Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Plánování autoevaluace
5,0 (2 hodnocení)
České právní předpisy stanovují jako povinnost vlastní hodnocení školy a soustřeďují se především na zprávu o něm. Článek se týká především procesu autoevaluace a soustřeďuje se na zásady, které by měly být dodržovány, aby celý proces byl zdárně završen.
Úvodem jen připomenu, že v rámci projektu Cesta ke kvalitě pokládáme pojmy autoevaluace a vlastní hodnocení školy za synonyma (viz první číslo bulletinu). České právní předpisy pracují důsledně s pojmem vlastní hodnocení školy a soustřeďují se především na zprávu o něm. Doporučení, která se týkají procesu a jeho plánování, výrazně překračují zákonné povinnosti. Proto používáme volněji i pojem autoevaluace.
Vnější mantinely
Plánování autoevaluace v sobě zahrnuje dva aspekty. Jeden se týká pevných mantinelů daných legislativou, zde školským zákonem (Zákon č. 561/2004 Sb.) a navazující vyhláškou č. 15/2005 Sb., resp. její novelou č. 225/2009 Sb., druhý se vztahuje ke smysluplnému a účelnému zaplnění tohoto manévrovacího prostoru. Pevné mantinely jsou dány zejména těmito body:
Zpráva o vlastním hodnocení školy je východiskem pro hodnocení školy Českou školní inspekcí. (Zákon)
Zpráva o vlastním hodnocení školy patří mezi povinnou dokumentaci školy. (Zákon)
Zpráva o vlastním hodnocení školy se zpracovává jednou za tři roky. (Vyhláška, blíže viz první číslo bulletinu Na cestě ke kvalitě v článku Zastávka s legislativou)
Rámcový obsah zprávy je předepsán. (Vyhláška)
Struktura vlastního hodnocení školy se musí projednat s pedagogickou radou školy nejpozději do konce září ve školním roce, ve kterém se bude zpracovávat zpráva o vlastním hodnocení školy. (Vyhláška)
Zpráva o vlastním hodnocení školy se musí projednat v pedagogické radě do konce října následujícího školního roku.
Archivní diskuze převzatá z rvp.cz. Přidávání nových komentářů není k dispozici.
Petr Koubek27. 11. 2010
Chci poděkovat panu Dr. Chválovi za uveřejnění příspěvku na Metodickém portálu RVP. Text upozorňuje na potřebu SMART managementu a podle mého soudu a mých zkušeností by se měl stát něčím jako "kuchařkou" každého manažera ve školství na úrovni školy, ale také zřizovatelů škol všech stupňů. Děkuji!
(Vyhláška)
Povinnou součástí školního vzdělávacího programu musí být cíle, nástroje, kritéria a časový rozvrh evaluačních činností. (Rámcové vzdělávací programy pro předškolní vzdělávání, základní vzdělávání a gymnázia)
Naše dobrá škola
Druhému aspektu autoevaluace se budeme věnovat trochu podrobněji. Z různých úhlů pohledu jsou na toto téma zaměřeny i ostatní články v bulletinu. Dříve než začnete plánovat autoevaluační činnosti, je potřeba mít jasno v „nadřazených“ oblastech. V první řadě by měla být vyřešena otázka: Co je dobrá škola? Chtělo by se říci: To je těžká otázka, každý to nějak tuší, ale těžko se to vyjadřuje. Při konkrétních odpovědích se shoda hledá těžko. Podstatné pro tuto otázku je, že se týká aktérů dané školy, přirozeně s ohledem na společnost, ve které se nachází a pro niž plní veřejnou službu. Konkrétnější podoba této otázky tedy je: Co je dobrá škola pro nás? Záludnost je zde ve slůvku „nás“. V tomto smyslu je zodpovědnou osobou ředitel školy, který určuje ono „nás“. Koho všeho ředitel přizve k rozpravě na téma Naše dobrá škola? (Využít k tomu může např. nástroj Dobrá škola nabídnutý v prvním čísle bulletinu, nebo poměrně rozšířenou SWOT analýzu.) Příliš obecná a složitá otázka, byť se jí nepodaří beze zbytku vyřešit, však může sehrát užitečnou úlohu v tom, že pomůže vyspecifikovat kvalitu vaší školy alespoň orientačně, pomůže vyjádřit její vizi, koncepční zaměření rozvoje školy, či se objeví ve školním vzdělávacím programu. Především však nastartuje společné sdílení toho, oč je potřeba prioritně ve škole pečovat. V tomto smyslu je výběr toho, kdo patří k „nám“ a od koho chceme slyšet, jakou by si přál mít „naši“ školu, velmi důležitý. Je tím vytvořena podmínka pro to, aby péče o kvalitu školy byla v každodenním běhu společná všem, kterých se týká. Zde už záleží na podmínkách a možnostech každé školy, lze zapojit samozřejmě učitele, nepedagogické pracovníky školy, žáky, rodiče, zástupce zaměstnavatelů, zřizovatele apod.
Dobré je si také společně uvědomit možné překážky či příležitosti zvenčí, které nemůže sama škola ovlivnit a které mohou v následujícím období nastat. Plánování je vždy založeno na předpokládaných vnějších podmínkách. Realističnost náhledu na možná vnější rizika nebo naopak šance umožní snížení jejich dopadu či využití, pokud nastanou.
Jestliže již rámcově víme, jakou chceme mít školu, pak na to jistě naváže plán rozvoje školy, tedy konkretizace, co se bude ve škole dělat, aby se ke stanovené představě dobré školy směřovalo. Teprve jestliže se nacházíme na tomto místě – víme, jakou chceme mít školu a co pro ni budeme (nejlépe společně, byť s jasnou a termínovanou zodpovědností) dělat – má smysl se začít bavit o autoevaluaci a plánování dalších autoevaluačních činností. Autoevaluace nám pak může přinášet odpovědi na otázky typu: Jak se nám to daří? Co se daří? Co se nedaří? Může poukázat na možnosti řešení. Nutí hledat řešení tam, kde jsou zjištění nevyhovující. Aby mohla autoevaluace takto sloužit, je potřeba se jí také samostatně věnovat, chápat ji jako proces svého druhu, byť úzce svázaný s jinými procesy ve škole, s kterými by se měla vhodně provazovat (např. načasování průběžného vyhodnocování výsledků na pravidelná pedagogická setkání, načasování anket či dotazníků k vhodným příležitostem, aby se maximalizovala návratnost a dotazovaní byli více motivováni poskytnout požadované údaje).
Při každém plánování je potřeba přemýšlet o procesu vcelku, se zřetelem k jeho završení, resp. uzavření jednoho cyklu. Ten může být pro některé školy podle vyhlášky tříletý a zakončený až zprávou o vlastním hodnocení, pro jiné školy může mít roční periodu, resp. některé činnosti mohou mít rytmus roční, některé tříletý, některé déledobý (např. kritické vyhodnocování vlastního procesu autoevaluace – tzv. metaevaluace).
Při uzávěrce bude potřeba odpovědět na otázky: Podařilo se nám dosáhnout stanovených cílů? Byla zavedená opatření realizována dobře a účelně? Dostavily se očekávané výsledky?
Proto výchozím bodem plánování musí být jasné stanovení cílů, škole přiměřených a v takové podobě, aby se o nich dalo pak říci, zda byly dosaženy, či nikoliv. Stejně tak zaváděná opatření musí být konkrétní, termínovaná, s adresnou zodpovědností, včetně vymezení toho, co znamená kvalitní realizace opatření.
Dobrému stanovení cílů pro následující období pomůže vymezení „naší dobré školy“ prostřednictvím kritérií(viz heslo v tomto čísle bulletinu). Kritéria jsou specifikací kvality školy. Pokud jsou kritéria dobře pojmenována, výrazně pomohou při formulaci cílů pro nejbližší období, aniž by bylo ztraceno ze zřetele dlouhodobější směřování k dohodnuté kvalitě školy. Cíle pro nejbližší období jsou pak formulovány s pomocí kritérií prioritně vybraných, s určitými důrazy a specifikací očekávaného stavu. Právě s tím vědomím, že je potřeba se vždy soustředit v určitém omezeném čase jen na zvládnutelnou část a že je na zřeteli stále celková kvalita školy, lze oddělit plánování krátkodobé (pro jeden evaluační cyklus) a dlouhodobé. Je dobré si stanovit raději méně priorit, které se podaří uspokojivě vyřešit, než „honit mnoho zajíců“. Pocit uspokojení z vynaloženého úsilí je pro další činnost a motivaci aktérů důležitý.
Dále musí být rozřešena otázka: Jak poznáme, zda jsme stanoveného cíle dosáhli, či nikoliv? K tomu musí být vytipovány vhodné zdroje informací buď z dosud běžně shromažďované dokumentace školy, nebo musí být navrženy či vybrány z externě nabízených evaluačních nástrojů (dále jen EN) takové, které nám požadované informace ve formě ukazatelů (indikátorů) poskytnou (k tomuto blíže viz článek Evaluační nástroje projektu v 2. čísle bulletinu Na cestě ke kvalitě). Výběru evaluačních nástrojů bude věnováno celé další číslo bulletinu Na cestě ke kvalitě.
Každý EN má určité vlastnosti týkající se vhodnosti jeho použití (typ školy, věk žáků, doporučená periodicita zadávání, časová náročnost), které se musí promítnout do časového plánu zadávání a vyhodnocování výsledků získaných prostřednictvím tohoto nástroje. Proto doporučuji se již při plánování evaluačních činností podrobněji seznámit s vlastnostmi všech nabízených EN a promyslet vlastnosti nástrojů samostatně vytvářených.
Dobrý plán autoevaluace by tedy měl obsahovat, kdy budou jaké EN či další zdroje informací zadávány, resp. zjišťovány, a kdy budou výsledky vyhodnocovány. Zde je potřeba brát ohled (mimo vlastnosti vybraných EN) také na zatíženost osob, které budou poskytovat údaje a které budou zodpovědné za zadávání a vyhodnocování údajů. V tomto smyslu je žádoucí promyslet autoevaluační činnosti jako průběžný proces, ve kterém jsou EN vhodně načasovány a kdy se nebude jednat o záležitost „těsně před termínem daným vyhláškou“. Plán autoevaluace musí mít některé shodné vlastnosti jako každý jiný plán – konkrétně stanovené úkoly, s termínovým plněním a adresnou zodpovědností.
Ve škole musí být v této souvislosti vyřešeno jedno dilema. Na jedné straně je potřeba mít spolehlivými informacemi – a nejlépe z různých zdrojů (s využitím více EN současně) – pokryty všechny stanovené cíle, na straně druhé stojí zvládnutelnost v podmínkách dané školy. Klíčové pro řešení tohoto dilematu je držení smysluplnosti celého procesu, nepřehltit se množstvím informací, které se nebudou umět zužitkovat. Jinak řečeno, pro školy, které jsou na počátku, je vhodné začít s málem, osahat si celý proces, vyřešit různá zákoutí. Pokročilé školy budou mít již řadu činností zautomatizovaných s minimálním zatížením, zde mohou být vlastní nároky vyšší.
Dobré je se čas od času také ohlédnout a zkontrolovat, zda se podle stanoveného plánu pracuje, případně, zda změny realizované oproti plánu mají svá odůvodnění.
Autoevaluace by měla být záležitostí týmu
Již výše bylo zdůrazněno, že v jádru jde nikoliv o kvalitu autoevaluace, ale o kvalitu školy, které může dobře realizovaná autoevaluace napomáhat. V tomto smyslu je vhodné, když autoevaluace školy se týká všech důležitých aktérů školního života. Zodpovědný je ředitel školy, ten může pověřit někoho z kolegů, kdo by se stal tzv. koordinátorem autoevaluace. To platí pro školy, které si mohou rozdělení rolí v týmu z kapacitních důvodů dovolit. Konkrétní evaluační postupy nebo užití EN mají svá specifika s ohledem na zapojení dalších kolegů. Např. pro stanovení priorit či vyhodnocení cílů může být využita společná diskuse celého pedagogického sboru pod vedením ředitele, sběr dat z dotazníku o klimatu učitelského sboru nemůže realizovat ředitel školy, protože by byly zkresleny výsledky, přepisem dat z tištěné podoby do elektronické může být pověřena sekretářka, či zaplacena externí služba, ke statistickému vyhodnocení dat by měl asi nejblíže aprobovaný matematik, při psaní zprávy o vlastním hodnocení se jistě mohou uplatnit češtináři. Rozdělení evaluačních činností je tedy žádoucí i s ohledem na to, co je pro danou fázi nejúčinnější (viz např. doporučení k užití u jednotlivých EN), jaké přednosti odborné a osobnostní mají jednotliví členové týmu a jaká je jejich pracovní vytíženost v daném období. Jsem si vědom toho, že možnosti např. malotřídních škol jsou v tomto ohledu minimální, ale třeba by s něčím mohli pomoci i ochotní rodiče.
Na závěr bych chtěl popřát, aby se ve školách dařilo plánovat autoevaluaci tak, že se některé činnosti zautomatizují, budou minimálně časově zatěžovat a sladí se s dosud běžnou činností školy, aby se neztratil její hlavní smysl.
Tento článek byl převzat s laskavým svolením Národního ústavu odborného vzdělávání z bulletinu Na cestě ke kvalitě, roč. 2010, č. 2, str. 2.
