Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
<p> Pionýr patří hned po Junáku k největším družením pracujícím u nás s dětmi a mládeží. V roce 2011 vyšlápl do třetího desetiletí své polistopadové existence.</p>
O minulosti i současnosti sdružení jsem si na Ústředí Pionýra na Senovážném náměstí povídala s Jakubem Kořínkem, členem Výkonného výboru České rady Pionýra a vedoucím redaktorem měsíčníku Mozaika Pionýra.
Jak se vaše organizace vyrovnává s „dědictvím minulosti“?
S tím se samozřejmě setkáváme. Na jednu stranu je třeba říct, že si s sebou Pionýr něco z minulosti vleče, na druhou stranu si to také vlečou hlavně lidé, kteří to říkají. Setkáváme se s negativními odezvami v tom smyslu, že jsme komunisti, komunistický dorost a tak, ale zároveň slýcháme:Jé, Pionýr, tam jsem chodil před dvaceti lety a to bylo úplně super. Ani na dobu před rokem 1989 nemají všichni jen špatné vzpomínky. Samozřejmě nepopírám, že jsou lidé, kteří je mají, a právem. Je tu ale také spousta těch, kteří byli ve výborných, akčních, živých oddílech. A jak se vyrovnáváme s minulostí? Stále opakujeme, že jsme
otevřená demokratická organizace, nehlásíme se k žádné ideologii ani k žádnému náboženství, uvádíme to, kde můžeme a chováme se podle toho. No a to je v zásadě všechno, co s tím můžeme dělat. Dost záleží taky na tom, abychom třeba mladé vedoucí a instruktory byli schopni uvést do souvislostí, protože oni rok 1989 nepamatují už ani jako děti. Takže je jim třeba vysvětlit, co se tu dělo, o čem vlastně někteří ti lidé mluví, aby byli schopni udělat si na to názor a uměli odpovídat.
Po roce 1989 došlo k přerodu Pionýra. Jak se přeměnil v apolitické sdružení?
Je pravda, že tohle je jedna z těch otázek, na které jsem moc mladý, takže nemůžu mluvit o svých konkrétních zkušenostech. Nicméně je potřeba si uvědomit, že před rokem 1989 byla ta organizace mnohonásobně větší. Lidé, kteří v ní po revoluci zůstali, byli právě ti, kteří v ní chtěli zůstat jen a jen kvůli činnosti. Sbírat nějaké politické body nebo prostě nějak z toho profitovat, to šlo předtím. Ale po roce 1989 tito lidé organizaci okamžitě opustili. Ti, co zůstali, prostě řekli: ta organizace má smysl a my chceme, aby pokračovala. Byli to lidé, pro které byla už před listopadem na prvním místě činnost s dětmi a chtěli ji prostě dělat dál. A to bylo pro ně důležitější než nějaká ideologie.
Nechali jste si název Pionýr. To vyžaduje určitou odvahu čelit případným útokům.
To určitě. A je fakt, že, a to mě příjemně překvapuje, že se právě i ti mladší k Pionýru znají s vervou. V mailu třeba mají nastavené zápatí: Pionýr je otevřená demokratická organizace a já jsem hrdý, že jsem pionýr. Takže v každém mailu, který někomu pošlou, tohle prostě je. Samozřejmě člověk v Pionýru pracuje s vědomím, že na to lidi budou nějak reagovat. Spolužáci na vysoké, když jsem jim říkal, že pracuji na ústředí Pionýra, na mě valili oči, cože, co to jako znamená. A pak se mě ptali, jestli jsem nějaký komunista. Tak jsem jim vysvětloval, že to tedy opravdu nejsem. Většinou si to lidi nechají vysvětlit. Když je prostor rozumně lidem říct, podívejte se, Pionýr je prostě normální organizace, otevřená, demokratická, která tady je proto, aby pracovala s dětmi, a ne proto, aby se zabývala nějakou ideologií, tak to většinou normálně přijmou.
Ono je až částečně legrační, že by stačilo nazvat organizaci nějak jinak a bylo by po všech těch problémech.
To byla na začátku devadesátých let poměrně velká otázka, jestli ten název zachovat nebo nezachovat. Na ustavujícím jednání a ještě i následně se o tom hodně mluvilo. Byly návrhy, že bychom se mohli jmenovat Kamarád nebo něco takového, ale většina lidí se nakonec rozhodla, že původní název zachovají, protože vyjadřuje nějakou tradici, na kterou organizace navazuje, a když to tak je, tak se nebudu tvářit, že to tak není.
Pojďme do současnosti. Mně se na tom současném Pionýru líbí jeho otevřenost.
Je to v zásadě taková naše filosofie: otevřenost, rozmanitost, to jsou prvky, na kterých stavíme. Máme asi 130 otevřených klubů pro děti. Třeba takový Klub deskových her, který funguje dejme tomu v úterý od čtyř do pěti a kdo tam prostě přijde a zasedne ke stolu, ten si tam hraje ty deskovky. Může tam přijít třeba dvakrát ročně nebo tam může chodit každý týden a být tam v podstatě doma, ale je to prostě činnost vytvářená pro nečleny.
Jak jsem slyšela na tiskovce, praktikujete na táborech to, že třeba třetina dětí jsou nečlenové. Nese tenhle způsob ovoce v podobě nově přicházejících členů?
Někdy samozřejmě ano, ale není to primární cíl. Tábory nejsou náborové akce. Některým dětem se na táboře samozřejmě zalíbí, zaujme je to do té míry, že se pak chtějí na činnosti podílet dál, pro spoustu dalších je to prostě záležitost na prázdniny - přes školní rok mají třeba úplně jiný program, který zase přes prázdniny nefunguje, takže to takhle dělí. Některé děti z těch, co nejsou členy, na naše tábory jezdí každý rok. Přes rok hrají někde v lidušce na flétnu a o prázdninách jezdí pořád na ten samý tábor. Někteří jsou s námi čistě nárazově - rodiče shánějí místo, protože jim například vybouchne dovolená, ty situace jsou různé. Samozřejmě i u nás je pár táborů, kde tábor je finále nějaké celoroční oddílové hry. Tak na tyhle tábory zase tak nadšeně nečleny neberou, ale to už jsou určitá specifika. Principiálně jsou naše tábory otevřené.
A jak to máte s krojem?
To je čistě věc těch jednotlivých skupin nebo oddílů. Někteří prostě nosí košile se šátkem, protože je chtějí nosit, někteří nosí oddílová trička s obrázkem zvířátka, podle kterého se jmenuje jejich oddíl, někteří mají pionýrská trička s logem, se znakem. Není žádný krojový předpis, který by říkal, že tohleto je potřeba nosit. Někteří lidé se snaží prosadit potřebu jednotící ch prvků, aby veřejnost viděla, že toto jsou pionýři. Někdo zase říká, že jednou z našich hlavních deviz je rozmanitost a to, že nejsou předpisy na věci, na které není potřeba, aby byly. Samozřejmě máme vnitřní směrnice pro vzdělávání, pro hospodaření, atd. Ale tam, kde to není nezbytně nutné, tam se někteří lidi brání, což samozřejmě může být taky pozůstatek toho přerodu po roce 1989, kdy si lidi řekli: tak teď jsme svobodná organizace a nikdo nám nebude nic nařizovat. Praxe samozřejmě ukázala, že nějaká pravidla potřeba jsou, některé vnitřní předpisy zase postupně přibývaly, ale je pravda, že na slovo „povinný“ jsou někteří naši členové hákliví. Ale vytváříme možnosti. Docela nedávno se začala vyrábět nová pionýrská bundokošile s vyšitým znakem a sedmi knoflíky jako sedmi Ideály Pionýra. Někomu se to líbí, někomu třeba ne, takže kdo chce, může nosit tuhle košili, kdo chce, tak nosí oddílové tričko, pionýrské tričko. Stejné je to s šátkem: ty mají různé barvy. Jsou samozřejmě i skupiny, kde pořád mají červené, protože se jim prostě líbí, a kroj používají. Někteří zase používají červenomodrobílý šátek ve státních barvách, takže je to opravdu různé.
Děkuji za rozhovor.
Svatava Šimková, NIDM
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.