Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
Odborný článek
Archivní obsah
Tento materiál pochází ze staršího archivu rvp.cz a už není součástí aktuální nabídky. Uchováváme ho, aby na něj dál vedly původní odkazy.
PhDr. Petr Fejk působí ve funkci ředitele pražské zoologické zahrady od roku 1997. Podařilo se mu přilákat návštěvníky, posunout pražskou ZOO na světovou úroveň. Jaké jsou jeho názory na vzdělávání a věci s tím související?
PhDr. Petr Fejk působí ve funkci ředitele pražské zoologické zahrady od roku 1997. Podařilo se mu přilákat návštěvníky, posunout pražskou ZOO na světovou úroveň. Jaké jsou jeho názory na vzdělávání a věci s tím související?
Pane řediteli, jak se přihodí, že člověk s titulem PhDr. se stane ředitelem zoologické zahrady?
Studoval jsem na filosofické fakultě obory Český jazyk a literatura, Historie. V mojí kariéře má významnou roli revoluce. Kdyby nepřišla, byl bych učitelem a dělal bych to celý život, protože jsem to dělal rád a vybral jsem si to dobrovolně.
V době revoluce jsem byl na vojně. Když jsem se vrátil, žila společnost něčím úplně jiným. Všechno bylo v pohybu. Já jsem byl rád, že můžu svobodně učit literaturu. Tři roky jsem učil na gymnáziu v Libni. Vlastně pořád mám vidění světa učitelskou lupou. Jak zprostředkovat někomu svět, hodnoty. Musím říci, že míra společenského i materiálního zneuznání učitelské profese tehdy pro začínajícího muže v době jeho rozvíjející se kariéry byla opravdu tak velká, že jsem se musel jiným způsobem postarat o své místo na slunci. Protože jsem toužil po tom mít rodinu.
Založil jsem svůj vlastní podnik. Byl to hudební, umělecký klub pro mládež, který jsem provozoval celých 5 let. Když jsem při čtení novin narazil na inzerát s konkursem na ředitele ZOO, uvědomil jsem si, že tohle by bylo mnohem smysluplnější, a tak jsem se přihlásil. Profesně jsem neměl se ZOO žádnou zkušenost, ale nabízel jsem manažerský přístup. To rozhodlo. Odborníků v ZOO je opravdu hodně, ale pro jejich práci je třeba zajistit přísun peněz, návštěvnost. Od Magistrátu bylo moje jmenování úřednicky dost odvážné řešení. Ale taková byla doba, která podporovala nestandardní řešení.
Jaký jste byl žák a student? Vzorný žáček, nebo spíše rebel?
Do třetího ročníku na střední škole to první - hodný, spořádaný žák s dobrou výchovou, oblíbený u učitelů. Potom už jsem se intelektuálně vyhranil, začal projevovat výstřední názory, oblékání, ale zůstal jsem k učitelům i spolužákům korektní. Prospíval jsem s vyznamenáním, i když typický "pilník" jsem určitě nebyl. V té době jsem začal hodně číst, poslouchat hudbu, chodit do divadla a na alternativní, nestandardní filmy. Na vysoké jsem díky své tendenci k jisté míře výstřednosti asi působil poněkud bohémsky. V té době jsem si opravdu užíval kulturní a umělecké prostředí Prahy.
Byl v průběhu vašeho studia nějaký bod, který znamenal nějaký významný předěl ve vašem dalším směřování?
Určitě to byl můj profesor na gymnáziu v Mostě Josef Kabátník. Byla to velká osobnost a mohu říci, že významně ovlivnil můj osud. Žil ve své době přímo v centru pražského intelektuálního života a pak ho politické problémy odvály do menšího města, kde jsem měl to štěstí se s ním potkat. Těžil jsem z jeho výuky i v době, kdy jsem sám učil. Jeho pojetí literatury bylo zvláštní, originální, alternativní. Vlastně on ovlivnil moje rozhodnutí studovat na filosofické fakultě. Když jsem začal učit, tak jsem si pod jeho vlivem udělal svoje vlastní osnovy, podklady, konstruoval jsem maturitní otázky. V roce 1990 - 91 mi do toho nikdo nemluvil, a tak otázky byly velmi obsažné a do hloubky jdoucí.
Měl jste na základní škole nějaký předmět zvláště oblíbený?
Na základní škole ne. Já byl opravdu strašně nevyhraněný. Hodně dlouho jsem dospíval. Musím říci, že jsem nebyl svými rodiči ani prostředím v Mostě nijak směrován. Byl jsem jenom dobrý žák a hodně dlouho jsem si hrál. Konkrétnější zájem se začal projevovat až ve třetím ročníku na gymnáziu.
Vyjádřil jste teď jednou důležitou věc, u které bych rád chvíli zůstal. Souhlasíte s tím, že i vzhledem k vaší osobní zkušenosti je rozumné nespěchat příliš s tím, aby se děti už brzy na něco zaměřily? Že je dobré jim nechat čas na to, aby si měly čas hrát a poznávat různé věci a situace, "očichat si" kde co?
To je asi hodně individuální. Především záleží na konkrétním člověku a na tom, kde vyrůstá a jestli je k něčemu veden. Já jsem nebyl veden a ten čas jsem velmi potřeboval. Profesní rozhodnutí jsem pochopil až na vysoké škole. Na střední škole jsem se rozhodoval špatně.
Chtěl jsem se zeptat, jak jste chytil ten "literární vítr", o němž jste se již zmínil.
Literatura, divadlo, film, to znamená žánry, které se nějak potýkají se slovesností, to je pro mě téma na celý život. Práce, kterou nyní dělám, je práce, která má smysl. Je to úžasný manažerský úkol. Zvířata jsou něco, do čeho jsem ochoten dát všechny svoje síly, ale osudovým tématem jsou umělecké žánry, které souvisí se slovesností.
Uvědomuji si, že jsem do své pedagogické praxe přejal poměrně autoritářský styl výuky, založený na tom, že v hodině nesměl spadnout špendlík. Usilovně jsem se snažil, aby to, co sděluji, bylo co nejzajímavější. Také jsme měli hodiny alternativní, zaměřené na tvorbu, ale základ byl v mém projevu.
Když se podíváte zpět na obsah toho, co jste se učil na základní škole a gymnáziu, je něco, co byste vymazal nebo změnil?
Nejvíc jsem přemýšlel o svém oboru, který jsem vystudoval. Všeobecně vzdělaný člověk se vždycky bude potýkat s tím, že se učí i věci, které pak nepotřebuje. Pokud se týká tandemu literatura - historie, tak výhrady mám. Děti na střední škole se dostanou k výčtu knížek J. Š. Baara, kterého všichni považují za mrtvolu, pouhý pojem, který je z hlediska současnosti zcela němý, vzhledem k tomu, co lidi obklopuje. Úplně se opomíjí užitá kultura, film, opomíjí se to, čím lidé žijí, čím jsou obklopeni a co má také svoji plnohodnotnou historii a je to estetizující prvek, který vytváří estetický názor lidí. Já bych strukturu toho, jak se učí historický vývoj, umělecký vývoj, úplně změnil.
Od začátku základní až do konce střední školy by měla jako základ být vlastivěda. Na základě historických souvislostí by měla být brána stejně plnohodnotně, jako literatura, která by se v menší míře do toho začlenila, ve prospěch ostatních souvislostí kulturně-společensko-politických, a to i v mezinárodním měřítku. Klíčové jsou souvislosti. Co se dělo v Evropě, co se dělo ve světě, čím člověk žil v té době. Co lidé nosili na sobě, čím byli obklopeni, jak to bylo s hygienou, péčí o zdraví, kam vyhazovali odpadky, co vařili, na čem si vařili? Pro děti by bylo mnohem atraktivnější představit si sebe před 100, 200, 3 000 000 lety.
Z historie i literatury se stal politický přehled - popíší se politické změny, nasypou se do toho jména, která každý musí znát, díla, ale je to na úkor porozumění a představy o stylu života, která je podle mě rozhodující. Jistě, že v určité době vládl nějaký panovník, byly nějaké společenské poměry, politické poměry, ale hlavní by měl být umělecký a životní styl a k němu teprve nabalovat jména. Potom se úplně jinak ukazuje dům z 16. století, lžička, talíř, účes a podle mě se to snáz pamatuje než jméno panovníka. Myslím si, že by to byla struktura mnohem hmatatelnější, představitelnější, atraktivnější.
Můj syn je nyní žákem základní školy a nejsem spokojen s tím, že v šesté třídě začnou v hluboké historii a v deváté třídě možná skončí v současnosti. Nemá žádné vědomí o celku, ale ví naprosté podrobnosti. S jistou nadsázkou je analfabet, co se týče společenského povědomí a v šesté třídě má dokonalé informace o obrovském množství nepropojených jednotlivostí.
Myslím, že by takto pojatá vlastivěda měla mít určité proudy a v jednom z těch proudů by se diskutovalo o věcech, které by byly aktuální a o tom, co dává věci do souvislostí. Aby žák až do deváté třídy nemusel čekat na to, aby se dozvěděl něco o současnosti. Aby grunt byl v porozumění životnímu stylu lidí, v užité kultuře. Na gymnáziu by se to mělo rozvést do dějin módy, filmu, dějin výtvarného umění, hudby. Například film, to je oblast, která je školou zanedbaná. Nevím proč.
Dobrá zpráva je, že reforma, která probíhá v základním a středním školství, to, o čem hovoříte, umožňuje a podporuje. Konkrétně u dějepisu však existuje silná skupina historiků, pro které je zmínka o integraci nebo podobných přístupech doslova rudým praporem před očima.
Pokud vím, máte psa, třináctiletého labradora.
Pes, to začalo kolem 15. roku. Začal jsem se zabývat kynologií, chodil jsem i na výstavy, získal jsem vědomosti, ze kterých čerpám dodnes. Stal se ze mě milovník psů, nedám na ně dopustit. Pes je pro mě obrovský fenomén, je to pro mě rozměr, bez kterého bych nedokázal žít. Dokud jsem bydlel po podnájmech, nemohl jsem psa mít. Jakmile jsem měl vlastní byt, pořídil jsem si labradora a udělal z něho panelákového psa. Osud nám umožnil, že dosud žiji se svým prvním psem již 13 let. Vlastně se dá říci, že jsem s nikým tak dlouho nevydržel.
Nějakou dobu jste byl učitel. Co považujete ve vzdělávání dnešních dětí za největší nedostatek?
Krátce a jednoduše - nedostatek osobností. Grunt ve vzdělávání jsou osobnosti. Aby děti potkaly jakékoliv osobnosti během školy a studia. Opravdové, lidsky i profesně zralé osobnosti, jež jsou pro děti příkladem pro řešení životních situací. Každý učitel dodává vzory svým chováním v hodinách, v různých situacích, komunikačních i morálních.
Když potkáváte děti u vás v ZOO, ve městě, cítíte nějaký posun třeba od doby, kdy jste sám byl školák? Jaká byla vaše generace a jak vidíte generaci dnešních školáků?
Tahle konfrontace generací je jakoby nasnadě, ale já jí nevěřím. Každá generace má stejný potenciál být zapálená pro něco, být lidsky i profesně kvalitní, dát se oslovit. Nevěřím tomu, že děti zvlčily, protože je kazí média, počítače, hrají automaty, a že to jde dolů. Je to v rukou dospělých. Když na ně budou působit osobnosti, příležitosti, prostředí, když jim budeme dávat najevo důvěru, jsem přesvědčen, že se dovedou nadchnout, dát do věcí svůj zájem a cíl. Není to laciná generace bez zájmu.
Jste vrcholový manager, setkáváte se s mladými lidmi pracovně i mimo práci. Myslíte, že jsou dobře připraveni pro život a práci?
Myslím, že mají stejný handicap, který jsme měli všichni, a tím je příliš teoretizující vzdělání. To vzdělávání je takové rádo, je to na něm vidět. Změnit se dá jen osobním přístupem. Je důležité vidět na učiteli, že by se uplatnil i jinde. Myslím, že by vůbec nevadilo, kdyby školy lákaly lidi z praxe a dostaly do škol autority. Takoví učitelé by měli ve svém oboru u mladých lidí mnohem větší respekt. Pomohlo by mnohem větší sepětí s praxí.
Co by se mělo změnit na českých školách především?
Jsem zastáncem toho, aby školy byly mnohem více zainteresovány na tom, jestli je o ně zájem. Myslím, že by pomohlo, kdyby bylo jasně vidět: špatná škola - není zájem, dobrá škola - je zájem. Jsem nepřítel tabulkových platů. Nesnáším stav, kdy platí: čím starší učitel, tím větší plat. Jsem přesvědčen, že učitelé musí být zainteresování na tom, aby jejich škola byla dobrá, atraktivní. V ZOO se snažím bojovat o návštěvnost. Myslím, že ve školách je to podobné. Všichni ve škole po posledního učitele by měli být zainteresovaní na tom, jaký je o ně zájem. Zájem je přímo úměrný tomu, jak probíhá výuka. Když chcete do škol dostat osobnosti, o které je zájem, musíte mít možnost je zaplatit.
Kdybyste měl jmenovat několik věcí, které považujete za důležité pro spokojený život, které by to byly?
V prvé řadě asi vyrovnanost sám se sebou. To je taková spletitá disciplína. Člověk se nesmí užírat, musí se naučit sám se sebou žít. Člověk musí neustále pečovat o svoji aktivitu. Musí v sobě pěstovat odvahu. To jsou termíny, které zní nadneseně, ale já se celý život vyrovnávám třeba s tíhnutím k prázdnotě, lenosti, opatrnosti. Já se musel vlastně ke všemu, čeho jsem dosáhl, strašně nutit. Když chce být člověk dobrý v práci, musí mít vnitřní motor. To se prostě nedá naučit - aby vám na tom záleželo, pečovat o to být normální, nepřepínat, nepřehánět, s pokorou, aby tu byl pořád zdravý selský rozum. Taky slušnost. I v mezních situacích zachovávat slušnost. To tíhnutí k práci může vést k vnitřní vyrovnanosti.
Možná to přílišné tíhnutí k osnovám odvádí učitele od věcí, které jsou důležité...
Já jsem se tři měsíce učil Máchu. Považoval jsem to za důležité. V Máchovi se mi koncentrovala řada věcí důležitých z hlediska vývoje kultury. Vstoupil do literatury jiným způsobem mluvy. Žádné osnovy by mě nedonutily to udělat jinak. Je to pro mě osobní téma, nad kterým umím vysvětlit takovou spoustu věcí, které bych nedovedl vysvětlit v jiných situacích.
Pedagog vašich snů, ideální pedagog, jaký by měl být?
Úplně obyčejný poctivý člověk, spokojený s tím, co dělá, invenční, který považuje za největší satisfakci, když odejde z hodiny a děti jsou šťastné. Můj syn nerad chodí do školy, protože je to strašná nuda. Ať si každý říká, co chce, základní věc na ZŠ je, že děti se musí zaujmout. To nesmí být nuda, i kdyby z toho ten člověk měl udělat hereckou etudu. Musí najít cestu k tomu, aby to děti zaujalo. Protože jinak je všechno jiné zajímavější než škola. Spousta učitelů rutinérů ve škole vlastně nic neprožívá, učí to podesáté, ptají se na stejné otázky.
ZOO a děti. Co byste chtěl, aby si děti odnášely ze ZOO, když odcházejí za bránu?
Musíme je zaujmout. Prvotní je emoce. Musí se dát pozor, jestli je zaujmeme pozitivně, nebo negativně. ZOO je vysoce emotivní záležitost. Zaujetí srdcem je obyčejně pozitivní. Chci, aby návštěvníci odcházeli s tím, že je to něco úžasného, ta zvířata v ZOO. Je to součást tříbení názorů. Člověk se učí myslet ne na sebe, obdivuje svět. Nejsme jak v Americe, kde lidem vnucují zážitek, když se dívají na lva z džípu, který s nimi jakoby hází, a když je honí rozdivočelý nosorožec. Myslím zážitky ze setkání tváří tvář s množstvím roztodivných zvířat. Člověk přestává myslet na sebe a vstřebává jiné hodnoty, před kterými by měl být trochu pokorný. Napřed odcházet s emocí, naučit se respektu ke zvířatům a čím jsme starší, naučit se o nich něco vědět a vědět něco o přírodě, v které žijí. To je předpoklad k tomu, aby se dospělý člověk ve světě mohl osvíceně a poučeně chovat. Vědět, že není pán a vládce, ale součást nějakého celku. Civilizace je u nás už tak daleko, že uvědomovat si tyhle věci přes ZOO je taky civilizační blbárna. Musíme to dělat v prostředí velkoměsta, spoustu těch velkých zvířat zavřít do omezeného prostoru s výhledem na Pražský hrad. Mým úkolem je to dělat tak dobře, aby to mělo smysl vůči těm zvířatům i vůči návštěvníkům ZOO. V lidech, kteří jsou původci civilizačního tlaku, něco měnit. Vztah člověk a příroda kultivovat, aby člověk byl ohleduplnější vůči celku.
Co byste vzkázal dnešním žákům a pedagogům?
Žákům bych vzkázal, že všechno je strašně zajímavé a úžasné, jenom k tomu musí najít cestu. Když říkají fyzika je nuda, matematika je nuda, chyba není v nich. Okolí jim nenaservírovalo někoho, kdo by jim tu bránu otevřel. Svět je úžasný, všechno je zajímavé, cestu si stejně každý musí hledat sám. Je ale důležité povzbudit, zapálit, a to hlavně na začátku. Škola nemá z dětí něco udělat, má zažehnout zájem. Bohužel je normální, že ZŠ strašně tíhne k tomu se od světa kolem distancovat. Je ideální doba, ideální příležitost začít tahle okna do světa otevírat.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 3.0 ČR.