Odborný článek
Digitalizace ve vzdělávání
Recenze nové knihy rusko-amerického profesora pedagogiky Alexandra Sidorkina mapující změny vzdělávacích metod, kurikula a lidského potenciálu ve věku inteligentních strojů.
Alexander M. Sidorkin je původem ruský profesor pedagogické fakulty California State University Sacramento, který má mnoho zkušeností z působení v řídicích funkcích ve vzdělávacích institucích na celém světě. Nedávno vydal knihu, která by neměla ujít našemu zájmu [1]. Podívejme se, jak o ní referuje kanadský portál TeachOnline (AI-Enhanced Pedagogies).
Provokativní a intelektuálně ambiciózní kniha Alexandra M. Sidorkina o pedagogice umocněné AI se pokouší o něco, čemu se mnoho současných publikací o AI a vzdělávání vyhýbá. Přehodnocuje vzestup umělé inteligence nejen jako technologickou výzvu, ale jako filozofickou a strukturální kritiku samotného moderního vzdělávání. Spíše než tipům pro výuku nebo zavádění AI nástrojů se věnuje odhalování hlubokých slabin převládajícího vzdělávacího modelu. Tvrdí, že tyto slabiny dlouho předcházely příchodu inteligentních strojů.
Podle Sidorkina se moderní vzdělávání opírá o předpoklady, které mohou stále obtížněji obstát ve světě, kde stroje dokážou generovat text, analyzovat data a okamžitě poskytovat vysvětlení. Mezi tyto předpoklady patří striktní kurikulární posloupnosti, úzké meritokratické ideály a zastaralé teorie učení zaměřené na individuální úsilí a replikaci znalostí. Kniha si proto klade za cíl vyvinout teorii vzdělávání vhodnou pro budoucnost, kde se lidé a inteligentní systémy učí společně, nikoli odděleně (viz konektivismus).
Sidorkin zkoumá filozofické základy vzdělávání a analyzuje, jak umělá inteligence zpochybňuje dlouhodobé představy o autorství, originalitě a intelektuálním úsilí. Kritizuje běžné mýty týkající se zásluh a úspěchů ve vzdělávání, a pak představuje koncept „sdíleného poznávání“, modelu, kde je lidské myšlení rozšiřováno též prostřednictvím spolupráce s inteligentními nástroji. Nakonec se zabývá důsledky pro kurikulum, hodnocení a fungování vzdělávacích institucí. Tvrdí, že vzdělávání musí přejít od lineárních kurikul k adaptabilnějším systémům, které podporují kreativitu, rozlišovací schopnost a intelektuální rozvoj.
Silnou stránkou knihy je její ochota překročit obvyklý alarmismus obklopující generativní umělou inteligenci. Zatímco se mnoho diskusí zaměřuje na krize akademické integrity nebo obavy z automatizace, Sidorkin zaujímá širší perspektivu. Podle něj AI spíše obohacuje lidskou inteligenci, než aby ji nahrazovala. To znamená, že AI mění hranice lidského myšlení. V tomto ohledu je kniha protikladem k narativům, které AI ve vzdělávání prezentují primárně jako hrozbu.
Sidorkinova práce vyniká právě tím, že se pokouší přehodnotit vzdělávání na úrovni základních principů. Zpochybňováním předpokladů, které jsou základem meritokracie, autorství a individuální kognitivní práce, kniha vyzývá pedagogy, aby přehodnotili, co by lidské učení mělo znamenat ve světě, kde jsou všudypřítomné inteligentní stroje. Sidorkin není sám, kdo mluví o disrupci vzdělávací infrastruktury. Dovednosti, na kterých nyní záleží, zahrnují práci s AI, její řízení, hodnocení jejích výstupů, pochopení toho, kde může uspět a kde selže. Tyto dovednosti se dají naučit. Ale nemůžeme je učit, zatímco obhajujeme učební osnovy navržené pro svět, který mizí.
Sidorkin definuje AI gramotnost ve shodě s informatickým myšlením jako „rozšířené řízené poznávání“, což je schopnost rozložit složitý úkol, rozhodnout, které komponenty těží ze specifických silných stránek umělé inteligence a které vyžadují lidský úsudek (inteligentní nastavení postupu, vyhodnocení výstupů AI, integrace do finální podoby). To není jednoduchá dovednost. Vyžaduje znalost vlastního kognitivního procesu, dostatečné pochopení možností AI a metakognitivní disciplínu, která výsledek kontroluje, spíše než aby jen ratifikovala cokoli, co systém generuje. Využití AI je „méně spoluprací dvou subjektů a spíše dirigováním orchestru hrajícího partituru, kterou jste částečně složili a částečně zdědili“. Hranice mezi tím, kde končí studentova mysl a začíná nástroj, není ostrá.
Pedagogika umocněná AI vyvolává podle Sidorkina nový nástup progresivismu. Progresivisté v čele s Deweyem již před 100 lety kladli důraz na autentické řešení problémů před procedurálním drilem. Jakkoli tato pedagogika vždy byla teoreticky přesvědčivá, byla zároveň prakticky obtížná. Důvod je jednoduchý. Skutečné učení založené na badatelském přístupu ve velkém měřítku vyžaduje mimořádné množství individualizované podpory. Třída s třiceti žáky, kteří se věnují třiceti různým výzkumům, potřebuje úroveň responzivní podpory, kterou jeden učitel nemůže poskytnout.
AI toto omezení výrazně zmenšuje. Když má každý žák přístup k trpělivému a informovanému systému, který dokáže odpovědět na jeho konkrétní otázku v okamžiku, kdy ji má, logistika projektového učení se zásadně mění. Role instruktora se přesouvá od poskytování informací, které umělá inteligence zpracovává efektivněji, k něčemu, co se více podobá intelektuálnímu koučování. Pomáhá žákům identifikovat smysluplné problémy, hodnotit kvalitu jejich vlastního uvažování a rozvíjet metakognitivní návyky, které umožňují trvalé nezávislé bádání.
Sidorkin si klade tyto tři základní otázky:
Podobné otázky vedou čtenáře za hranice politických debat k hlubšímu zamyšlení nad účelem samotného vzdělávání. To je nepochybně silná stránka knihy, ale do určité míry to může být i její slabinou. Sidorkinova argumentace funguje hlavně na teoretické úrovni a čtenáři hledající konkrétní rady, jak by školy mohly implementovat pedagogiku s využitím AI, mohou shledat diskusi poněkud abstraktní. Přestože se závěrečné části zabývají reformou kurikula a hodnocením výsledků, tyto návrhy občas zůstávají spíše koncepční než funkční. Učitelé, kteří čelí bezprostředním dilematům ve výuce, jako je nový způsob zadávání úkolů, hodnocení práce s podporou AI nebo výuka AI gramotnosti, by si asi přáli více praktických příkladů.
Druhou diskutabilní záležitostí je kritika tradičního vzdělávání, která se někomu může jevit jako přehnaná. I když je jistě pravda, že učební osnovy a struktury hodnocení se v mnoha institucích staly rigidními, vzdělávání je na globální úrovni pluralističtější a adaptabilnější, než kniha naznačuje. Mnoho škol již v současné době využívá projektové metody, kolaborativní bádání a autentické hodnocení. Narativ systémové nedostatečnosti by proto možná měl uznat existenci těchto probíhajících, i když možná omezených inovací.
Tato kritika však nijak nesnižuje intelektuální hodnotu Sidorkinova díla. Vyzývá čtenáře, aby se posunuli od krátkodobých obav z plagiátorství či automatizace a místo toho se zamysleli nad tím, jak by mělo vypadat vzdělávání, jestliže AI změní způsob, jakým jsou znalosti budovány.
SIDORKIN, Alexander M. AI-Enhanced pedagogies: Rethinking learning, curriculum, and human potential in the age of intelligent machines [online]. 2026. [cit. 2026-04-16]. Dostupné z: https://www.routledge.com/AI-Enhanced-Pedagogies-Rethinking-Learning-Curriculum-and-Human-Potential-in-the-Age-of-Intelligent-Machines/MSidorkin/p/book/9781041145950.
Tento materiál je publikován pod licencí Creative Commons – Uveďte původ – Neužívejte komerčně – Nezpracovávejte 4.0.