bez (normálního) dechu není oběhu a naopak, a to nám k rozhodnutí o dalším postupu stačí. 6/36: Jenom pro příklad - toto je právě taková otázka, která sama o sobě nic neřeší. Je samozřejmě dobré vědět, že poloze říkáme zotavovací. Důležitější je vědět (a v praxi poznat), kdy přesně ji (ne)použít, a pak ji (ne)použít. Z tohoto pohledu je ale otázka až škodlivě zjednodušující, opět si uvědomme, co si žák odnáší: Dýchající bezvědomý ⇒ zotavovací poloha. To je ale poněkud nevhodná zkratka (když už mám otevřené ty standardy: strana 21 v PDF). 7/20: Hodně bych váhal s první částí odpovědi. Sedmáků schopných vytáhnout tonoucího z vody moc není. Jako u jiných případů, ani zde není nad osobní zkušenost, v podmínkách výuky pak nácvik. Bez toho nemají slova "nepřeceňuj síly" valného významu (přestože jsou věcně správně). 7/21: Skoro správně, ale v opačném pořadí. Nejdřív volám pomoc, a až potom zahájím resuscitaci. Leda bych ji chtěl volat, až s resuscitací skončím. Pravě těchto zavádějících drobností je třeba se ve výuce vystříhat! 8/4: Nejsem si jist, nakolik relevantní je pro cca 90% našich žáků prostředí metra ;-) 9/8, 12: Problematika zemětřesení je znesnadněna tím, že doporučení zpravidla předpokládá nějakou konstrukci budovy. Zvyklosti se ale po světě liší, stejně tak účinnost doporučení pro zemětřesení. A u nás není mnoho zkušeností, na kterých by šlo stavět. Což mne vede k závěru, že místo zemětřesení by mohlo být užitečnější věnovat se autonehodě. 9/13: Plavání v lavině je skvělý trik, ale těžko se trénuje a aplikuje. Podstatnější je vzduchová kapsa v okamžiku, kdy se lavina zastaví. S roztaženýma nohama a rukama jsme namydlení (rozuměj mrtví, do nějakých pěti minut). Ještě podstatnější je vědět, jak se lavině vyhnout, a případně co dělat, když se do té laviny dostane kamarád. Pokud už totiž v lavině jsem, mnoho nezmůžu — narozdíl od kamaráda venku. 9/22: Tady je vidět absence odborníka na PP a její výuku v plné nahotě. Jednotlivé "skoro" správné body v podivném pořadí ukazují, že pisatel otázky patrně nemá do problematiky příliš hluboký vhled. To samo o sobě není špatně, ale v takové situaci je přece nutno nechat práci zrevidovat někým povolaným. Vážím si práce autorů materiálu a jsem nesmírně rád, že MŠMT vzalo problematiku ochrany člověka atd. vážně. Z výsledku jsem ovšem poněkud rozpačitý, zvlášť s ohledem na to, že kvalitní zdroje existují. Autoři (asi jsem tu někde přehlédl, kdo to vlastně je), soudě podle testových otázek, občas pozapomínají na klíčové zásady — podrobit informace z příruček svému selskému rozumu, co lze, tak ověřit především prakticky, neustále si uvědomovat cíl celého snažení a podle toho nastavovat priority (obsahové, metodické, zaměření materiálů...). V roce 2008 jsem se podílel na tvorbě metodické příručky pro učitele této problematiky. Původně jsem to tu nechtěl inzerovat, měl jsem za to, že vývoj příliš pokročil. Při pohledu na ministerské materiály ale vidím, že naše práce zdaleka tolik nezestárla. Zde je odkaz na (zamrzlé) stránky projektu: http://naplno.osjak.cz a zde přímo na příručku: http://naplno.osjak.cz/download/prirucka.pdf. Při použití použití berte prosím v úvahu datum vydání a pracujte zároveň např. s výše odkazovanými aktuálními standardy. Postup při resuscitaci se zjednodušil, možná došlo i k dalším změnám. Principy v pozadí metodiky samozřejmě platí nadále. Příručka, patrně narozdíl od zde publikovaných materiálů, prošla několika koly přípomínkování odborníky na jednotlivé oblasti. Píšu to proto, že kdyby měli autoři otázek zájem, mohu zkusit kontakty oživit — nikdo z nich jistě neodmítne solidní nabídku ke spolupráci.